1 As 35/2008 — Nejvyšší správní soud

31 Af 18/2022- 148 - text 10 č. j. 31 Af 18/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobce: Šroubárna Ždánice, a.s., IČ: 46347496 sídlem Jiráskova 972/52, 697 01 Kyjov zastoupen advokátem Mgr. Miroslavem Osladilem sídlem Sokolovská 668/136d, Praha 8 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2022, č. j. 7557/2022-900000-311, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 31. 3. 2022 domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 13. 7. 2020, č. j. 43466-17/2020-530000-11, kterým nebylo vyhověno návrhu žalobce na vrácení přeplatku cla a kterým nebylo vráceno žalobci dovozní a antidumpingové clo v celkové výši 15 399 646 Kč. Rozhodnutí celního úřadu bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno. II. Vyjádření účastníků 2. Žalobce v podané žalobě namítl, že ke vzniku přeplatku cla došlo proto, že rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 16. 9. 2019, č. j. 47218-1 až 10/2019-900000-311, kterými byla potvrzena rozhodnutí Celního úřadu Hodonín ze dne 11. 4. 2014, č. j. 842-74 až 83/2014-530000-51 (dodatečné platební výměry), byla vydána až po uplynutí prekluzivní lhůty, k čemuž mělo být přihlédnuto z úřední povinnosti. Konkrétně namítl, že prekluzivní lhůta uplynula u všech celních prohlášení vydaných před 19. 8. 2011(dodatečné platební výměry 842-74 až 80/2014-530000-51) a soud by měl posoudit, zda nedošlo k jejímu uplynutí i v ostatních případech. V souvislosti s uvedenými dodatečnými platebními výměry odkázal na probíhající soudní přezkum rozhodnutí o odvolání. Zdůraznil, že mezi ním a správními orgány nadále existuje rozpor ve výpočtu běhu prekluzivní lhůty, neboť podle jeho názoru k obnovení jejího běhu dochází již vydáním rozhodnutí o opravném prostředku, a nikoliv až jeho doručením. Dále nesouhlasil ani s aplikací § 221 odst. 4 nařízení Rady (ES) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), a s prodloužením prekluzivní lhůty na 10 let, neboť původně orgány celní správy vycházely pouze ze tříleté prekluzivní lhůty, tudíž neshledaly důvod pro její prolomení, a to je porušením zásady res iudicata a zásady předvídatelnosti správních rozhodnutí. K prolomení tříleté prekluzivní lhůty nebyly ani věcné důvody, jelikož celní dluh nevznikl v důsledku činu, který byl v době spáchání trestný. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě obsáhle zrekapituloval průběh řízení před orgány celní správy i před správními soudy a jejich závěry. K jednotlivým žalobním námitkám, které jsou podle něj shodné s odvolacími námitkami, stručně odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, neboť žaloba představuje především subjektivní nesouhlas žalobce s napadenými rozhodnutími. Žalobu navrhl zamítnout. III. Posouzení věci soudem 4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl za podmínek § 51 s. ř. s. 5. Žaloba není důvodná. 6. Před vlastním vypořádáním žalobních námitek soud musí konstatovat, že námitky prekluze práva doměřit žalobci clo byly předmětem opakovaného přezkumu správními soudy v řízení o doměření cla žalobci. Ten se tak domáhá prostřednictvím jiného procesního instrumentu (návrhu na vrácení přeplatku cla) posouzení téže otázky, která již byla věcně rozhodnuta. S ohledem na uvedené soud v podstatné míře v následující části bude odkazovat na již dříve vydaná rozhodnutí správních soudů. 7. K samotné otázce doměření cla prostřednictvím rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2019, č. j. 47218-1 až 10/2019-900000-311, je potřeba konstatovat, že u zdejšího soudu byla přezkoumána rozhodnutí č. j. 47218-6/2019-900000-311, 47218-7/2019-900000-311, 47218-8/2019-900000-311, 47218-9/2019-900000-311 a 47218-10/2019-900000-311, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 31Af 84/2019-429 tak, že žaloba byla zamítnuta. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 Afs 22/2022-38. 8. V případě rozhodnutí ze dne 16. 9. 2019, č. j. 47218/2019-900000-311, 47218-2/2019-900000-311, 47218-3/2019-900000-311, 47218-4/2019-900000-311 a 47218-5/2019-900000-311, došlo k jejich změně rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 4. 2021, č. j. 21253/2021-900000-311, v rámci přezkumného řízení tak, že do výrokové části rozhodnutí byl doplněn odkaz na čl. 221 odst. 4 celního kodexu. Toto rozhodnutí žalovaného bylo následně potvrzeno rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 15. 11. 2021, č. j. MF-30660/2021/3902-4, které bylo následně přezkoumáno Městským soudem v Praze, který rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 8 Af 1/2022-51, zamítl žalobu proti citovanému rozhodnutí Ministerstva financí. 9. Prekluzi práva doměřit žalobci clo shodně odmítl jak zdejší soud, tak i Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud. Žalobce může bezpochyby namítat prekluzi práva kdykoliv, a to i v nyní vedeném řízení, avšak při posuzování shodných skutkových okolností a při shodné právní argumentaci nemůže očekávat, že by správní soudy změnily svůj již opakovaně zaujatý právní názor. 10. Pokud tedy jde o námitku žalobce, že v případě zrušení v pořadí druhých rozhodnutí o odvolání by došlo k ovlivnění běhu prekluzivní lhůty, tak tato hypotetická situace nenastala, neboť opravné prostředky proti rozhodnutím o odvolání byl zamítnuty. 11. Jako první soud zdůrazňuje obecný závěr Nejvyššího správního soudu ohledně běhu prekluzivní lhůty. Kasační soud v rozsudku ve věci sp. zn. 5 Afs 22/2022 s navazujícím podrobnějším zdůvodněním uvedl: „[24] Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že čl. 221 celního kodexu neobsahuje explicitní definici toho, co je myšleno „trváním řízení“, význam tohoto pojmu lze však jednoznačně určit z obecného významu pojmu „řízení“, jakož i z kontextu a systematiky daného ustanovení celního kodexu, neboť již v jeho odst. 1 je zakotvena povinnost částku cla „sdělit dlužníkovi“, jakmile je zaúčtována. Nelze si představit jiný výklad, než že pojem „sdělit dlužníkovi“ v kontextu českého právního řádu představuje oznámení rozhodnutí (§ 101 odst. 5 daňového řádu), nikoli jeho prosté vydání (§ 101 odst. 2 daňového řádu). Pokud tedy účelem řízení o opravném prostředku ve smyslu čl. 243 celního kodexu bylo přezkoumání „sdělení dlužníkovi“, výsledkem takového řízení musí být opět nějaký akt rozhodujícího orgánu adresovaný dlužníkovi jakožto příjemci. Až jeho řádným oznámením před uplynutím prekluzivní lhůty pak mohou nastat vůči příjemci předpokládané účinky. Jedním z těchto účinků, který nelze bez dalšího oddělovat od ostatních, je i ukončení stavení prekluzivní lhůty. Pokud zákonodárce nezavedl žádné speciální pravidlo, není možné účinky rozhodnutí na běh prekluzivní lhůty spojovat s jiným okamžikem než ostatní účinky rozhodnutí, které se nepochybně odvíjejí až od oznámení rozhodnutí (resp. doručení plně odůvodněného rozsudku v případě řízení před správními soudy).“ Námitka žalobce, že k obnovení běhu prekluzivní lhůty dochází již vydáním rozhodnutí o opravném prostředku, a nikoliv až jeho doručením, tedy není důvodná. 12. Co se týče běhu prekluzivní lhůty u konkrétních celních deklarací, tak rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2019, č. j. 47218-6/2019-900000-311, 47218-7/2019-900000-311, 47218-8/2019-900000-311, 47218-9/2019-900000-311 a 47218-10/2019-900000-311, byla vydána v základní tříleté lhůtě dle čl. 221 odst. 3 celního kodexu. Tento závěr vyslovil zdejší soud již v rozsudku ve věci sp. zn. 31Af 84/2019 na půdorysu nejstarší z celních deklarací z uvedených pěti rozhodnutí, neboť pokud nebylo prekludováno právo doměřit clo u nejstaršího celního dluhu, nemohlo být prekludováno ani u dluhů mladších. Shodně spolu s výpočtem běhu prekluzivní lhůty posoudil tuto otázku i Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. 5 Afs 22/2022 a uvedl: „Tříletá lhůta podle čl. 221 odst. 3 celního kodexu měla původně uplynout v souladu s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1182/71 dne 28. 7. 2014. Proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 11. 4. 2014 se stěžovatelka dne 29. 4. 2014 odvolala, čímž započalo stavení běhu prekluzivní lhůty. V tuto chvíli zbývalo ze lhůty ještě 90 dnů. První rozhodnutí o odvolání bylo doručeno dne 9. 11. 2014, v tento den se prekluzivní lhůta znovu rozběhla a běžela 59 dnů, až do podání první žaloby dne 7. 1