4 As 117/2014 — Nejvyšší správní soud

55 Af 39/2022- 75 - text  9 55 Af 39/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Jana Jiráska a Petra Pospíšila v právní věci žalobkyně: SNi s. r. o. sídlem Horní Vršava 4475, 760 01 Zlín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2022, č. j. 32085/22/5000-10612-706239 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2022, č. j. 32085/22/5000-10612-706239, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně uzavřela s Úřadem práce České republiky („Úřad práce“) dne 9. 4. 2020 dohodu o poskytnutí příspěvků z cíleného programu Antivirus („dohoda“). Účelem příspěvku byla částečná úhrada nákladů na náhrady mezd náležejících zaměstnancům žalobkyně v souvislosti s rozšířením onemocnění COVID-19. Úřad práce na základě veřejnoprávní kontroly vyzval žalobkyni k navrácení příspěvku, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila účel poskytnutí příspěvku. Žalobkyně jej však ve stanovené lhůtě nevrátila, a proto podal Úřad práce podnět Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj („správce daně“) pro podezření na porušení rozpočtové kázně. Správce daně zahájil u žalobkyně daňovou kontrolu, jejímž účelem byla kontrola rozhodných skutečností pro správné zjištění a případné stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Dospěl k závěru, že žalobkyně nevykazovala překážky v práci a nevyplácela zaměstnancům náhradu mzdy, a proto nemohlo dojít k naplnění účelu příspěvku. Na základě daňové kontroly správce daně platebním výměrem ze dne 18. 1. 2021, č. j. 55290/22/3300-31471-702301, vyměřil odvod do státního rozpočtu ve výši 582 219 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2022, č. j. 32085/22/5000-10612-706239, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Žalobkyně uvedla, že dle žalovaného nesprávně vykazovala, resp. neevidovala řádně výkon práce. Účelem příspěvku však nebylo plnění evidenčních povinností, nýbrž pomoci překlenout potíže objektivní povahy v době pandemie. Účel vyplývá z usnesení vlády č. 353/2020 o Cíleném programu podpory zaměstnanosti („usnesení“), na jehož základě byla dohoda uzavřena. Podle usnesení byl příspěvek částečnou úhradou na náhrady mezd za překážky v práci vzniklé v souvislosti s pandemií, zejména překážky na straně zaměstnanců způsobené jejich nepřítomností, nebo v důsledku nedostatku produkce a překážek na straně zaměstnavatele. Z dohody dále plyne, že překážka v práci spočívá v nemožnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, za kterou náleží zaměstnanci náhrada mzdy. Jedná se o stav objektivní povahy, pro který je zcela nerozhodné, jak je o něm vedena evidence. Posuzována tak měla být otázka, zda zaměstnavatel fakticky plnil povinnost poskytovat náhradu mzdy, k čemuž navrhovala žalobkyně výslech svědků. 3. I správním orgánům je zřejmá neudržitelnost tvrzení, že formální pochybení (věcně nesprávné listiny) znamenají využití příspěvku v rozporu s jeho účelem. V případě stanovení výše odvodu je totiž nutné zabývat se závažností pochybení žalobkyně, a to ve výši odvodu zohlednit; k ničemu takovému ovšem nedošlo. Stanovit odvod v plné výši by přitom bylo proporcionální pouze v případě prokázání využití prostředků zcela v rozporu s jejich účelem. 4. Žalovaný opřel své odůvodnění o dva kusé poznatky, a to o odměny a zaplacenou daň z přidané hodnoty („DPH“). K odměnám žalobkyně namítala, že v limitovaném rozsahu byla činnost žalobkyně zachována. Pokud se zaměstnancům v době bezprecedentního narušení fungování hospodářských vztahů podařilo uzavřít jednotky obchodních případů, žalobkyně tuto mimořádnou aktivitu ocenila odměnou. Poskytnutí odměn však nic nemění na skutečnosti, že aktivity zaměstnanců byly omezeny na naprosté minimum. Dále žalobkyně namítala, že správní orgány se žádným způsobem nezabývaly tím, kdy nastaly skutečnosti rozhodné pro udělení prémie, a kdy byly prémie pouze vypláceny. Tudíž není prokázána souvislost mezi odměnami a dotčením ekonomické situace. V této souvislosti měla žalobkyně rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný zmiňuje ve své argumentaci i prémie za leden a únor 2020, o jejichž výši není v rozhodnutí nic uvedeno. Není možné vycházet z podkladů ve spisu a neodkázat na ně v rozhodnutí. 5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela nedostatečně zjistil skutkový stav, pokud se při tvrzení o nezasažení podnikání žalobkyně pandemií opírá o zaplacenou DPH. Žalovaný konstatoval, že v období, v němž byl vyplácen příspěvek, nedošlo k výraznému ovlivnění DPH. Z povahy služeb poskytovaných žalobkyní je přitom zřejmá jejich dlouhodobost, tedy že k povinnosti platit DPH dochází až po nějaké době, v zásadě i několik měsíců od zahájení spolupráce s obchodními partnery. Klíčové je, že v důsledku pandemie nebyla žalobkyně schopna získávat příležitosti k uzavírání nových spoluprací, neboť byl hospodářský život prakticky zastaven. Zastavení hospodářského života v první vlně pandemie je přitom podle žalobkyně notorietou. K tomu, aby mohl být učiněn závěr na základě bilance DPH, by žalovaný musel komplexně zkoumat jaké konkrétní obchody byly v rozhodném období zahájeny. 6. Žalovaný odmítl žalobkyní navrhovaný výslech svědků, což však mohl v tomto případě učinit jen ze dvou důvodů: pokud je pro posouzení věci výslech nerozhodný, nebo pokud není způsobilý prokázat, jak bylo dotčeno podnikání žalobkyně. Jako nevýznamný by bylo možno důkaz označit pouze v případě, jestliže by k odebrání příspěvku v plné výši stačila toliko nesprávná evidence. Tento postup však již žalobkyně vyvrátila jako chybný. K nezpůsobilosti prokázat tvrzené skutečnosti žalobkyně konstatovala, že neexistuje lepší důkazní prostředek než výslech osob, které se bezprostředně podílely na činností žalobkyně. Postup správních orgánů a nevyslechnutí navrhovaných svědků tak naprosto popírá význam důkazního řízení. Žalovaný nemůže konstatovat nevěrohodnost svědků, aniž by provedl jejich výslech a zhodnotil jej jako důkaz. 7. Žalobkyně uznala, že původně předložená evidence je na první pohled nesprávná. Např. u zaměstnankyně M. H. v dohodě o výkonu práce z domova uváděla, že bude pobírat náhradu mzdy a následně ve výkazech zmatečně účtovala mzdu. Jedná se však o formální pochybení, ke kterému je třeba vnímat kontext doby. Žalobkyně z nezkušenosti nesprávně směšovala jednotlivé právní pojmy. Jakmile zjistila, že se jedná o nesprávný postup, snažila se evidenční povinnosti obratem napravit. 8. Žalovaný tak vycházel z ničím nepodložených domněnek, neprovedl důkazní návrhy žalobkyně a nesprávně zjistil skutkový stav věci. Žalobkyně proto navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na obsah právního spisu a na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a konstatoval, že žalobkyně zastává mylný názor, že formální požadavky nejsou rozhodující. V tomto případě nešlo o pouhé porušení dotačních podmínek, ale o situaci, kdy vůbec nemohlo být shledáno naplnění účelu příspěvku. Žalobkyně na účel příspěvku a celého programu nahlíží nepřiměřeně extenzivně. Účel totiž nespočíval v obecném ulehčení všem podnikatelům v náročné situaci. Mířil na zaměstnavatele, kterým se výkon ekonomické činnosti prakticky zastavil nebo byl natolik utlumen, že nebyli schopni zaměstnancům přidělovat práci. Zároveň se jednalo o zaměstnavatele, kteří z podstaty své činnosti nebyli schopni realizovat činnost např. z domova. Tak tomu ovšem u žalobkyně nebylo. 10. Žalobkyně mohla čerpat příspěvek dle dohody pouze za kumulativního splnění podmínek, které nesplnila. Skutková zjištění nevycházela pouze z evidenčních listin, ale z evidence docházky, mzdových listů nebo dohod o práci z domova, z nichž plyne, že v této věci nebyla dána překážka na straně žalobkyně jakožto zaměstnavatele. Že se jednalo o mzdu, a nikoli náhradu mzdy vyplývá také z toho, že výpočet vyplacených finančních prostředků nijak nereflektoval výši prémií za předcházející měsíce. Prémie jsou přitom peněžitá plnění za vykonanou práci. Tvrzené objektivní těžkosti žalobkyně by zkrátka měly vyplývat z předložených dokumentů, které ale vypovídají o opaku. 11. Žalovaný dále poukázal na fakt, že sama žalobkyně v žalobě uvedla, že prémie byly oceněním za mimořádnou aktivitu. Prémie tedy žalobkyně udělovala i za období, kdy pobírala příspěvek. Tím popřela své další tvrzení, že prémie byly udělovány za jiné období, než kdy byly vyplaceny. K namítané nepřezkoumatelnosti pak žalovaný uvedl, že se jedná o drobné pochybení, které nedosahuje takové intenzity, aby bylo na místě rušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. 12. K ná