8 Afs 18/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Af 73/2017- 62 - text 9 31 Af 73/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: STROJÍRNA OSLAVANY, spol. s r.o., IČ 49444531 sídlem Padochovská 530/31, 664 12 Oslavany zastoupen Punktum, spol. s r.o. sídlem Otická 758/19, P.O.BOX 29, 746 01 Opava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.6.2017 č.j. 25760/17/5200-10421-711070, ze dne 7.6.2017 č.j. 25764/17/5200-10421-711070, ze dne 7.6.2017 č.j. 25775/17/5200-10421-711070 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 9. 2016, č. j. 3855089/16/3012-51525-705525, č. j. 3857463/16/3012-51525-705525 a č. j. 3858196/16/3012-51525-705525 (dále jen „platební výměry“), byla žalobci na základě výsledků provedené daňové kontroly doměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za zdaňovací období roku 2012, 2013 a 2014 ve výši 18 430 Kč, 19 003 Kč a 11 571 Kč a vyměřeno penále ve výši 3 686 Kč, 3 800 Kč a 2 314 Kč. Proti platebním výměrům podal žalobce odvolání, která byla rozhodnutími žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. 25760/17/5200-10421-711070, č. j. 25764/17/5200-10421-711070 a č. j. 25775/17/5200-10421-711070 (dále jen „napadená rozhodnutí“), podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuta. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že plátce daně nemá práva odpovídající právu kontroly ze strany správce daně. Nemá nástroje, kterými by si ověřoval správnost a pravdivost předložených dokladů zaměstnanci, a nemůže nést odpovědnost za tvrzení někoho jiného. Správce daně měl zahájit doměřovací řízení u poplatníků. V případě potvrzení předchozího zaměstnavatele jde navíc o veřejnou listinu, jejíž obsah se má za správný, dokud se neprokáže opak. Podmínka § 6 odst. 9 písm. d) bod 1 zákona o daních z příjmů byla u poplatníka Š. sice porušena, ale daň měla být doměřena poplatníkovi. Subjektem zdanění daně ze závislé činnosti je fyzická osoba a předmětem zdanění je její mzda. U žalobce, právnické osoby taková daň z povahy věci neexistuje, a nelze mu ji proto vyměřit. V platebních výměrech chybí uvedení všech ustanovení právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodováno. Nikde není uvedeno žádné ustanovení hmotněprávní povahy. Plátce daně je prodlouženou rukou finančního úřadu, který pro stát vykonává nucenou práci. Jeho povinností není platit daň za zaměstnance, nýbrž opsat a sečíst všechna čísla ve vyúčtování. Není jeho povinností platit daň za zaměstnance. Má povinnost správně opsat a sečíst všechna čísla ve vyúčtování a podat tento přehled správci daně. Je to úkon plátce, ale o daňové povinnosti poplatníků. Měl být aplikován postup dle § 38i odst. 5 písm. b) zákona o daních z příjmů, a to za všechna zdaňovací období, neboť toto ustanovení bylo platné a účinné v době po zahájení daňové kontroly. Plátce daně je správcem daně sui generis, přičemž na něj nelze převést více práv a povinností, než výslovně určují právní předpisy. Mezi správce daně patří i právnické osoby, pokud vykonávají působnosti v oblasti veřejné správy, a proto také potvrzení o zdanitelných příjmech je veřejnou listinou. Doměření daně nemůže realizovat nikdo jiný než správce daně. Plátce nemá možnost dozvědět se, jestli nebyla táž daň vyměřena vícekrát, což Ústavní soud označil za nemravné. Ustanovení § 235 daňového řádu je aplikovatelné na jiné situace. Mělo dojít k přímému řízení mezi poplatníkem a správcem daně. Především když není poplatník již zaměstnán, se vymáhání dostává do roviny civilněprávního vymáhání pohledávek, což je nepřípustný přesah a úprava, která nebyla záměrem zákonodárce. Do stejné situace se dostává plátce i tehdy, když uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně i lhůta pro civilní vyhledávání pohledávek. V den, kdy správce daně kvalifikovaně informoval žalobce o svých pochybnostech a zjištěních, už byla daňová povinnost fyzických osob promlčena. Daň nebylo možné doměřit také pro překážku prekluze, neboť její stavění nezpůsobuje jakékoliv zahájení daňové kontroly, nýbrž daňové kontroly s poplatníky. 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a shrnuje základní argumentaci v něm obsaženou. Dodává, že z § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu neplyne povinnost uvádět konkrétní ustanovení právních předpisů, která byla v dané věci aplikována. S nálezem Ústavního soudu, na který žalobce odkazuje, se žalovaný ztotožňuje. Na závěr uvádí, že prekluzivní lhůta nemohla uplynout, daň z příjmů fyzických osob u jednotlivých poplatníků nebyla předmětem daňové kontroly. Navrhuje proto, aby soud žalobu zamítl. 4. Žalobce pak v replice uvádí, že systémové řešení nemůže spočívat v tom, že stát přenese sankce a škodní následky nikoli na skutečného škůdce, ale na třetí stranu – plátce, kterého si násilím najal, aby dělal jeho práci. Jde totiž o daň z příjmu fyzických osob, tedy zaměstnanců. Tuto skutečnost žalovaný bagatelizuje, aniž by se vypořádal s přenosem daňové povinnosti v rovině procesní i hmotněprávní. Zákon by musel stanovit, že daňovou povinnost za zaměstnance nese zaměstnavatel, a stanovit kdy a za jakých podmínek. Vývoj v legislativě dává žalobci za pravdu, byť žalovaný tvrdí, že nová právní úprava od roku 2014 se použije jen, když plátce zjistí pochybení sám. Jako výmluva a hloupost se jeví argumentace žalovaného, že nemůže vyzvat poplatníka k podání přiznání proto, že měl příjmy pouze ze závislé činnosti. Žalovaný v tomto směru žádné šetření neprováděl. Zcela ignoruje § 135 odst. 1 daňového řádu, totiž své oprávnění vyzvat každého. 5. U jednání soudu dne 3. 4. 2019 účastníci řízení zopakovali svá stanoviska k zákonnosti napadených rozhodnutí. Žalobce nad rámec žaloby namítl, že správce daně měl žalobce před zahájením daňové kontroly vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání a že ve správním spise chybí pověření pro úřední osobu. III. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 7. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Jádrem sporu je otázka, zda má být daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti doměřována plátci daně (zaměstnavateli, v tomto případě žalobci) nebo poplatníkovi (zaměstnanci), a to obecně, popřípadě v situaci, kdy doměření daně zavinil poplatník. 9. Žalovaný uvedenou otázku posuzoval primárně ve světle § 235 daňového řádu. Žalobce přitom namítá nesprávnou interpretaci tohoto ustanovení s tím, že na danou situaci podle něj vůbec nedopadá. 10. Podle § 235 odst. 1 daňového řádu platí, že zjistí-li správce daně, že se částka, která byla plátcem daně vyúčtována, odchyluje od částky, která měla být plátcem daně sražena a odvedena, předepíše rozdíl mezi těmito částkami do evidence daní. Podle odstavce druhého, je-li rozdílem podle odstavce 1 zvyšována povinnost plátce daně srazit a odvést daň vybíranou srážkou, je tento rozdíl předepsaný plátci daně k přímé úhradě splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci platebního výměru. 11. Z citovaného ustanovení je patrné, že dopadá na situace, kdy daň sráží a odvádí plátce daně. To je i případ srážení a odvádění daně z příjmů fyzických osob (zaměstnanců) ze závislé činnosti zaměstnavatelem. Soud proto nemá pochyb, že dané ustanovení na posuzovanou situaci dopadá. Jasně přitom stanoví, komu má být daň předepsána k úhradě, jestliže byla daň sražena a odvedena v nižší než zákonné výši. 12. Žalobce sice předkládá řadu argumentů, proč daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti tomuto režimu nemůže podléhat, nicméně podle názoru soudu jsou všechny tyto argumenty liché. 13. Žalobce předně tvrdí, že daň z příjmů fyzických osob mu nemůže být doměřena už z toho důvodu, že není fyzickou osobou. V této souvislosti poukazuje také na absenci hmotněprávního ustanovení, které by mu stanovovalo daňovou povinnost. Opomíjí ovšem skutečnost, že právě § 235 daňového řádu je jasným příkladem toho, že daň není vždy vyměřována pouze poplatníkovi. Zcela explicitně dané ustanovení stanoví, že daň bude předepsána k přímé úhradě plátci daně. Žalobce na jednu stranu toto východis