4 Ads 83/2006 — Nejvyšší správní soud

33 Ad 21/2023- 30 - text pokračování 9 33 Ad 21/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: B. F. bytem X zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2023, č.j. X t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 27. 12. 2023 žalobce brojil proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2023, č.j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla námitky žalobce proti svému usnesení ze dne 5. 9. 2023, č.j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce o přiznání příplatku k invalidnímu důchodu podle ustanovení § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSR“). II. Napadené rozhodnutí 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že přezkoumala prvostupňové rozhodnutí v plném rozsahu včetně uplatněných námitek. Odkázala na čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (vyhl. pod č. 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“), který je součástí Přílohy II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení 883/04“). Podle tohoto pravidla se doby zabezpečení získané před rozdělením ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR. 3. Žalobce byl k datu 31. 12. 1992 zaměstnán na území SR. Z tohoto důvodu byla jeho žádost dne 23. 1. 2023 postoupena slovenskému nositeli pojištění. Podle sdělení Sociálnej poisťovne Bratislava byl žalobci přiznán příplatek ve smyslu ust. § 25 odst. 7 ZSR rozhodnutím ze dne 6. 3. 2023. 4. Jelikož ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu platí, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu též osobě pouze jednou, žalovaná shledala naplnění podmínek pro zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Podpůrně žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2023, č. j. 4 Ads 168/2022 – 31 (dále jen „citovaný judikát NSS“), kde byl řešen obdobný případ (kasační stížnost byla podána proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2022, č. j. 32 Ad 17/2022-46). Z uvedených důvodů žalovaná námitky zamítla jako nedůvodné a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. III. Žaloba 5. Žalobce vznesl proti napadenému rozhodnutí následující žalobní body. Podle jeho názoru je jeho žádost legitimní a mělo o ní být vydáno meritorní rozhodnutí. Odkaz na citovaný judikát NSS není přiléhavý, neboť v této věci šlo o odlišný skutkový stav, kdy pojištěnec pobíral příplatek od slovenské nositelky pojištění, přičemž následně požádal o stejný příplatek také žalovanou. 6. Naproti tomu žalobce žádal o přiznání příplatku k důchodu, který mu žalovaná přiznala ode dne 29. 4. 2021 s účinností od 23. 10. 2020. Slovenská nositelka pojištění přiznala žalobci příplatek až rozhodnutím ze dne 6. 3. 2023 s účinností ode dne 25. 3. 2021. 7. Jestliže žalovaná ke dni 23. 10. 2020 přiznala žalobci důchod, vznikl k tomuto datu žalobci i nárok na příplatek k němu podle ustanovení § 25 odst. 7 ZSR. Podle žalobce není vůbec rozhodné, kdy byl kde zaměstnán či vězněn. Podstatné pouze je, že k určitému datu splnil podmínky nároku na český invalidní důchod a prokázal svou účast na soudní rehabilitaci podle ZSR. Zdůraznil, že ke dni 23. 10. 2020 příplatek od Sociálnej poisťovne Bratislava (dále také „SP Bratislava“) nepobíral, proto mu nelze ve věci odepřít meritorní rozhodnutí. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení. IV. Vyjádření žalované a replika žalobce 8. Žalovaná ve svém vyjádření shrnula svůj postup ve věci a relevantní právní úpravu jak poskytování příplatku dle § 27 ZSR, tak i dělení důchodových nároků po rozpadu společného československého státu (ČSFR). Kolizním kritériem bylo zvoleno sídlo zaměstnavatelské organizace ke dni 31. 12. 1992 zakotvené v čl. 20 Smlouvy, který řeší rozdělení nákladů na uspokojování důchodových nároků za doby zabezpečení získané na území České a Slovenské Federativní Republiky před 1. 1. 1993 mezi nástupnické státy, tj. který z nástupnických států ponese náklady na výplatu důchodů za předchozí doby zabezpečení (pojištění). Uvedený článek se od 1. 5. 2004 stal součástí nařízení 883/2004. Tímto kolizním kritériem je tedy dotčen nárok každé osoby, která pracovala (získala doby pojištění) přede dnem rozdělení ČSFR. 9. Rozhodnutím žalované ze dne 29. 4. 2021, č. j. X byl žalobci přiznán od 23. 10. 2010 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně podle ustanovení § 38 písm. a) ZDP s přihlédnutím k čl. 46 a článkům 6 a čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení 883/2004. Invalidní důchod byl přiznán ve výši odpovídající poměru doby pojištění získané na území České republiky k celkové době pojištění získané v obou státech. Jinými slovy, žalovaná přiznala žalobci invalidní důchod v „dílčí výši“ odpovídající délce doby pojištění získané žalobcem na území České republiky v době od 1. 10. 2001 do 30. 9. 2010. 10. Žalovaná tudíž logicky nemůže aplikovat ZSR a navyšovat procentní a základní výměru invalidního důchodu žalobce o příplatek k důchodu za soudní rehabilitaci za dobu pojištění, za kterou tyto výměry ani stanoveny nebyly. Navíc ZSR neobsahuje ustanovení, které by hovořilo o opaku. Vázaná koordinačními předpisy a citovaným zákonem žalovaná posoudila žádost žalobce dne 6. 1. 2023 žádost o příplatek k důchodu invalidnímu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona o soudní rehabilitaci za dobu věznění (včetně vazby) od 7. 4. 1982 do 7. 4. 1984 a od 18. 4. 1985 do 18. 4. 1988 jako zjevně právně nepřípustnou a postoupila ji slovenskému nositeli pojištění. 11. Na podporu svých závěrů žalovaná citovala z judikatury Nejvyššího správního soudu rozsudek ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 Ads 83/2006-37, ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Ads 86/2005-37, č. 159/2007 Sb. NSS, z něhož ohledně povahy příplatku k důchodu dle ZSR vyplývá, že „nejde o samostatnou dávku, která by žila vlastním hmotněprávním i procesním životem, nýbrž již od 1. 8. 1991 (zákon č. 306/1991 Sb. novelizoval zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a doplnil jej o § 58a) byla tato částka slučována s důchodem, ke kterému náležela, a tvořila s ním jeden celek. V současnosti se slučuje tato částka s procentní výměrou důchodu.“ Ohledně institutu nepřípustnosti žádosti ve smyslu § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu žalovaná uvedla, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování “ (rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007-55, č. 1633/2008 Sb. NSS). 12. Z uvedených důvodů žalovaná považuje argumentaci žalobce za vyvrácenou, a proto navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné. 13. V replice k vyjádření žalované žalobce polemizoval s aplikovatelností právních názorů v jednotlivých judikátech odkazovaných žalovanou. V rozsudku ze dne 31. 10. 2007, č. j. 4 Ads 83/2006-37 je vysvětleno, že řízení o příplatku k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, nelze zahájit po smrti nezákonně vězněné osoby. Bylo nutné, aby pozůstalá manželka uplatnila nárok samostatně, což učinila a bylo jí vyhověno. Předmětné věci se však tento případ netýká. Dále žalobce poukázal na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007 č. j. 6 Ads 86/2005-37, v němž šlo o krácení příplatku při souběhu vdovského a starobního důchodu. Tato věc se žalobcovy kauzy nijak netýká. Konečně žalobce k výkladu ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu dodal, že v předmětné věci nedošlo dojít ani k překážce litispendence ani k překážce rei administratae vycházející ze zásady ne bis in idem, o něž se jednalo v případě citovaného judikátu NSS. V. Posouzení věci krajským soudem 14. Krajský soud v prvé řadě shledal, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu aktivně legitimovanou a že jsou dány všechny podmínky řízení ve smyslu § 65 a násl. s.ř.s. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žádný z účastníků ve stanovené lhůtě neprojevil svůj nesouhlas s tímto postupem. Krajský soud navíc neshledal nařízení jednání v posuzované věci za potřebné. 15. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d) a odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 16. Ze spr