5 Azs 66/2008 — Nejvyšší správní soud

34 Az 17/2020- 58 - text  12 34 Az 17/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D ve věci žalobkyně: M. D. V. G. D. N. státní příslušnost X t. č. pobytem X zastoupena advokátkou Mgr. Pavlínou Zámečníkovou sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM-198/ZA-ZA11-P06-2019-I., takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM-198/ZA-ZA11-P06-2019-I., se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Pavlíny Zámečníkové. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2020, č. j. OAM-198/ZA-ZA11-P06-2019-I (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“). II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 2. Žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu v únoru 2019 spolu s manželem a dvěma dětmi. Do ČR přicestovala se synem čtyři dny před podáním žádosti. Manžel s dcerou přicestovali již v listopadu 2018. Za důvod podání žádosti označila obavy o své zdraví a zdraví svého syna. Ve Venezuele se ji pokusili zabít, protože nepodporuje současnou vládu a neúčastnila se demonstrací. Kromě toho tam nefunguje zdravotní ani sociální systém. 3. V rámci pohovoru žalobkyně dodala, že ve vlasti neměla problémy v běžném životě, ale v tom pracovním. Uvedla, že měla soukromou laboratoř, o které se dozvěděli nějací lidé, kteří tam přišli a ukradli jí elektroniku. Přitom jí přiložili zbraň k hlavě. Stalo se to v říjnu 2018. Žalobkyně si myslí, že se jednalo o lidi z nemocnice, kde předtím pracovala. Jednalo se o státní nemocnici, takže to byli lidé kolem současné vlády. Tu žalobkyně nepodporuje. Nutili jí, aby se účastnila provládních pochodů, což odmítla. Kvůli tomu na ní vyvíjeli nátlak. Nechtěli jí přidělovat práci, neplatili jí mzdu a nedávali jí poukazy na potraviny. Chtěli jí donutit, aby z práce odešla. Vinili ji z pozdních příchodů a špatného zacházení s pacienty. Tento problém řešila s právníkem a přes ministerstvo v Caracasu. Následně jí mzda začala být opět vyplácena. Jiné problémy v zaměstnání neměla. 4. K projevům svých politických názorů žalobkyně uvedla, že se v roce 2018 účastnila pěti opozičních demonstrací. Organizovala je městská správa. Nosila čepici, aby ji nebylo poznat. Když viděla, že se schyluje k nepokojům, šla domů. Problémy v práci spojuje právě s jejím protivládním názorem a účastí na těchto demonstracích. 5. Žalobkyně z práce odešla před pěti lety na vlastní žádost a otevřela si soukromou laboratoř, kde v roce 2018 došlo k zmiňovanému přepadení. Vzali jí počítač a mobil. Přístroje ne. Neví, co to bylo za lidi. Obrátila se i na policii, ale žádné vyšetřování neprobíhalo. 6. Žalobkyně také uvedla, že jejího syna jednou chytly a odvezly armádní složky. Později upřesnila, že jej neodvedly, protože se schoval. Odehrálo se to na střední škole. Vyšlo nějaké nařízení, že Národní garda odvádí mladé muže věku jejího syna. Vzhledem k tomu, že odvedli synovy kamarády, on se schoval do nějakého auta. Od té doby již nevycházel z domu. V odpovědi na další otázku však žalobkyně uvedla, že syn chodil pouze do školy a domů. Následně opět uvedla, že její syn do školy nechodil. Pak upřesnila, že syna schovala do auta ona. Později již syna nikdo nehledal. 7. Žalovaný neshledal obavy žalobkyně z pronásledování důvodnými. Žalobkyně ve vlasti nevyvíjela žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla pronásledována. Žalovaný konstatoval, že výpověď žalobkyně shledal naprosto nevěrohodnou a zcela zjevně účelovou. Za skutečný motiv opuštění vlasti označil snahu o legalizaci pobytu. 8. Následně poukázal na některé nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně. Při poskytnutí údajů k žádosti uvedla, že ve vlasti nebyla politicky aktivní. K důvodům žádosti sdělila, že se ji v práci pokusili zabít, protože se neúčastnila mítinků ani pochodů. V následném pohovoru však již o žádných obavách ze zabití nemluvila a tvrdila, že problémy měla kvůli své účasti na opozičních demonstracích. Tyto demonstrace přitom dle ní byly legální. Neexistuje žádný logický důvod, proč by kvůli účasti na nich měla mít žalobkyně problémy. Nevysvětlila, jak by se zaměstnavatel o její účasti na demonstracích dozvěděl. Neměla na nich žádnou významnou funkci. Aninetvrdila, že by v této souvislosti měla jakékoliv problémy se státními orgány. 9. K tvrzeným problémům v zaměstnání žalobkyně žalovaný uvedl, že ty se jí podařilo vyřešit s pomocí ministerstva. Oprávněnost výtek zaměstnavatele k její práci žalovaný nemůže hodnotit. Nelze vyloučit, že byly namístě. Tyto problémy dle žalovaného nevedly k odjezdu žalobkyně z Venezuely. 10. Pokud jde o přepadení v laboratoři, které žalobkyně spojuje se svým opozičním politickým názorem, žalovaný to označuje za účelovou spekulaci. Žalovaný nepopírá, že loupežné přepadení bylo nezákonným jednáním, nelze však tvrdit, že by za ním stály venezuelské státní orgány. Pokud by venezuelské úřady skutečně měly zájem perzekuovat žalobkyni a její rodinu, zvolily by k tomu účinnější prostředky. Proti nezákonnému jednání neznámých osob se žalobkyně měla bránit pomocí dostupných prostředků vnitřní ochrany. 11. Kromě toho žalovaný poukázal na to, že přestože žalobkyně měla problémy již od roku 2017, resp. 2018, Venezuelu opustila až v únoru 2019. Z toho žalovaný dovozuje, že skutečný motiv k odjezdu z vlasti byl jiný, než údajné pronásledování. Navíc žalobkyně neměla žádné problémy s vycestováním. 12. Ve vztahu k § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný zdůraznil, že žalobkyně netvrdila, že by ve vlasti měla problémy pro některý z azylově relevantních důvodů. S relevantními tvrzeními se žalovaný zabýval ve vztahu k § 12 písm. a) zákona o azylu. Na tuto část odůvodnění odkázal. Dodal, že důvodem pro udělení azylu podle předmětného ustanovení nemůže být legalizace pobytu ani ekonomické problémy ne Venezuele. Zároveň poukázal na rozpory ve výpovědi žalobkyně a jejího syna ohledně tvrzení o pokusu vojenské správy jej odvést. 13. K neudělení humanitárního azylu žalovaný konstatoval, že v případě žalobkyně neexistuje žádný důvod hodný zvláštního zřetele. Z informací o zemi původu sice plyne, že v zemi je hospodářská krize, se kterou souvisí problémy se zásobováním léků a potravin. Žalobkyně však neuvedla, že by se jí tato krize jakkoli dotkla. Nezmínila žádné potíže plynoucí z nedostatku potravin či jiných základních životních potřeb. Netvrdila ani žádné ekonomické či zdravotní problémy. Žalobkyně proto nespadá mezi ohrožené obyvatele. 14. Neudělení doplňkové ochrany žalovavý podložil podobnými důvody jako neudělení azylu. S odkazem na informace o zemi původu dodal, že si uvědomuje současnou politickou krizi ve Venezuele. Zopakoval, že žalobkyně v minulosti žádné konkrétní problémy neměla ani nečelila jakékoli represi ze strany státu. II. Obsah žaloby 15. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně včasnou žalobu. Poukázala na to, že její problémy ve vlasti úzce souvisí s problémy jejích rodinných příslušníků. Je proto nutné je posuzovat ve vzájemném kontextu. 16. Žalobkyně namítá, že žalovaný bagatelizoval její politické aktivity a související problémy, v důsledku čehož pak dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyně ve vlasti neuplatňovala politická práva ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Pro možnost udělení azylu přitom nerozhoduje forma politické aktivity ani její intenzita. I odmítání volit je uplatňováním politických práv. Žalobkyně se navíc účastnila demonstrací. Z hlediska zastávání politických názorů podle § 12 písm. b) zákona o azylu navíc není podstatné, zda žadatel určité politické názory skutečně má, ale to, zda mu je původce pronásledování připisuje. Existence odůvodněného strachu z pronásledování zároveň nemusí nutně vycházet z osobních zkušeností žadatele, ale také ze zkušeností osob v obdobném postavení. 17. Žalovaný zcela nedůvodně považuje tvrzení žalobkyně o přepadení v laboratoři a jeho spojitosti s opozičním politickým názorem žalobkyně za spekulaci. Je to však žalovaný, kdo své závěry zakládá na spekulacích. Měl je přitom opírat o informace o zemi původu, které si shromáždil. 18. Žalobkyně nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný hodnotí její věrohodnost. Její tvrzení žalovaný označuje za obecná a neurčitá, neuvádí však, v čem konkrétně. Sám žalovaný měl přitom žalobkyni vést k tomu, aby své výpovědi specifikoval