— Nejvyšší správní soud

29 A 286/2017- 51 - text  9 29 A 286/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobkyně: Česká provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, IČO: 00406481 sídlem Malý Val 1553, 767 01 Kroměříž zastoupená advokátem Mgr. Stanislavem Hykyšem sídlem Zelená 267, 530 03 Pardubice proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha za účasti: Lesy České republiky, s.p., IČO: 42196451 sídlem Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové zastoupený advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2017, č. j. SPU 376679/2017, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 30. 6. 2017, č. j. SPU 310888/2017. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo na žádost účastníka řízení Lesy České republiky, státní podnik, Přemyslova 1106, 501 68 Hradec Králové, IČ: 42196451, ze dne 22. 12. 2016 v souladu s § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) rozhodnuto o povolení obnovy správního řízení vedeného u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj pod sp. zn. SP2401/2015-523102 a ukončeného pravomocným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 17. 3. 2015, č. j. 122486/2014, které nabylo právní moci dne 4. 4. 2015. Tímto rozhodnutím byla dle § 9 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) – dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“) – schválena „Dohoda o vydání zemědělských nemovitostí“, a to blíže specifikovaných pozemků, přičemž tato dohoda byla uzavřena mezi Lesy České republiky, s.p. jako povinnou osobou dle § 4 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání a žalobkyní jako oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona o majetkovém vyrovnání. 2. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí předně uvedl, že v daném případě je zachována lhůta dle § 100 odst. 3 správního řádu od právní moci rozhodnutí vydaného v řízení, kterého se obnova řízení týká. Veřejný zájem na obnově řízení lze podle žalovaného spatřovat v dodržení zákonnosti správního rozhodování a v ochraně státního majetku. Správní orgán musí mít zájem na tom, aby nebyla kromě finančního plnění na základě dvoustranných smluv vlád poskytnuta i naturální restituce oprávněné osobě a tím došlo k duplicitnímu odškodnění. Co se týče odvolacích důvodů, žalovaný nepřisvědčil argumentaci, že § 101 správního řádu obsahuje taxativně výčet případů, za kterých je možné provést nové řízení. V daném případě správní orgán rozhodl podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, nikoliv o novém řízení a novém rozhodnutí dle § 101 správního řádu. Žalovaný dále uvedl, že o obnově řízení bylo rozhodnuto na základě listin, které byly správnímu orgánu předány spolu s návrhem na obnovu řízení povinnou osobou. Formální podmínka pro obnovu řízení uvedená v § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je dle názoru žalovaného splněna. Listiny, které správní orgán obdržel (sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997, Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek ze dne 19. 12. 1974) lze podle žalovaného považovat za nové najevo vyšlé skutečnosti, které existovaly v době původního řízení a které účastník řízení, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Dle žalovaného je splněno i materiální kritérium pro povolení obnovy řízení, neboť tyto skutečnosti mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Dle sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland ze dne 28. 4. 1997 bylo pro Kongregaci Milosrdných sester sv. Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorffestrasse 108, jejíž součástí jsou Provincie rakouská a Provincie česká se sídlem v Kroměříži, Malý Val 1553, podle čl. 1, 2 a 10 Smlouvy mezi Rakouskou republikou a Československou socialistickou republikou ze dne 19. 12. 1974, poskytnuto nejvyšší odškodnění v celkové částce 640 000 šilinků za její zemědělský a lesní majetek z velkostatku Pačlavice. Dle dopisu Ministerstva financí ze dne 24. 5. 2016 zastává ministerstvo názor, že u majetku odškodněného podle některé z mezistátních, resp. mezivládních náhradových dohod, nevzniká nárok na jeho vrácení, případně odškodnění v rámci některého z restitučních zákonů. Žalovaný odkázal na judikaturu řešící případy, kdy bylo žadatelům o restituci dle restitučních zákonů (zákona č. 403/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.) poskytnuto plnění na základě dvoustranných smluv uzavřených mezi vládou Československé socialistické republiky a vládami druhých zemí (Kanady, USA, Rakouska) – viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 305/01, ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 306/01, ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, a ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 515/04 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle žalovaného tedy nové skutečnosti mohou odůvodňovat jiné řešení předmětu obnoveného správního řízení. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě žalobkyně navrhla soudu, aby rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil. 4. Předně žalobkyně namítala, že správní orgány vůči ní porušily povinnost uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; právo žalobkyně postupovat vůči ní v souladu se zákony; uplatňovat svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž jim byla zákonem svěřena, a v rozsahu, v jakém jim byla svěřena, a šetřit práva nabytá v dobré víře. Žalobkyně má za to, že má procesní právo na nezměnitelnost a závaznost vydaných rozhodnutí v její restituční věci a právo, aby správní orgán rozhodl o obnově řízení pouze v případech, kdy to zákon umožňuje, a nikoliv i tehdy, kdy je to zjevně mimo důvody pro provedení nového řízení a kdy nemůže být vydáno nové rozhodnutí, ve kterém by bylo možné, aby správní orgán rozhodl jinak. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že formální podmínka pro obnovu řízení uvedená v § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je splněna, neboť správní orgán je oprávněn rozhodnout o obnově řízení pouze tehdy, pokud mu na základě těchto skutečností správní řád umožňuje rozhodnout jinak; k tomu žalobkyně odkázala na citaci z odborné literatury. Namítala, že okolnosti, které správní orgán kvalifikoval jako důvod pro obnovu, nelze podřadit pod žádný z taxativně uvedených případů v § 101 správního řádu, za kterých by bylo možné provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí, tedy dospět k jinému řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování ve smyslu § 100 in fine správního řádu. Podle názoru žalobkyně tedy nebyly a nejsou splněny zákonné podmínky pro to, aby bylo provedeno nové řízení a vydáno nové rozhodnutí podle § 100 a § 101 správního řádu. 5. Nad rámec výše uvedeného žalobkyně namítala, že inkriminované listiny nejsou věcně způsobilé přinést povinné osobě prospěch anebo zpochybnit pravdivost provedených důkazů. Ze sdělení Zemského finančního ředitelství pro Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland vyplývá toliko to, že odškodnění obdržela Kongregace milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni, nikoli však žalobkyně jako oprávněná osoba. Smlouva mezi vládou ČSSR a vládou Rakouské republiky o vypořádání určitých finančních a majetkových otázek ze dne 19. 12. 1974 podle žalobkyně nemohla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, nebyla součástí vnitrostátního práva a nepředstavuje právní důvod pro vlastnické právo Československého státu, ani náhradu podle dobových právních předpisů. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99. Dále žalobkyně odkázala na ustálený výklad Ústavního soudu k pojmu „vyplacení náhrady“ v restitučních předpisech, podle kterého v případech, kdy náhrada nebyla vyplacena vůbec, nebo nebyla vyplacena celá, je nárok na vydání věci dán (nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 8/2000). Případné plnění podle citované mezivládní smlouvy tedy podle žalobkyně nelze považovat za náhradu ve s