7 Afs 59/2010 — Nejvyšší správní soud

30 Af 53/2020- 62 - text 11 30 Af 53/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: CDZ, a. s., IČ: 60728256 sídlem 28. října 438/219, Ostrava zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Wimětalem sídlem Údolní 8, Brno proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2020, čj. 278-7/2020-900000-311 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2020, čj. 278-7/2020-900000-311 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Lukáše Wimětala, advokáta, sídlem Údolní 8, Brno, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce požaduje po Celním úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „celní úřad“) vyplacení úroků ze zadržované daně z přidané hodnoty v celkové výši 19 271 757 Kč (dále též „DPH“), kterou žalobce uhradil jako ručitel za primárního dlužníka, společnost LIMART, a. s. Svůj nárok odvozuje z faktu, že správní soudy všechna rozhodnutí celního úřadu o povinnosti DPH platit zrušily. Celní úřad svým rozhodnutím ze dne 1. 7. 2019, čj. 220709/2019-530000-11 žalobci nepřiznal nárok na úrok z důvodu prekluze. 2. K odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“) změnil výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že žalobci přiznal úrok pouze za část období zadržování DPH, a v nižší míře, než žalobce žádal. Ve zbytku odvolání zamítl. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 8. 9. 2020. II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, neboť je nezákonné. Po rekapitulaci řízení žalobce uvádí, že žalovaný výzvou ze dne 29. 4. 2019 zcela změnil svůj právní názor a v rozporu se svým předchozím postupem a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2018, čj. 30 Af 65/2016 - 274 dospěl k závěru, že veškeré otázky související s neoprávněně vybranou a zadržovanou částkou daně se řídí celním zákonem ve znění účinném ke dni vzniku celního dluhu. 4. DPH se při dovozu sice uplatňovalo v režimu zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, to však nebrání přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 až 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Napadené rozhodnutí špatně posuzuje časovou a věcnou působnost obecně závazných právních předpisů. Nejprve žalovaný uváděl, že rozhodné právo je právo účinné ke dni 26. 2. 2005 (den po skutečné úhradě daně). Tento závěr však následně vyvrací a uvádí, že klíčovým je den vzniku primárního celního dluhu deklaranta, společnosti LIMART, a. s. (1. 9. 2003, 2. 9. 2003 a 5. 9. 2003). Použití daňového řádu žalovaný vylučuje odkazem na § 264 odst. 10 tohoto zákona, namísto správné aplikace § 264 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný tedy nesprávně užil § 291 odst. 2 celního zákona, namísto § 254 daňového řádu a § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Tento názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 Afs 59/2010 - 143), který řekl, že nárok na úrok z vrácené neoprávněně vybrané částky DPH má být posuzován podle práva rozhodného ke dni úhrady DPH. Proto je nutné v případě žalobce aplikovat právní předpisy účinné ke dnům 6. 11. 2004, 1. 12. 2004, 28. 12. 2004, 1. 2. 2005 a 26. 2. 2005 (dny následující po platbách DPH). Závěry citované judikatury žalovaný dezinterpretuje. Celní zákon ve správném znění (ke dni 1. 5. 2004) rozlišoval, která ustanovení se týkají cla i daně, a která pouze cla. Ustanovení § 285 celního zákona se týkalo pouze cla a nedopadalo tak na úrok ze zadržované DPH. Ten upravoval § 64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Úvaha žalovaného o bezvýhradném použití právní úpravy z roku 2003 je neopodstatněná. To, že celní orgány neodstranily nezákonný stav do nabytí účinnosti daňového řádu, nemůže jít k tíži daňového subjektu. Následkem nesprávné aplikace právních předpisů pak žalovaný aplikuje diskontní sazbu za období, kdy zákon již diskontní sazbu vůbec neupravoval (absolutní nesoulad s komerčním úrokem). Žalovaný tím došel k nemožně nízké úrokové sazbě ve výši 0,07 % ročně, která ostatně neodpovídá ani požadavkům unijního práva na to, aby výše úroku při prodlení s vrácením cla odpovídala výši úroku na národním peněžním nebo finančním trhu. Jelikož celní orgány nevrátily daň dříve, než nabyl účinnosti daňový řád, použije se v souladu s přechodnými ustanoveními daňového řádu pro zaplacení předmětného úroku právě § 254 téhož předpisu. Retroaktivita je obecně přípustná, je-li ve prospěch daňového subjektu. 5. Žalovaný též nesprávně určil období, za které žalobci úrok z neoprávněného jednání celního úřadu přísluší. Úrok se správně počítá za dobu od neoprávněného výběru daně do jejího vrácení. Prodlení celního úřadu s provedením vlastního pravomocného rozhodnutí o vrácení neoprávněně zadržované částky sice trvalo od 23. 4. 2009, nicméně nárok na úrok vznikl již zaplacením neoprávněně zadržované částky. Je chybný výklad žalovaného, že nárok na úrok vzniká žalobci až po rozhodnutí o vrácení cla. 6. Vznik nároku na úrok souvisí s rozlišením dvou právních institutů. Žalovaný vychází z § 291 odst. 2 celního zákona a hovoří o úroku z přeplatku cla, čemuž odpovídá úrok z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Žalobce však žádá o úrok z neoprávněného jednání celního úřadu. Úprava úroku z neoprávněného jednání správce daně není omezena na daně v užším slova smyslu a lze ji aplikovat i v případě nezákonného zadržování DPH. Vydání nezákonného rozhodnutí o platební povinnosti ručitele k DPH je neoprávněným jednáním celního úřadu, nikoliv nezaviněnou příčinou celního přeplatku, se kterou je spojen úrok z přeplatku cla. Povinnost celního úřadu zaplatit daňovému subjektu úrok z neoprávněně zadržované částky za celé období od zaplacení daně do jejího vrácení vyplývá nejen z právních předpisů, ale též z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) – rozsudek Mariana Irimie (C-565/11), Wortmann (C-365/15). Na podporu svých závěru cituje žalobce rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech úroků z excesivního zadržování nadměrných odpočtů DPH. 7. I pokud by snad na případ žalobce byl aplikovatelný čl. 241 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. 7. 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále též „celní kodex“), učinil tak žalovaný nepřiléhavým způsobem. Žalobce totiž v nyní řešené věci nemohl podat žádost o vrácení cla, kterou celní kodex předpokládá. K účelu vrácení neoprávněně vybrané částky proto v případě DPH slouží institut odvolání proti platebnímu výměru na DPH. Den podání odvolání je okamžikem, kdy žalobce projevil vůli k požadovanému vrácení daně. Žalovaný zde nesmyslně uvádí, že klíčovým je až den podání žádosti o vrácení neoprávněně vybrané částky DPH po pravomocném zrušení platebního výměru. Mezi oběma daty je však rozdíl 4 roky a výkladem žalovaného by za toto období žalobci nepříslušel úrok. 8. Závěrem žalobce uvádí, že pokud by soud nedal za pravdu jeho argumentaci a na případ by přeci jen byl aplikován § 291 celního zákona, je nutné jej aplikovat celý. Žalovaný totiž zcela přehlíží § 291 odst. 1 písm. b) celního zákona, tedy povinnost celních orgánů k zaplacení úroků z přeplatku cla, jestliže bylo rozhodnutí o nevrácení cla prohlášeno za neplatné. III. Argumentace žalovaného 9. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Žalovaný podrobně zdůvodnil, že § 254 daňového řádu není na věc žalobce aplikovatelný. V době vybrání DPH při dovozu byla účinná smlouva o přistoupení České republiky a dalších států k Evropské unii, publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí ČR pod č. 44/2004 Sb. m. s. (dále též „akt o přistoupení“), která v bodě 14 přílohy IV vylučovala aplikaci unijní úpravy na daný případ. Otázky upravující prominutí a vrácení cla, včetně povinnosti platit úroky celními orgány, byly před přistoupením České republiky k Evropské unii řešeny v § 285 až § 292 celního zákona. Aplikace čl. 241 celního kodexu má místo pouze tam, kde celní orgány stanovily a vybraly clo a DPH při dovozu v rozporu s unijním právem (celní dluh vznikl po přistoupení České republiky k Evropské unii). Tomu ostatně odpovídá § 111 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož jsou pro uplatnění DPH za období přede dnem nabytí účinnosti zákona o dani z přidané hodnoty, jakož i práv s tím souvisejících, rozhodné dosavadní právní předpisy. Právo na vyplacení úroku je právem souvisejícím s DPH. 10. Též § 264 odst. 1 daňového řádu na případ žalobce nedopadá, neboť jeho aplikaci vylučuje § 264 odst. 10 téhož zákona, které vymezuje zvláštní pravidlo, že při vrácení přeplatku daně se postupuje