7 As 73/2016 — Nejvyšší správní soud

73 A 32/2017- 42 - text  2 73 A 32/2017 73 A 32/2017-42 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Sedlákem, Ph.D. ve věci žalobce: J. H., bytem ………………. zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2017, č. j. JMK 101251/2017, sp. zn. S-JMK 94635/2017/OD/Př t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 13. 7. 2017, č. j. JMK 101251/2017, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 27. 3. 2017, č. j. ODSČ-33808/16-31, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupků podle § 125f zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterých se měl podle výroku rozhodnutí prvého stupně dopustit tím, že „jako provozovatel vozidla tovární značky …., registrační značky ……, v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Porušením pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném zastavení a stání, tedy porušení povinnosti dle ustanovení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu mající znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci ul. …… v …… dne 10. 6. 2015 v 15:55 hodin (a) dne 24. 11. 2015 v 14:15 hodin. 2. V jednotlivých žalobních námitkách uvedl žalobce následující. Předně namítl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán pouze konstatoval naplnění jednotlivých znaků dané skutkové podstaty, aniž uvedl relevantní právně kvalifikační úvahy, nijak nezdůvodnil např. závěr, že se jednalo o neoprávněné zastavení a stání vozidla, neřešil ani definiční znaky stání a zastavení podle § 2 písm. n) a o) silničního zákona, nijak nezdůvodnil závěr, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu, a v tomto směru ani neprovedl žádné dokazování. 3. Dále namítl nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí z důvodu, že jsou zjevně šablonovitá, vč. univerzálnosti odůvodnění. Podle názoru žalobce nelze mechanické vyplňování šablon v případě meritorních rozhodnutí připustit. V této souvislosti namítl, že i postup oprávněné úřední osoby byl čistě formalistický, čemuž nasvědčuje i naprosto totožná (a pro svou vágnost nepřezkoumatelná) úvaha o materiální stránce přestupku jako v desítkách či stovkách dalších případů. Současně namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť neobsahují „úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů.“ Žalobce rovněž poukazuje na to, že správní orgán se nijak nezabýval tím, zda místo, kde vozidlo žalobce údajně zastavilo nebo stálo, skutečně bylo chodníkem či stezkou pro chodce, a závěr o porušení § 53 odst. 2 silničního zákona je tak nutně nepřezkoumatelný a neprokázaný. Brojil i proti tomu, že podle jeho názoru správní orgán rovněž nijak nepopsal hodnocení důkazů, zejména fotodokumentace, neboť se jednalo v podstatě o jediný důkaz (není zřejmé, zda a případně jak lze z fotodokumentace dovodit, kde a kdy se přestupky (správní delikty) staly, a zda z nich lze poznat, že se jednalo o zastavení a stání, k čemuž by bylo nezbytné, aby byly fotografie datované a pořízené s časovým odstupem až 30 minut.) 4. Žalobce rovněž namítl, že uložená pokuta je nezákonná a její výměra je nepřezkoumatelná, jelikož správní orgán nezohlednil řádným způsobem všechna zákonná kritéria dle § 125e odst. 2 silničního zákona, když zohlednil pouze souběh dvou správních deliktů, což je jistě kritérium přípustné, nicméně správní orgán zcela pominul přihlédnout „k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán“ (§ 125e odst. 2 silničního zákona). Z úvahy správního orgánu podle něj nebylo zřejmé, proč je nutné pouze na základě toho, že se jednalo o souběh dvou správních deliktů, uložit pokutu na samotné horní hranici sankční sazby (2.500,00 Kč). Žalobce je přesvědčen o tom, že konkrétní okolnosti případu odůvodňovali daleko nižší sankci, neboť se zejm. nejednalo o stání ale pouze o krátkodobé a nezbytné zastavení, neboť řidič pomáhal s nastoupením do vozidla osobě s omezenou pohyblivostí, kterou vyzvedával v nedalekém objektu. Současně nebyl dle jeho názoru nikdo způsobem zastavení vozidla omezen v chůzi či výhledu. Dále namítl rozpor výroku a odůvodnění rozhodnutí, neboť v odůvodnění správní orgán uvádí, že ukládá pokutu na maximu sankční sazby (2.500,00 Kč), ve výroku je přitom uvedena částka 2.000,00 Kč. Žalobce rovněž zastává názor, že správní orgán měl při výměře sankce bez návrhu žalobce zohlednit a popsat též svou rozhodovací praxi v obdobných případech a dále měl bez návrhu ve prospěch žalobce zohlednit též nestandardní délku stíhání (16 měsíců), která nebyla způsobena jednáním žalobce. 5. Dále žalobce namítá, že výrok rozhodnutí prvého stupně je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť neobsahuje všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno (zejm. ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona). Ve výroku (a ostatně opět i v odůvodnění) však absentuje též § 125g odst. 3 silničního zákona, podle kterého byla uložena společná pokuta. Následně brojil proti tomu, že ve výroku je toliko odkaz na § 10 silničního zákona, přitom toto ustanovení obsahuje pět odstavců, kdy každý obsahuje velmi rozdílné povinnosti. Rovněž uvedl, že popis skutku ve výroku neumožňuje subsumpci, neboť skutek je popsán zcela nedostatečně, jelikož lze zjistit pouze to, že se mělo jednat o neoprávněné zastavení a stání, které mělo být v rozporu s § 53 odst. 2 silničního zákona. Popis konkrétního jednání, kterým mělo dojít k porušení tohoto ustanovení, ve výroku zcela absentuje. Nelze z něj ani dovodit, zda mělo údajné porušení pravidel za následek dopravní nehodu či nikoliv, ačkoliv právě absence nehody je znakem dané skutkové podstaty dle § 125f odst. 2 písm. c) silničního zákona. Namítá i to, že z výroku není zřejmé, kdy a kde mělo k údajným správním deliktům dojít, neboť z výroku vyplývá toliko údaj o čase a místu, kde a kdy se Městská policie Brno o spáchání údajných správních deliktů dozvěděla. Nedostatky skutkové a právní kvalifikace, kterými trpí výrok, trpělo i oznámení o zahájení řízení. Žalobce tak současně namítá též nedostatečné sdělení obvinění. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán překročil svou pravomoc, pokud mu výrokem závazně určil, že pokutu a náklady řízení musí uhradit na účet správního orgánu. 6. Žalobce také namítá, že správní orgán postupoval v rozporu s § 125g odst. 2 silničního zákona, neboť nevedl společné řízení o všech sbíhajících se správních deliktech, a za tyto v rozporu s § 125g odst. 3 téhož zákona neuložil společnou pokutu, při které by zohlednil absorpční zásadu. 7. V další námitce žalobce namítl, že výkonná moc uměle a účelově přenáší odpovědnost a trest na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla, neboť neumí anebo nechce odsoudit a potrestat skutečného pachatele a vychází z nepřípustné zásady „lépe, když bude potrestán někdo byť nevinný, než nikdo.“, což je dle jeho názoru v přímém rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího správního soudu. V té souvislosti s podrobným odůvodněním namítl rozpor skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnosti stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona, s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 10 odst. 3 silničního zákona, a navrhl, aby soud řízení o této žalobě přerušil, dokud Ústavní soud o předmětném návrhu nerozhodne. 8. Závěrem tvrdil, že v důsledku nezákonně stanovené příliš krátké legisvakanční lhůty se v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 vyžadovalo pro spáchání přestupku dle § 125f zákona o silničním provozu zavinění alespoň ve formě nedbalosti, a to s ohledem na nezákonnost stanovení legisvakanční lhůty zákona č. 183/2017 Sb. a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti namítl, že údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem, a údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib neporušit právní norm