9 Afs 11/2010 — Nejvyšší správní soud

29 Af 68/2015- 64 - text  pokračování 17 29 Af 68/2015 29 Af 68/2015-64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Jaromírem Heto, advokátem se sídlem Vodní 1972, Zlín, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2015, č. j. 10931-7/2015-900000-304.4, t a k t o : I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 27. 5. 2015, č. j. 10931-7/2015-900000-304.4, s e r u š í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.260 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Jaromíra Heto do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci [1] Včas podanou žalobou ze dne 28. 7. 2015 žalobce brojil proti výše označenému rozhodnutí, kterým žalovaný částečně změnil k odvolání žalobce prvostupňové rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále též „celní úřad“ nebo „prvostupňový správní orgán“) – platební výměr na spotřební daň z lihu za zdaňovací období měsíce října 2012 ze dne 15. 8. 2014, č. j. 38498/2014-640000-31. Platebním výměrem byla žalobci stanovena spotřební daň z lihu ve výši 2.877.930 Kč podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný však v odvolacím řízení zjistil, že i když žalobce nepodal na základě výzvy celního úřadu daňové tvrzení ke spotřební dani, nebyla zároveň splněna druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek, neboť neabsentovaly důkazy, na jejichž podkladě by bylo možné daňovou povinnost stanovit. Těmito podklady celní úřad disponoval ještě před vydáním platebního výměru. V této souvislosti žalovaný v napadeném rozhodnutí vypustil z výroku prvostupňového rozhodnutí poznámku o použití pomůcek dle § 98 odst. 1 daňového řádu, neboť daň byla fakticky a správně stanovena dokazováním. [2] Žalobci byla vyměřena spotřební daň z lihu podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a podle § 66 odst. 1 písm. c) cit. zákona. Předmětem daně je líh podle § 67 odst. 1 cit. zák., obsažený ve výrobcích, uvedených pod kódem nomenklatury 220810, u něhož vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit plátci daně z lihu podle § 68 písm. d) citovaného zákona dnem zjištění nezdaněného lihu. Základ daně činil 100,98 hl etanolu, sazba daně byla 28.500 Kč/hl. [3] Podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních je plátcem spotřební daně i fyzická osoba podle § 4 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, která skladuje líh, který je předmětem daně podle § 67 odst. 1 a 2 cit. zákona, s výjimkou osvobozeného od daně podle § 71 odst. 1 písm. b) a e) cit. zákona. V případě žalobce bylo zjištěno správními orgány, že žalobce skladoval vybrané výrobky, které jsou předmětem daně podle § 67 odst. 1 zákona o spotřebních daních, v celkovém množství 100,98 hl etanolu, přitom se nejednalo o vybrané výrobky pro osobní spotřebu [§ 4 odst. 5 písm. c) zákona o spotřebních daních] a žalobce neprokázal zdanění předmětných vybraných výrobků ani jejich oprávněné nabytí bez daně. Povinnost přiznat a zaplatit daň vznikla žalobci jako plátci daně podle § 68 písm. d) zákona o spotřebních daních. Celní úřad ani žalovaný nepřisvědčili žalobci v tom, že mu neznámá osoba do blíže označeného hangáru, který měl žalobce „pronajat“, resp. vypůjčen, navezla zboží, zaplatila žalobci 8.000 Kč za měsíc a pak se již „neukázala“. I když žalobce nedostal platbu za žádný z dalších měsíců, nebyla uzavřena podnájemní smlouva s neznámou osobou. Správní orgány rovněž žalobci vytýkaly, že se nepodíval, o jaké zboží šlo, a nikomu tuto skutečnost neoznámil. Dosažený věk žalobce 75 let mu nemohl bránit v provedení nákupu, uskutečnění dopravy a skladování vybraných výrobků. Smlouvu o pronájmu části nebytových prostor žalobci ze dne 18. 11. 2011, jenž žalobce uzavřel se společností Cis-Air International, spol. s r.o. na pronájem části hangáru, označil žalovaný za neplatnou, neboť neobsahovala zákonem požadované náležitosti tohoto smluvního typu. Ačkoliv ve smlouvě chybělo sjednání úplaty ve smyslu § 663 zákona č. 40/1944 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), má smlouva náležitosti jiného právního úkonu – smlouvy o výpůjčce dle § 659 a násl. OZ. Podle správních orgánů tak právní vztah mezi žalobcem a společností Cis-Air International, spol. s r.o. existoval a obě smluvní strany podle ní jednaly. Podle žalovaného žalobce neprokázal tvrzení o tom, že ústně uzavřel podnájemní smlouvu na základě doporučení neznámé osoby s jinou neznámou osobou za účelem uskladnění 10 palet neznámého zboží, a to přesto, že důkazní břemeno leželo na něm. Žalobce sice přislíbil obstarat nějaké informace o osobě, která si u něj zboží uskladnila, avšak dosud tak neučinil. Žalovaný proto považoval tvrzení žalobce, že na část hangáru uzavřel podnájemní smlouvu, za účelové s cílem zprostit se negativních následků, které pro žalobce ze skladování vybraných výrobků v množství přesahujícím množství pro osobní potřebu vyplývají. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu. Žalobce nejprve stručně shrnul průběh správního řízení a poukázal i na to, že žalovaný částečně změnil k jeho odvolání prvostupňové správní rozhodnutí v tom, že daň nemohla být (a ani nebyla) stanovena podle pomůcek, pro něž nebyly splněny zákonné podmínky. Dalším částem odvolání žalobce, včetně doplnění, však žalovaný nevyhověl. Žalobce tak napadá žalobou nezákonnost obou předchozích správních rozhodnutí, přitom porušení zákona neshledává pouze v předchozím postupu celního úřadu a žalovaného, jenž byl podkladem pro vydaná rozhodnutí a určení, že žalobce byl plátcem daně. [5] Vybrané výrobky byly dne 26. 10. 2012 zajištěny v letištním hangáru ve vlastnictví společnosti Cis-Air International, spol. s r.o. Tato společnost sdělila, že není vlastníkem uvedených lihovin a po předložení smlouvy o pronájmu nebytových prostor, kterou uzavřela dne 18. 11. 2011 s žalobcem, a také tvrzení této společnosti, že k uskladnění lihovin došlo bez jejího vědomí, zahájil celní úřad až dne 13. 5. 2013 řízení s žalobcem, na základě čehož došlo k vydání rozhodnutí o zajištění těchto vybraných výrobků (různých druhů lihovin nomenklatury 2208 v množství 28.962,16 l s obsahem 100,98 hl etanolu) žalobci. Žalobce se fyzicky neúčastnil zajištění zboží, neboť zboží bylo nejprve zajištěno společnosti Cis-Air International, spol. s r.o., a tak neměl žádnou možnost ověření totožnosti zajištěných vybraných výrobků, co do množství, druhu a obsahu etanolu. Jelikož nebyl vlastníkem zajištěného zboží, nepokládal ani za nutné zpochybňovat rozhodnutí. Navíc o osudu tohoto zboží bylo předem rozhodnuto, neboť žalobce nemohl předložit doklad o zdanění zboží, protože nevěděl, jaké zboží bylo fakticky v letištním hangáru uloženo. Smlouvu o nájmu uvedených prostor žalobce označil nejprve za neplatnou, avšak celní úřad ji nevhodně vyhodnotil za smlouvu o výpůjčce ve smyslu občanského zákoníku. Žalobce k tomu připomněl pojmové znaky smlouvy o výpůjčce, kterými jsou: a) přenechání užívání věci, tedy umožnění využívání její užitné hodnoty (nikoliv spotřebování), b) přenechání věci individuálně určené, c) bezplatnost, d) dočasnost. [6] Ze smlouvy o pronájmu ze dne 18. 11. 2011 vyplývá, že hala měla být dle dohody mezi stranami rozdělena materiálem společnosti Cis Air International, spol. s r.o. pro účely užívání žalobce. K tomu však nikdy nedošlo. To má vliv i na úvahu o charakteru dohody (smlouvy) mezi žalobcem a neznámou osobou, která dovezla vybrané výrobky do letištního hangáru a za využití části hangáru skutečně zaplatila částku 8.000 Kč žalobci. Charakter dohody tak odpovídá jedině smlouvě o nájmu (podnájmu) nebytového prostoru a nikoliv smlouvě skladovací dle obchodního zákoníku. [7] V daném případě si skutečně neznámá osoba pronajala od žalobce za úplatu 8.000 Kč prostory v letištním hangáru za účelem uložení neznámého zboží na paletách a zabrala tak v hangáru určitou plochu. Užívání plochy hangáru bylo stanoveno na 1 měsíc. Po této lhůtě mělo být zboží z letištního hangáru odvezeno, a to bez ohledu na to, zda žalobce byl či nebyl oprávněn prostory pronajmout. Je pravdou, že žalobce nezjišťoval, co je obsahem 10 palet, které byly v nebytovém prostoru uloženy. K tomu však nebyl oprávněn, neboť neuzavíral smlouvu o skladování, nýbrž poskytoval plochu hangáru nezbytnou k uložení palet. Nic nenasvědčovalo tomu, že obsahem palet bylo zboží nezdaněné, resp. podléhající zákonným omezením. Žalobce se žádným způsobem nepodílel na skladování vybraných výrobků, a proto není z uvedeného důvo