4 Ads 57/2009 — Nejvyšší správní soud

22 A 12/2017- 38 - text 14 22 A 12/2017 Č. j. 22 A 12/2017-38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D., v právní věci žalobce: P. V. bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2017, č. j. MPSV-2017/48056-921, sp. zn. SZ/397/2014/4S-JMK, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 28. 2. 2017, č. j. MPSV-2017/48056-921, sp. zn. SZ/397/2014/4S-JMK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného (shora specifikováno), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce směřující proti prvostupňovému rozhodnutí Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Brně (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí úřadu práce“) ze dne 3. 2. 2014, č. j. 105031/14/BM. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o příspěvek na mobilitu ode dne 1. 5. 2012. 2. Dne 23. 5. 2012 podal žalobce u úřadu práce žádost o příspěvek na mobilitu. Městská správa sociálního zabezpečení Brno-město (dále též jako „MSSZ“) vypracovala dne 7. 1. 2013 posudek pro účely příspěvku na péči zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“). Ze závěru posudku vyplynulo, že žalobce je jako osoba starší 18 let věku považována ve smyslu § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách za závislou osobu na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I. (lehká závislost). Nejde však o osobu, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce není schopen zvládat 3 nebo 4 základní životní potřeby (v odůvodnění rozhodnutí 4 potřeby) a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav však nevede k neschopnosti zvládat základní životní potřeby uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o sociálních službách (mobilita nebo orientace). 3. Na žádost úřadu práce vypracovala MSSZ dne 29. 10. 2013 posudek pro účely příspěvku na mobilitu, podle něhož nejde o osobu, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poskytování dávek OZP“). Současně uzavřeli, že u žalobce nejde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách (v tehdy platném znění), který vede k neschopnosti zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Na základě výše uvedeného vydal úřad práce rozhodnutí dne 3. 2. 2014, kterým žádost žalobce o příspěvek na mobilitu ode dne 1. 5. 2012 zamítnul. 4. Žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí úřadu práce podal odvolání, které bylo projednáno ve stávajícím režimu zákona o sociálních službách, přestože ode dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 313/2013 Sb., kterým se měnil zákon o sociálních službách. Důvodem bylo to, že podle přechodných ustanovení č. IV odst. 3 citovaného zákona měla být dokončena řízení o příspěvku na mobilitu (dosud pravomocně neskončená) podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti nového zákona. 5. Pro účely odvolacího řízení si žalovaný vyžádal nové posouzení schopnosti zvládání základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace u žalobce. Posudek vypracovala PK MPSV ČR dne 13. 5. 2014 se závěrem, že k datu vydání napadeného rozhodnutí nešlo o osobu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o poskytování dávek OZP, ve znění účinném do 31. 12. 2013, schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace [§ 9 odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálních službách]. Zdravotní stav žalobce tedy nebyl dlouhodobě nepříznivý ve vztahu k základním životním potřebám v oblasti mobility a orientace, a to i k datu 1. 5. 2012. 6. Žalovaný na základě nového posouzení schopností žalobce v oblasti mobility nebo orientace rozhodl, že tento nesplňuje zákonné podmínky pro přiznání příspěvku na mobilitu a rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014 zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji následně rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 22 A 86/2014-28, zamítl. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce kasační stížnost, které následně NSS vyhověl rozsudkem ze dne 29. 8. 2016, č. j. 4 Ads 100/2016-25, a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. V rozsudku NSS uložil žalovanému (PK MPSV ČR), aby se vyjádřil ke schopnosti žalobce zvládat veškeré aktivity vyjmenované u životních potřeb mobility a orientace, vzhledem k námitkám žalobce. U životní potřeby mobilita nebylo dle NSS v posudku uvedeno jakékoliv zdůvodnění závěru o tom, že je žalobce této aktivity schopen. Vůbec nebyla věnována pozornost zprávě MUDr. M., z níž vyplývá, že žalobce je nucen po ujití dané vzdálenosti se posadit. Dále není zřejmé, z čeho posudková komise dovodila, že žalobce je schopen použití osobního automobilu. I když není osobní vyšetření posuzované osoby u PK MPSV ČR zákonnou podmínkou, mělo by být pravidlem, pokud existují zmíněné pochybnosti ve vztahu k podkladové dokumentaci. Posudková komise by měla své závěry dostatečně odůvodnit a vyvrátit pochybnosti o tom, zda jde o objektivní zdravotní problém žalobce nebo o jeho subjektivní hodnocení. 7. Žalovaný znovu přezkoumal soulad prvostupňového správního rozhodnutí a řízení s právními předpisy a rovněž v rozsahu námitek žalobce uvedených v odvolání. Připomněl dikci § 6 odst. 1 zákona o poskytování dávek OZP (ve znění účinném do 31. 12. 2013), podle něhož má nárok na příspěvek na mobilitu osoba starší 1 roku, která není schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace, opakovaně se v kalendářním měsíci dopravuje nebo je dopravována a nejsou jí poskytovány pobytové sociální služby podle zákona o sociálních službách (v domově pro osoby se zdravotním postižením apod.). Ve smyslu § 8 zákona o poskytování dávek OZP se posuzuje schopnost zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace stejným způsobem jako pro účely příspěvku na péči. Podle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Podle § 9 odst. 6 citovaného zákona stanoví bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. V příloze 1 uvedené vyhlášky je přesně uvedeno, jaké schopnosti se považují za zvládání základní životní potřeby mobility a orientace. S ohledem na výše citovanou právní úpravu nechal žalovaný vypracovat posudkovou komisí MPSV ČR nový posudek o schopnosti žalobce zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace ode dne 1. 5. 2012. Na jednání PK MPSV ČR dne 26. 1. 2017 byla znovu přezkoumána schopnost žalobce zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace. Na jednání byl přizván rovněž žalobce, avšak ten svoji účast předem omluvil, neboť nebyl schopen cesty pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. PK MPSV ČR prostudovala podkladovou a zdravotní dokumentaci, přitom ji vyhodnotila jako dostatečnou k projednání věci v nepřítomnosti žalobce a k přijetí posudkového zhodnocení a závěru. Posudková komise zjistila, že k datu vydání napadeného rozhodnutí nešlo o osobu, která není ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o poskytování dávek OZP (ve znění účinném do 31. 12. 2013) schopna zvládat základní životní potřeby v oblasti mobility nebo orientace uvedené v § 9 odst. 1 písm. a) a b) zákona o sociálních službách. Podle PK MPSV ČR nebyl u žalobce zdravotní stav dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 písm. c) zákona o sociálních službách, ve znění zákona č. 366/2011 Sb., ve vztahu k základním životním potřebám v oblasti mobility a orientace. Tento stav trval i k datu 1. 5. 2012. Výše uvedené závěry PK MPSV ČR převzal rovněž žalovaný do napadeného rozhodnutí. V posudkovém hodnocení ponechala PK MPSV ČR v platnosti hodnocení provedené jinou posudkovou komisí z předchozího jednání, neboť zde byl zdravotní stav žalobce dostatečně popsán a ani nebyly nalezeny rozpory či nové posudkově významné skutečnosti. V této souvislosti byly zopakovány závěry o zdravotním stavu žalobce, např. že jde o posuzovaného po polytraumatu v roce 2006, kdy mj. utrpěl také zlomeniny obou patních kostí a třetího bederního obratle (L3). Zlomeniny pat si vyžádaly opakovaná operační řešení. Zlomenina L3 byla