6 Azs 309/2016 — Nejvyšší správní soud

34 Az 28/2022- 47 - text  11 34 Az 28/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobce: M. B. st. přísl. X t. č. pobytem X zast. advokátkou Mgr. Beatou Kaczynskou sídlem Masarykovy sady 76/18, 737 01 Český Těšín proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2022, č. j. OAM-71/LE-LE05-LE05-2022, takto: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že azyl pro existenci důvodů podle § 15 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nelze udělit, a že doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a napadl jej žalobou v celém rozsahu. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2022, č. j. 11 Nt 434/2021-345, byl žalobce předán do Polska jednak k trestnímu stíhání pro spáchání trestného činu dle čl. 55 odst. 1 a odst. 3 zákona o boji proti narkomanii Polské republiky a jednak k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let, který mu byl uložen pro spáchání trestného činu úmyslného nedovoleného obchodování s omamnými látkami ve značném množství podle § 29 odst. 1 č. 2 a § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo rozsudkem Zemského soudu v Hamburku ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 623 KLs 30/122 Js 1073/92, který byl uznán na území Polska usnesením Krajského soudu v Bielsku-Bialej ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. Ill Ko 277/95. 3. Žalobce podal dne 28. 4. 2022 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ní mj. uvedl, že je ženatý a má pět dospělých dětí, jeho družka i děti žijí v Polsku. Z vlasti odcestoval v roce 2017, poté se zdržoval různě po Evropě, přičemž do ČR přijel dne 20. 10. 2021 ze Slovenska. Ke svému zdravotnímu stavu sdělil, že je po třech operacích srdce, má dvě umělé chlopně a vysoký tlak. Trpí též epilepsií a užívá řadu léků. O mezinárodní ochranu požádal, neboť Polsko chce jeho vydání na základě evropského zatykače, ale Evropský soud pro lidská práva vydal prohlášení, že v Polsku nejsou dodržována lidská práva, a proto se obává jít do Polska. O jeho vydání rozhodl Krajský soud automaticky. V Polsku není dodržována spravedlnost, má také obavy o svá práva jako nemocného člověka. Má posudky znalců, že by neměl být ve vězení, ale polský soud to nevzal v úvahu. V pohovoru k žádosti dne 2. 6. 2022 doplnil, že z vlasti v roce 2017 vycestoval, protože měl posudek znalců ustanovených soudem, že nemůže být dál ve vězení, a soud mu přesto přikázal nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Jiný důvod k odjezdu z vlasti neměl. Rovněž vypověděl, že v Polsku proti němu bylo v roce 2005 zahájeno trestní stíhání, které ještě nebylo dokončeno a stále probíhá. Dále uvedl, že v roce 1992 byl zadržen v Německu a v roce 1994 tam byl odsouzen. Pokračoval, že v roce 1995 byl předán k výkonu zbytku trestu do Polska, kde byl z výkonu trestu propuštěn kvůli špatnému zdravotnímu stavu. V roce 2017 mu soud nařídil nástup výkonu zbytku trestu. 4. Žalovaný dospěl na základě shromážděných podkladů pro rozhodnutí k závěru, že v případě žalobce jsou dány důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, resp. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť spáchal vážný (nepolitický) zločin. V roce 1994 byl žalobce v Německu pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu, který (dle Krajského soudu v Brně v usnesení ze dne 30. 3. 2022) naplňuje právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a současně je v Polsku trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu, který dle závěru odkazovaného usnesení Krajského soudu v Brně naplňuje právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Zločin, pro který byl žadatel pravomocně odsouzen, jakož i zločin, pro který je s ním vedeno trestní řízení, podle žalovaného jsou vážnými (nepolitickými zločiny) ve smyslu uvedených ustanovení zákona o azylu. V případě druhého zločinu je pak s ohledem na vedené trestní řízení dáno důvodné podezření, že jej žalobce spáchal. Žalovaný svoje úvahy ohledně podřazení těchto zločinů pod pojmy „vážný nepolitický zločin“, resp. „vážný zločin“, podrobně rozvedl. 5. Žalovaný při rozhodování o aplikaci vylučující klauzule nepovažoval za polehčující okolnosti skutečnost, že žalobce nebyl dříve trestán a dále jeho špatnou finanční situaci a zdravotní stav (tyto okolnosti považoval za polehčující soud v Hamburku v roce 1994). Žalobce je totiž v současnosti opětovně důvodně podezřelý z páchání další závažné trestné činnosti. Špatná finanční situace dle žalovaného nemůže odůvodnit páchání tak závažné trestné činnosti. Co se týká zdravotního stavu žalobce, ten je v současnosti natolik uspokojivý, že umožňuje jeho pobyt ve výkonu vazby i trestu. Jakkoli od spáchání zločinu, za nějž byl žalobce pravomocně odsouzen, uplynulo již téměř 30 let, žalobce uložený trest dosud nevykonal a jeho výkonu snažil vyhnout pobytem v zahraničí. Stejně tak se vyhýbal svému stíhání pro podezření z trestné činnosti, které se měl dopustit v letech 2004 - 2005. Tuto poměrně dlouhou dobu proto žalovaný nepovažoval za polehčující okolnost. 6. Vzhledem k tomu, že žalovaný zjistil důvody pro vyloučení udělení mezinárodní ochrany dle § 15 a § 15a zákona o azylu, již se nezabýval případnou existencí důvodů dle § 12, § 13, § 14 a § 14b zákona o azylu. III. Žaloba 7. Žalobce nejprve obecně namítl, že žalovaný vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu (v rozporu s § 3 správního řádu), a postupoval v rozporu se „zásadou zákonnosti, zákazu zneužití, dobré víry a materiální pravdy“. 8. Dále uvedl, že závěr o existenci důvodů vylučujících udělení mezinárodní ochrany podle § 15 a § 15a zákona o azylu je nezákonný, neboť žalovaný nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem. Žalobce se trestného činu, jímž byla aplikace vylučujících klauzulí odůvodňována, dopustil v roce 1992. Doba, která uplynula od spáchání předmětného trestného činu, činí třicet let, a proto nebylo na místě vylučující klauzuli aplikovat. K tomu žalobce odkázal na stanovisko Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, podle něhož je možné v závislosti na vnitrostátní praxi zvážit, zda byl žadatel za činy, které vedou k vyloučení, již dostatečně potrestán, a zohlednit dobu, která uplynula od výkonu trestu podle toho, co je považováno za přiměřenou dobu podle norem EU, chování žadatele od jeho účasti na činu, včetně doby strávené ve vězení apod. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 1 Azs 396/2020-37). 9. Podle žalobce nelze akceptovat poukaz žalovaného na to, že se žalobce vyhýbá výkonu uloženého trestu. Žalovaný totiž zcela pominul, že důvodem, pro který předmětný trest nebyl žalobcem zcela vykonán, je zejména jeho zdravotní stav, pro který byl výkon zbývající části trestu opakovaně přerušován. Tuto skutečnost žalobce v předcházejícím řízení tvrdil a dokládal. V jeho případě tedy mělo dojít k meritornímu přezkumu, zda jsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 nebo § 14a zákona o azylu. Žalobce má přitom za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany minimálně ve formě doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu. 10. Žalobce současně namítá, že jeho skutková zjištění ohledně situace v Polsku jsou neúplná. Žalovaný si neopatřil žádné informace o zemi původu žalobce, přestože žalobce uváděl jako důvod své žádosti obavy týkající se zajištění práva na spravedlivý proces, a přestože polská vláda čelí již od roku 2015 dlouhodobé kritice ze strany institucí Evropské unie za to, že systematicky oslabuje nezávislost soudů a rovnováhu moci v zemi, čímž právo na spravedlivý proces ohrožuje. Žalobce poukázal na reformu soudnictví v Polsku, která dostala polské soudy pod kontrolu vlády, na narušení nezávislosti Ústavního soudu a na reformy zasahují do nezávislosti Národní rady soudnictví, Nejvyššího soudu a dalších obecných soudů. Kvůli problematickým soudním reformám je proti Polsku od roku 2017 vedeno řízení podle článku 7 Smlouvy o Evropské unii pro porušování principů právního státu. Obavy o nezávislost polského soudnictví vyplývají také z jud