5 Afs 28/2003 — Nejvyšší správní soud

31 Af 62/2021- 81 - text  13 č. j. 31 Af 62/2021 [OBRÁZEK]gČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobce: Kolpingovo dílo České republiky z.s. sídlem nám. Republiky 286/22, 591 01 Žďár nad Sázavou zastoupený advokátem Mgr. Janem Heldesem sídlem Husovo náměstí 20, 588 13 Polná proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2021, č.j. 26500/21/5200-11434-711926, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 7. 2021, č.j. 26500/21/5200-11434-711926, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 636,41 Kč, a to k rukám advokáta Mgr. Jana Heldese, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, dodatečný platební výměr, ze dne 25. 9. 2018, č. j. 1541301/18/2914-50522-703232. II. Obsah podání účastníků 2. Žalobce je přesvědčen, že závěry žalovaného nemají oporu v provedeném dokazování, a považuje je za nesprávné a rozporné s právními předpisy a napadané rozhodnutí za nezákonné. Namítl, že částka, která byla následně zdaněna dodatečným platebním výměrem, představuje dar, který žalobce obdržel od spřízněné právnické osoby Kolping-Bildungswerk Sachsen e.V. Tento dar byl použit na hlavní činnost žalobce, což není výdělečná činnost, a za uvedené prostředky byla pořízena nemovitost v k. ú. obce Sejřek a následnou rekonstrukcí z ní byla vytvořena terapeutická komunitní dílna pro léčbu a rehabilitaci drogově závislých osob. 3. Podle žalobce měl žalovaný aplikovat § 23 odst. 3 písm. a) bod 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2013, a neměl výsledek hospodaření zvýšit o výši neuhrazeného dluhu zachyceného v účetnictví dlužníka odpovídajícího pohledávce, od jejíž splatnosti uplynulo 30 měsíců nebo se promlčela, jestliže se jedná o dluhy z titulu úvěrů, půjček, ručení, záloh, smluvních pokut, úroků z prodlení, poplatků z prodlení a jiných sankcí ze závazkových vztahů. Pokud tedy žalovaný došel k názoru, že uvedená částka je „odpis závazku odvolatele (nyní žalobce), tj. závazku, který nebyl a nebude vymáhán", a to z titulu půjčky poskytnuté spřáteleným sdružením v SRN, ale neaplikoval správnou právní úpravu, je jeho rozhodnutí rozporné s právními předpisy. 4. Formulované pochybnosti považoval žalobce za subjektivní názor správce daně, který ovšem nic nemění na skutečnostech týkajících se daňového řešení celé věci. Daňový subjekt dodržel veškeré podmínky pro použití takto přijaté částky a v souladu s ustanoveními smlouvy tento obchodní případ řádně zaúčtoval. V žalobě dále v podrobnostech popsal okolnosti uzavření dohody o daru a zúčtování transakce a zdůraznil, že předmětná částka nebyla, není a nikdy nemůže být předmětem daně z příjmů právnických osob, jelikož nikdy nebyla účtována a ani použita pro účely hospodářské činnosti a od počátku se jednalo o finanční podporu pro daňový subjekt, neboť poskytovatel nepředpokládal, že by mu tato částka měla být v budoucnu vrácena. V souladu s tím žalobce přijatou částku využil pro financování nákladů souvisejících s jeho hlavní činností, pro kterou byl založen. Za nerelevantní považoval odkaz správce daně na povinnosti podat daňové tvrzení k darovací dani. 5. Dále žalobce vznesl námitku promlčení; má za to, že daň nebylo možné doměřit dodatečným platebním výměrem až v roce 2018. 6. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na žalobou napadené rozhodnutí s tím, že žalobní námitky pouze dále rozvíjejí námitky uvedené v odvolání. Uvedl, že se s argumenty žalobce vypořádal dostatečně a přezkoumatelným způsobem, pouze hodnotil důkazy odlišně od žalobce. Podrobně se vyjádřil k otázkám dokazování a uvedl, že správci daně vznikly pochybnosti o daňové uznatelnosti uplatněných nákladů z titulu žalobcem tvrzeného daru, a proto opakovaně vyzval žalobce k prokázání a doložení konkrétních skutečností, čímž přešlo důkazní břemeno zpět na žalobce. Jeho tvrzení se však rozcházela s dalšími důkazními prostředky, vzájemně si odporovala a některé skutečnosti žalobce naopak neprokázal vůbec a své důkazní břemeno neunesl. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nijak nedoložil své tvrzení o tom, že by se v případě předmětné částky jednalo o dar; ostatně ani smlouvu o půjčce nedoložil. Žalovaný měl za prokázanou existenci závazku žalobce, avšak u zaúčtovaného odpisu závazku není relevantní, zda přijatá „finanční výpomoc“ byla použita ke krytí nákladů v hospodářské nebo hlavní činnosti žalobce, ale že vznikl závazek, který byl povinen žalobce jako příjemce „finanční výpomoci" vrátit poskytovateli. Samotná darovací smlouva ze dne 17. 12. 2013 je v přímém rozporu jak s obsahem rozhodnutí centrálního sekretáře, tak s údaji evidovanými v účetnictví žalobce, je datována navíc později než uvedené rozhodnutí. Nepodání přiznání k dani darovací nebylo žalobci kladeno k tíži, pouze se jednalo o jednu z okolností, ze kterých správce daně vycházel. 7. K namítané nesprávné aplikaci § 23 odst. 3 písm. a) bod 12 věta první zákona o daních z příjmů žalovaný uvedl, že znění (smysl) citovaného ustanovení je zcela opačné, než se domnívá a namítá žalobce. Námitka promlčení, tj. domněnka žalobce, že daň nebylo možné doměřit dodatečným platebním výměrem v roce 2018, je podle žalovaného taktéž mylná. K tomu odkázal na § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů a související výklad Nejvyššího správního soudu. K běhu lhůt odkázal na vyměření daňové ztráty na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 v roce 2014 a zahájení daňové kontroly 4. 10. 2016, v důsledku čehož by lhůta pro stanovení daně za předmětné zdaňovací období uplynula dne 1. 7. 2024. Dodatečný platební výměr ze dne 25. 9. 2018 byl doručen dne 28. 9. 2018. 8. Žalobce v replice setrval na svých žalobních námitkách a poukázal na svou formu založení a na to, že z hlediska daňové správy se jedná o veřejně prospěšného poplatníka, na kterého dopadají zvláštní práva a povinnosti. Namítl, že na předmětný závazek měla být aplikována právní úprava vztahující se na veřejně prospěšné poplatníky, tj. především § 18a odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, neboť sporná částka byla v celé výši vynaložena na stavbu a rekonstrukci nových center pro poskytování veřejně prospěšné činnosti žalobce. Dle názoru žalobce je zde rovněž aplikovatelný § 19b odst. 2 písm. b) bod 1 zákona o daních z příjmů, neboť plnění bylo veřejně prospěšným poplatníkem využito pro účely vymezené v § 15 odst. 1 nebo § 20 odst. 8 zákona o daních z příjmů, tedy pro jeho hlavní prospěšnou činnost. Prohlášení centrálního sekretáře je podle něj směrodatnou skutečností pro další jednání daňové správy a z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen, že nárok správce daně je promlčen. 9. Žalovaný ve vyjádření k replice žalobce uvedl, že bez ohledu na doplnění žaloby žalobce neunesl své důkazní břemeno dle § 92 odst. 3 daňového řádu. Pokud jde o formu založení žalobce, resp. účel vynaložení výdaje, uvedl, že v kontextu právní úpravy zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2013 spadá žalobce do kategorie neziskových poplatníků ve smyslu § 18 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Podle žalovaného není sporu, že žalobce vykonával hlavní i vedlejší (hospodářskou) činnost. Předmětem sporu však je, zda žalobce prokázal oprávněnost uplatnění dotčené částky jako příjmu získaného darem, nebo zda se jedná o výnos vzniklý odúčtováním závazku v důsledku pozbytí povinnosti závazek hradit a jedná se tak o příjem podléhající dani z příjmů právnických osob ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Tvrzení, že se jedná o dar, žalobce podle něj nikdy v průběhu řízení nedoložil. Tvrzení žalobce, že od počátku poskytnutí půjčky bylo záměrem, že se půjčka má stát darem, je zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem i s jeho vlastním vyjádřením. K námitce uplatněné v replice uvedl, že u zaúčtovaného odpisu závazku není relevantní to, zda přijatá „finanční výpomoc“ byla použita ke krytí nákladů v hospodářské či hlavní činnosti žalobce, ale že vznikl závazek, který byl povinen žalobce jako příjemce „finanční výpomoci' vrátit poskytovateli. Pokud jde o namítané promlčení, i tuto námitku ve znění repliky považoval žalovaný za nedůvodnou a zdůraznil, že s ohledem na stanovy žalobce je jeho tvrzení, že rozhodnutí centrálního sekretáře je jakési „pouhé prohlášení', zcela nepřístojné. Centrální sekretář žalobce rozhodl o odpisu dotčeného závazku ve prospěch výnosů a k tomuto rozhodnutí byl v roce 2013 oprávněn. Podle žalovaného je právě okamžik rozhodnutí centrálního se