2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

31 Af 29/2019- 49 - text 14 31 Af 29/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: S. inpo, s.r.o., IČO 49973975 sídlem Ztracená 68/11, 767 01 Kroměříž zastoupený obchodní společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o. sídlem Jiráskova 1284, 755 01 Vsetín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2019, č. j. 6822/19/5300-21441-708995, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 11. 2017, č. j. 1999771/17/3304-50521-709125 (dále jen „platební výměr“), byla žalobci na základě výsledků provedené daňové kontroly doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2014 ve výši 847 605 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 169 521 Kč. Správce daně neuznal žalobcem uplatněný odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění týkajících se nákupu zboží, stavebního materiálu a provedení stavebních prací deklarovaných na daňových dokladech od společnosti TAMAULIPAS invest s.r.o. (dále jen „TAMAULIPAS“), MAURO INDUSTRIES s.r.o. (dále jen „MAURO INDUSTRIES“) a Družstva SAGOSTAV. Proti platebnímu výměru brojil žalobce odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 2. 2019, č. j. 6822/19/5300-21441-708995 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl, přičemž platební výměr potvrdil. II. Obsah žaloby 2. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že nekontaktnost a virtuální sídla dodavatelů mu nemohou být přičítána k tíži. Sídlo společnosti na hromadné adrese odpovídá běžným obchodním zvyklostem. Není v silách žádného poplatníka jít zkoumat, zda na těchto adresách mají jejich dodavatelé reálnou kancelář. Argumenty o nedostatcích v dodacích listech, či neukládání účetních závěrek do sbírek listin dodavateli používá žalovaný pouze v situaci, kdy tvrdí, že se subjekt vědomě účastnil podvodu na DPH, což se však v projednávaném případě nestalo. Pokud měl žalovaný pochybnosti o rozsahu dodaného materiálu a stavebních prací, měl si tuto skutečnost ověřit na místě, pochybnosti žalovaného nebyly podloženy jakýmikoliv důkazními prostředky. Neplnění povinností dodavatelů nelze klást k tíži žalobci. Žalovaný nezpochybnil fyzickou existenci zboží, tudíž měl celou situaci posuzovat jako podvod na dani a zkoumat případnou vědomou účast žalobce na tomto podvodu. Odmítnutí nároku na odpočet jen z důvodu, že žalovaný má pochybnosti o dodavateli skutečném, není možné. 3. Žalobci rovněž není jasné, jak výmaz společnosti TAMAULIPAS z obchodního rejstříku v roce 2017 souvisí s přijatými plněními od této společnosti v roce 2014. Žalovaný se nepokusil provést svědeckou výpověď jednatelů dodavatelů, spokojil se pouze s nekontaktností dodavatelů pro jejich místně příslušné správce daně. Nevyslechnutím svědků zatížil žalovaný napadené rozhodnutí závažným pochybením procesní povahy. Tím, že se žalovaný nepokusil vyslechnout svědky a ani v rámci místních šetření neověřil fyzickou existenci a rozsah přijatých plnění, v rozporu s § 92 odst. 2 daňového řádu byly nedostatečně zjištěny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Pokud žalovaný měl pochybnosti pouze o skutečných dodavatelích, měl s ohledem na judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie pouze zkoumat, zda plnění nebyla zasažena podvodem na dani. III. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Důvodem neuznání nároku na odpočet nebylo to, že by dodavatelé byli nekontaktní, ale to, že žalobce neprokázal, že plnění přijal právě od jím deklarovaných společností, že plnění použil pro uskutečnění zdanitelných plnění v rámci ekonomické činnosti a že byl příjemcem služby od Družstva SAGOSTAV v režimu přenesení daňové povinnosti dle § 92 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o DPH“). Žalobci nebylo vytýkáno, že neunesl důkazní břemeno ohledně skutečností týkajících se jiného daňového subjektu. Existence virtuálního sídla toliko podpořila již existující pochybnosti správce daně. Zjištěné rozpory mezi předloženými doklady, chybějící náležitosti dodacích listů, objednávek, smluv, rozpory ohledně místa vykládky, uskladnění zboží, jakož i úhrady statisícových částek v hotovosti byly spolu se zjištěnou nekontaktností dodavatelů zdrojem pochybností správce daně ohledně dodavatelů plnění. U dodavatelů TAMAULIPAS a MAURO INDUSTRIES bylo možné očekávat existenci kamenné prodejny či skladovacích prostor, jelikož plnění od nich mělo spočívat v prodeji zboží a stavebního materiálu. Správcem daně ani žalovaným nebylo argumentováno vědomým zapojením žalobce do řetězců zasažených podvodem na DPH. Žalobce měl být vůči dodavatelům obezřetný. 5. Žalovaný dále uvádí, že provedení místního šetření nemohlo odstranit pochybnosti správce daně ohledně přijetí předmětných plnění právě od deklarovaných dodavatelů - buď by nebyla možná ani konkrétní identifikace přístrojů vzhledem k absentující bližší specifikaci na dokladech, nebo nebyly předloženy žádné doklady o předání, převzetí či konkrétním typu přístrojů. Samotná existence zařízení nemůže nahradit důkazní povinnost žalobce dle § 92 odst. 3 daňového řádu. Žalobce nepředložil ani evidenci obchodního majetku dle § 100 odst. 3 zákona o DPH. Výmaz TAMAULIPAS z obchodního rejstříku byl v napadeném rozhodnutí uveden pouze pro dokreslení situace, že u tohoto dodavatele byla nutná obezřetnost žalobce, výmaz nebyl kladen žalobci k tíži. Žalobce výslech jednatelů dodavatelů nenavrhoval. Žalobce navrhl pouze výslechy svých odběratelů. Správce daně v prvé řadě posuzuje splnění hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku na odpočet DPH a až v případě pozitivního závěru může eventuálně přistoupit k posuzování a prokazování vědomého zapojení daňového subjektu do podvodného jednání. Žalobce nejenže neprokázal, že fakturovaná zdanitelná plnění přijal od deklarovaných dodavatelů, u části plnění neprokázal jejich použití pro uskutečnění zdanitelných plněn v rámci ekonomické činnosti, u některých plnění neprokázal faktické přijetí zdanitelného plnění a u některých plnění ani to, že byl příjemcem služby v režimu přenesení daňové povinnosti dle § 92a zákona o DPH. Nebyly tak splněny již hmotněprávní podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně. Argumentace žalobce uvedenou judikaturou nepřiléhavá. IV. Replika 6. V podané replice žalobce setrval na svých tvrzeních uvedených v žalobě, jakož i na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru skutečnosti uvedené žalovaným nejsou s to zpochybnit tvrzení žalobce. Virtuální sídla, neukládání účetních závěrek do sbírky listin a to, že se dodavatelé stanou v budoucnu nespolehlivými plátci nebo že jim je zrušena registrace k DPH, nemohou žádným způsobem, ani v kombinaci s jinými skutečnostmi způsobit přenesení důkazního břemene ze správce daně na žalobce. V. Posouzení věci krajským soudem 7. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. A. Předmět sporu 8. Jádrem sporu v posuzované věci je otázka, zda byly dány důvody pro odepření nároku žalobce na odpočet DPH z plnění přijatých žalobcem od tří dodavatelů z důvodu, že žalobce nesplnil hmotněprávní podmínky pro vznik takového nároku vyplývající z § 72 a § 73 zákona o DPH. Dle zjištění správce daně daňové doklady předložené žalobcem byly stiženy nedostatky, pro které nelze naplnění podmínek uvedených v § 28 a násl. zákona o DPH bez dalšího konstatovat. Stěžejním důvodem pro neuznání žalobcem uplatněného odpočtu daně však dle žalovaného bylo neprokázání hmotněprávní podmínky ve smyslu § 72 zákona o DPH, neboť žalovaný sice nezpochybňoval faktickou existenci žalobcem deklarovaných plnění, žalobce dle něj však neprokázal, že daná plnění přijal od deklarovaných dodavatelů, v některých případech (plnění dle daňových dokladů č. 140100015 a č. 140100017 vystavených společn