5 Afs 4/2021 — Nejvyšší správní soud

30 Af 39/2022- 357 - text 13 30 Af 39/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: Základní škola a Mateřská škola Vyškov, Letní pole, příspěvková organizace sídlem Sídliště Osvobození 682/56, Vyškov zastoupeného advokátem JUDr. Janem Malým, Ph.D. sídlem Helfertova 2040/13, Brno proti žalovanému: Generální finanční ředitelství sídlem Lazarská 15/7, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2022, čj. 41392/22/7700-40500-501895 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2022, čj. 41392/22/7700-40500-501895, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení částku 13 200 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Malého, Ph.D., advokáta, sídlem Helfertova 2040/13, Brno, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Krajský soud se v řešené věci zabýval otázkou prekluze práva státu vyměřit odvod za porušení rozpočtové kázně. 2. V přezkumném řízení vydalo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutí ze dne 22. 3. 2022, čj. 8719/22/5000-10611-712427 (dále též „přezkumné rozhodnutí“), kterým žalobci vyměřilo odvod za porušení rozpočtové kázně do Státního fondu životního prostředí ve výši 202 301 Kč a do Národního fondu ve výši 2 591 904 Kč. 3. Odvolání žalobce proti citovanému přezkumnému rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 6. 9. 2022. II. Argumentace žalobce 4. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit. Předně již uběhla desetiletá prekluzivní lhůta pro vyměření odvodu. Podle žalovaného porušil žalobce rozpočtovou kázeň v roce 2011. Desetiletá lhůta proto u všech porušení skončila 1. 1. 2022 a napadené rozhodnutí ji překročilo. Žalovaný se opírá o § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, upravujícího stavění prekluzivní lhůty během řízení před správními soudy. Ten ale na řešený případ nedopadá. Žalobce to dovozuje z § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 9 Afs 72/2011 jasně řekl, že daňový řád přinesl novou úpravu běhu lhůt pro vyměření daně, která je odlišná od § 41 soudního řádu správního, přičemž tím je aplikace posledně zmíněného ustanovení vyloučena. Ustanovení § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech přitom upravuje pouze dobu pro vyměření odvodu a počátek běhu lhůty – je tedy speciální úpravou pouze ve vztahu k § 148 odst. 1 daňového řádu. Naproti tomu § 148 odst. 5 daňového řádu stanoví nepřekonatelný konec lhůty pro vyměření daně, přičemž zákon o rozpočtových pravidlech žádnou ekvivalentní úpravu nemá. Ustanovení § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech tak představuje lex specialis jen k § 148 odst. 1 daňového řádu, zatímco § 148 odst. 2-5 se na tuto věc aplikují. 5. Na podporu své argumentace odkazuje žalobce na důvodovou zprávu k daňovému řádu, podle které je cílem zákonodárce omezit nejzazší lhůtu pro stanovení jakékoliv daně na 10 let. I odvod za porušení rozpočtové kázně je daní. Ustanovení § 41 soudního řádu správního mířilo na prodloužení krátkých lhůt, zpravidla jednoleté či tříleté. Desetiletá lhůta v zákoně o rozpočtových pravidlech rozhodně není krátkou lhůtou. Dále žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, nebo ze dne 13. 3. 2013, čj. 5 Afs 73/2012-41) mluvící obecně o právní jistotě a předvídatelnosti práva. Poukazuje též na případ řešený Městským soudem v Praze, kde se v rozsudku ze dne 4. 12. 2020, sp. zn. 9 A 134/2017, městský soud věnoval dopadu ustanovení § 41 soudního řádu správního na povinnost vrátit dotaci. Dovodil, že se dané ustanovení aplikuje. Jeho rozhodnutí však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, čj. 5 Afs 4/2021-66, a aplikaci § 41 soudního řádu správního vyloučil. 6. Stanovený odvod je podle žalobce také neproporcionální. V původním řízení byl žalobce potrestán za dvě pochybení odvodem v celkové výši 25 % z poskytnuté dotace. Po rušícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak jedno pochybení odpadlo, neboť pochybením vůbec nebylo. Podle žalobce tak zůstalo mírnější ze dvou pochybení, přesto musí žalobce uhradit odvod ve výši 15 % z poskytnuté dotace. To je v rozporu s principem proporcionality dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33. 7. Napadené rozhodnutí je též nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí úvahy o závažnosti obou pochybení a jejich vzájemném poměru. To, že jedno pochybení nakonec pochybením nebylo, jistě významně ovlivnilo výši odvodu. Tato otázka měla být stěžejní, ale OFŘ se k ní v napadeném rozhodnutí vyjádřilo v jediné větě v odstavci 63. OFŘ bez bližšího zdůvodnění uvedlo, že uvažovalo o stanovení odvodu ve výši 5-15 %, aniž by tento rozsah jakkoliv vysvětlilo. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné z důvodu, že ani žalovaný nevysvětlil výši odvodu. Abstraktní omezení míry subdodávek na max. 30 % je dokonce v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2004/18/ES. A ačkoliv tato směrnice nedopadá na žalobcův případ, neboť se týká jiných staveb, měl žalovaný zohlednit, že omezování míry subdodávek je v rozporu s unijním právem. Dále žalobce chtěl, aby žalovaný zohlednil novou verzi závazných pokynů Operačního programu Životního prostředí (OPŽP) ze dne 25. 11. 2013, která už neomezovala možnost subdodávek procentuální výší. III. Argumentace žalovaného 8. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Podle něj je desetiletá lhůta v § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech speciální úpravou vůči prekluzivním lhůtám v daňovém řádu. O tom svědčí judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 10. 2014, čj. 7 As 117/2014-29) a krajských soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2022, čj. 57 Af 11/2021-90, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, čj. 62 Af 26/2013-37). Proto není důvod neaplikovat § 41 soudního řádu správního. Implicitně tento závěr plyne i z některých dalších rozsudků, u kterých desetiletá lhůta uplynula, ale soudy věc projednaly a prekluzí se nezabývaly – byť mají povinnost se jí zabývat ex offo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2019, čj. 2 Afs 364/2017-39, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2022, čj. 31 Af 78/2020-114). Dále žalovaný poukazuje na to, že k dotacím nelze přistupovat stejně jako k ostatním daňovým agendám. IV. Žalobcova replika 9. V reakci na vyjádření žalovaného uvedl žalobce, že žalobní body doplňuje o námitku porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně měl právo na to, aby byla jeho věc projednána bez zbytečných průtahů. Už nyní měl žalovaný na vyměření odvodu takřka 14 let. V. Posouzení věci krajským soudem 10. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za podmínek § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žádná ze stran jednání nepožadovala. 11. V případě důkazů, jejichž provedení se žalobce domáhal, není jasné, co nového či sporného mají v této věci prokazovat. Žalobce své důkazní návrhy nijak neodůvodňuje a používá je tím způsobem, že na ně bez dalšího odkazuje. Většina jeho důkazních návrhů je součástí správního spisu, kterým soud dokazování neprovádí. U ostatních důkazů pak má soud za to, že jsou nadbytečné. Mezi stranami není sporný skutkový stav a v souzené věci jde o dvě hlavní právní otázky – prekluzi práva a proporcionalitu odvodu. Proto krajský soud žádné žalobcovy důkazy neprováděl, neboť ve věci nepřináší nic nového a ani nevyjasňují nic sporného. 12. Žaloba je důvodná. Skutková zjištění 13. Soud nejprve stručně nastíní skutkový stav, jak vyplynul z napadeného rozhodnutí a ze správního spisu, a to jen v rozsahu potřebném pro následné právní posouzení věci. 14. Nejdříve musí krajský soud zrekapitulovat komplikovaný procesní vývoj celého případu. Na základě rozhodnutí Ministerstva životního prostředí o poskytnutí dotace ze dne 9. 12. 2010, čj. 115D222000763 (dále též „rozhodnutí MŽP“), obdržel žalobce dotaci k realizaci úspor energie v rámci Operačního programu Životní prostředí. Kromě žalobcových vlastních peněz byl projekt spolufinancován ze dvou zdrojů. Z Evropského fondu pro regionální rozvoj obdržel žalobce dotaci ve výši 18 600 412,30 Kč. Ze Státního fondu životního prostředí České republiky pak žalobce obdržel 1 094 141,90 Kč. 15. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj zahájil v roce 2013 kontrolu v souvislosti s poskytnutou dotací a podle něj se žalobce dopustil těchto porušení rozpočtové kázně: (i) nedodržel maximální podíl prací stanovený podmínkami poskytnutí dotace a tím i nákladů s nimi spojených, které mohli zajišťovat subdodavatelé, (ii) nevyloučil z účasti na veřejné zakázce uchazeče, který neprokázal splnění kvalifikace, a (iii) zadal z