6 As 69/2016 — Nejvyšší správní soud

29 A 53/2019- 79 - text  22 29 A 53/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: Czech Outdoor s. r. o., IČO 24199427 sídlem Na strži 2097/63, 140 00 Praha zastoupený advokátem Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D. sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve výzvě ze dne 20. 2. 2019, č. j. JMK 26775/2019, sp. zn. S-JMK 1554/2019 OD, k odstranění reklamního zařízení umístěného na pozemku parc. č. 769/1 v katastrálním území Přízřenice [612146], obec Brno, a v případném zakrytí, odstranění a likvidaci tohoto reklamního zařízení takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba 1. Žalobce ve včas podané žalobě uvedl, že výzvou ze dne 20. 2. 2019, č. j. JMK 26775/2019, sp. zn. S-JMK 1554/2019 OD, mu žalovaný udělil pokyn, aby odstranil stavbu pro reklamu umístěnou na pozemku parc. č. 769/1 v katastrálním území Přízřenice [612146], obec Brno (dále též jen „předmětné reklamní zařízení“), neboť jej provozuje v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy bez povolení silničního správního úřadu. Tato výzva je nezákonná. 2. Stavba pro reklamu byla řádně zřízena v souvisle zastavěném území obce, a to na základě sdělení k ohlášení vydaného Úřadem městské části Brno-jih dne 30. 4. 1999 pod č. j. SU1922/99 s dobou užívání stavby na dobu neomezenou. Toto sdělení je doposud platné. Předmětné reklamní zařízení bylo zřízeno a je i nadále provozováno v souladu se zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť bylo umístěno v souvisle zastavěném území obce, a to ještě před tím, než nabyla účinnosti novela zákona o pozemních komunikacích č. 152/2011 Sb., která pouze formálně změnila definici souvisle zastavěného území obce v § 30 zákona o pozemních komunikacích. V důsledku toho však došlo k rozšíření silničního ochranného pásma. Žalobce je tedy vyzýván k odstranění předmětného reklamního zařízení na základě novely zákona o pozemních komunikacích, která nabyla účinnosti až po jeho zřízení. Zákonodárce ostatně ani nezamýšlel účinky dovozované žalovaným. 3. S aplikací novely č. 152/2011 Sb. na již dříve zřízené stavby pro reklamu se žalobce neztotožňuje. Povinnost odstranění se tak na předmětné reklamní zařízení nevztahuje, a to především z důvodu neexistence přechodných ustanovení, které by stanovovaly povinnost reklamní zařízení odstranit. To ostatně plyne i z výkladu novelizací zákona o pozemních komunikacích (včetně novely provedené zákonem č. 196/2012 Sb.) provedeného opakovaně Ministerstvem dopravy. Vyjádření nadřízeného orgánu by měl přitom žalovaný respektovat. Uvedené závěry potvrdil i rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 311/2016-84. Měla by tudíž být respektována dobrá víra žalobce. 4. Ze stanovisek Ministerstva dopravy plyne, že veškerý záměr novel směřoval toliko vůči stavbám pro reklamu zřízeným na základě povolení silničního správního úřadu, nikoli vůči stavbám pro reklamu zřízeným v souvisle zastavěném území obce. Přechodná ustanovení zákona č. 196/2012 Sb. musí být v tomto ohledu vykládána restriktivně. Jedná se přitom o obdobnou situaci, jako kdyby se jednalo o zásah do provozování trvalých staveb. Na ně se však následné změny zákonných podmínek nebo územního plánu nevztahují. 5. Výzva k odstranění předmětného reklamního zařízení tak dle žalobce představovala nepřiměřený zásah do jeho legitimního očekávání v garanci práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a práva svobodně podnikat (čl. 26 Listiny), jakož i k zásahu do jeho práv nabytých v dobré víře. Soud by mu měl poskytnout ochranu jeho legitimních očekávání vůči narušení provozu řádně zřízeného reklamního zařízení ze strany veřejné moci. 6. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby soud přikázal žalovanému zdržet se zásahů do předmětného reklamního zařízení, a to zejména jeho zakrýváním, odstraňováním či likvidací, a obnovit stav před výzvou k odstranění předmětného reklamního zařízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 15. 5. 2019 přiblížil skutkové okolnosti věci. Po obdržení „Podnětu k zajištění BESIP“ od Policie České republiky v lednu 2019 zdokumentoval v únoru 2019 mimo jiné i reklamní zařízení na ulici Vídeňská v Brně, na něž byl upozorněn, přičemž zjistil, že se nachází v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy (I/52 „Brno–Rajhrad“). Proto žalobce vyzval dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích k jeho odstranění. Žalobce ani v žalobě netvrdí, že by disponoval povolením pro provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu. Jím předložené stavební povolení nemůže s ohledem na § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích nahradit povolení silničního správního úřadu. Novelou zákona o pozemních komunikacích provedenou zákonem č. 152/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 7. 2011 ke změně definice souvisle zastavěného území, přičemž předmětné reklamní zařízení se díky tomu ocitlo v silničním ochranném pásmu. Tato skutečnost plyne i z judikatury soudů. Žalobcem zmiňovaná stanoviska Ministerstva dopravy nebyla adresována žalovanému a nejsou metodickým pokynem. Ministerstvo dopravy pak ani není příslušným silničním správním úřadem pro silnice I. třídy. K příslušné problematice Ministerstvo dopravy nevydalo žádný metodický pokyn. V agendě odstraňování reklam pak pro žalovaného není odvolacím orgánem. Totožná stanoviska ministerstva již byla předložena v dřívějších soudních řízeních a soudy z nich nevycházely. 8. Žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 311/2016-84 není na věc zcela přiléhavé vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem, jeho vyznění navíc žalobce pozměnil tím, že jeho určitou pasáž vytrhl z celkového kontextu. Skutkově přiléhavějším je rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 356/2018-35, v němž také byla výzva k odstranění reklamního zařízení byla shledána zákonnou. V tomto ohledu žalovaný odkázal též na rozhodovací praxi Krajského soudu v Brně. 9. Žalobce nikdy neměl povolení silničního správního úřadu ke zřízení a provozování předmětného reklamního zařízení, nemohla mu tak vzniknout ani dobrá víra, ani legitimní očekávání. Ostatně, i kdyby tyto skutečnosti bylo možné dovodit, nemohly by založit oprávnění k setrvání reklamního zařízení a nahradit tak povolení silničního správního úřadu, o něž žalobce ani nikdy nepožádal. 10. Z judikatury též plyne, že se nejedná o podobnou situaci, jako kdyby šlo o zásah do trvalých staveb. Podle poslední věty § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích může silniční správní úřad reklamní zařízení odstranit bez ohledu na skutečnost, že bylo povoleno stavebním úřadem. 11. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. III. Replika žalobce k vyjádření žalovaného 12. V replice k vyjádření žalovaného ze dne 19. 6. 2019 žalobce zdůraznil, že nabytím účinnosti zákona č. 152/2011 Sb., se provozování předmětného reklamního zařízení nestalo nezákonným, resp. nepodléhalo povolení silničního správního úřadu. Přesto nutno upozornit na skutečnost, že ve vztahu k tomuto zákonu nebyla splněna základní informační povinnost vůči příslušným orgánům Evropské unie (dále též „EU“), tedy tzv. notifikační proces. 13. V této souvislosti žalobce poukázal na notifikační povinnost technických předpisů zakotvenou v obecné rovině ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. 9. 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti. Tato směrnice nahradila předchozí směrnici č. 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a pravidel pro služby informační společnosti, která taktéž notifikační povinnost upravovala. Cílem notifikačního procesu je především zamezit vzniku národních předpisů, které by mohly narušovat volný pohyb zboží a služeb v rámci EU. Omezení provozování staveb pro reklamu v důsledku jinak technicky zvolené definice souvisle zastavěného území obce lze pod uvedené nepochybně podřadit. Na národní úrovni je informační povinnost vůči Komisi zakotvena v § 7 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Technickým předpisem se pak dle § 3 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. Rozumí mj. i právní předpis, obsahující technické požadavky na výrobky, popřípadě pravidla pro služby nebo zakazující poskytování služby. Pro účely výkladu pojmu technický předpis je přitom nutné vycházet ze směrnice, např. z jejího čl. 1 bodu 1. písm. f). Zde je technický předpis definován mj. Odkazem na pojem „technická specifikace“ ve smyslu čl. 1 bodu 1. písm. c) směrnice. Notifikační povinnosti se věnuje ce