1 Azs 2/2019 — Nejvyšší správní soud

22 A 29/2024- 65 - text 8 22 A 29/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobkyně: N. T. T., nar. X státní příslušnost X bytem X zastoupený Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV-126409-4/SO-2024 takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15. 10. 2024, č. j. MV-126409-4/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 870 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ondřeje Fialy, advokáta. III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. 6. 2024, č.j. OAM-0447026/ZM-2023, kterým byla podle 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „ZPC” nebo „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta její žádost o vydání zaměstnanecké karty, neboť její pobyt na území není v zájmu České republiky. II. Podání účastníků 2. V podané žalobě žalobkyně nejprve obecně namítla nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, porušení základních zásad činnosti správních orgánů, nedostatečné zjištění skutkového stavu a rozpor s požadavky na činnost odvolacího orgánu. 3. Konkrétně namítla, že ve věci nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC, tedy že její pobyt na území není v zájmu České republiky, neboť z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. rozhodně nelze dovozovat nezájem České republiky na pobytu žalobkyně na území, a správní orgány se při rozhodování o žádosti dopustily libovůle. Citované nařízení omezuje pouze zájemce na konkrétně vyjmenovaných zastupitelských úřadech. Pokud by byl úmysl zákonodárce omezit možnost měnit účel pobytu na území, pak by se tento projevil v příslušném textu zákona. Žalobkyně splnila veškeré zákonné podmínky pro vydání zaměstnanecké karty a zároveň nebyl naplněn žádný z důvodů pro zamítnutí žádosti. Žalobkyně dále uvádí, že v jejím konkrétním případě rozhodně nelze shledat, že by pobyt na území neměl být v zájmu České republiky. Správní orgány aplikací důvodu pro zamítnutí žádosti podle § 56 odst. 1 písm. j) ZPC, neboť pobyt cizince není v zájmu České republiky, fakticky nahrazují zákonodárnou činnost. 4. Dále namítla vnitřní logickou rozpornost rozhodnutí správních orgánů s tím, že z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí přitom nelze seznat, proč by konkrétně zrovna její pobyt na území neměl být v zájmu České republiky. Brojila i proti tomu, že přístup správních orgánů vede k nepřípustné diskriminaci skupiny cizinců, dále namítala rozpor se zásadami legitimního očekávání a rovnosti před zákonem. 5. Žalobkyni bylo v nedávné době ve správním řízení vedeném u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a ona pouze využila zákonné možnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu, a přitom nadále plní své studijní povinnosti i po podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Závěr správního orgánu prvního stupně, že se účastník řízení rozhodl nenaplnit účel původního pobytu, nemá oporu ve správním spise a je v přímém rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti brojila i proti neunesení důkazního břemena správními orgány k důvodu pro zamítnutí žádosti podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) ZPC. 6. Závěrem namítla, že v rámci správního řízení nebyla dostatečně posouzena otázka přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. 7. Žalovaná ve svém vyjádření k otázce zjištění skutkového stavu a k průběhu řízení odkázala žalovaná na správní spis a napadené rozhodnutí. K žalobním námitkám obecně uvedla, že většina námitek je obsahově zcela shodná s námitkami uvedenými v odvolání. Podle žalované žalobkyně deklarovala svou žádostí v zemi původu, že se bude věnovat studiu konkrétního akreditovaného studijního programu, pro který nejprve musí absolvovat jazykový přípravný kurz. Tento deklarovaný účel žalobkyně nenaplnila a namísto studia podala žádost o vydání zaměstnanecké karty, kterou by však v zemi původu podat nemohla. Dle názoru Komise je tak v případě žalobkyně na místě z migračních omezení, vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se na nekvalifikovanou pracovní sílu přicházející z Vietnamské socialistické republiky, dovodit, že vydání zaměstnanecké karty není v zájmu České republiky. 8. Komise je proto toho názoru, že v daném případě byly splněny veškeré podmínky pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, bylo dostatečně a řádně odůvodněno a je v souladu s platnými právními předpisy. Žalobu proto navrhla zamítnout. III. Posouzení věci 9. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). 10. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů uplatněných v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). 11. Soud v nyní projednávané věci musí konstatovat, že prakticky shodné právní otázky, tj. zda může požádat vietnamský státní občan o zaměstnaneckou kartu v době, kdy pobývá na území ČR pro jiný účel než zaměstnání, a jaký je správný výklad neurčitého právního pojmu „zájem České republiky“, byly předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu v řadě rozhodnutí. 12. Klíčová jsou v tomto směru rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 Azs 158/2024–37 a ze dne 27. 9. 20247, č. j. 5 Azs 149/2024-56, která jsou jistě jak žalobci, tak i žalovanému známá. 13. Zdejší soud si je vědom toho, že se senát 41 Krajského soudu v Brně odchýlil od právních závěrů Nejvyššího soudu, ale jak sám uvedený senát v rozsudku ze dne 30. 9. 2024, č. j. 41 A 23/2024-28, uvedl, že „v této věci rozhodl v rozporu s právním názorem plynoucím z rozsudků prvního a pátého senátu. S veškerým respektem a úctou vůči oběma rozhodujícím senátům Nejvyššího správnímu soudu s nimi totiž nesouhlasí. Je to nasnadě už z důvodů, které krajský soud blíže vyložil v předchozí části tohoto rozsudku. Rozhodl se proto zahájit justiční dialog o právních otázkách, o něž tu jde. Nejvyšší správní soud by totiž podle krajského soudu měl názor plynoucí z rozsudků prvního a pátého senátu přehodnotit v rozšířeném senátu. Krajský soud se obává, že Nejvyšší správní soud nedocenil následky, které by jeho právní názor mohl přinést.“ Cílem citovaného rozhodnutí bylo ze strany zdejšího soudu vyvolat debatu o správnosti dříve přijatých závěrů, nicméně, jak plyne z aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, tento apel krajského soudu zůstal nevyslyšen, o čemž svědčí i zrušení citovaného rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7 Azs 256/2024–43. 14. K judikatornímu vývoji rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu po vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024 lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2024, č. j. 10 Azs 172/2024-44, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2025, č. j. 4 Azs 251/2024-28, usnesení NSS ze dne 20. 2. 2025, čj. 5 Azs 315/2024-29, či usnesení NSS ze dne 18. 2. 2025, čj. 4 Azs 93/2024-39. 15. Právní názor formulovaný rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 Azs 158/2024–37, ze dne 27. 9. 20247, č. j. 5 Azs 149/2024-56, a ze dne 27. 11. 2024, č. j. 10 Azs 172/2024-44, se tedy stal součástí ustálené a jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu, jejíž případná změna je možná pouze prostřednictvím rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Zdejší soud zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud dle § 12 odst. 1 s. ř. s. ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování rozhodováním o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem. Zdejší soud s ohledem na uvedené proto následoval judikatorní linii vymezenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a o rozhodl o žalobních bodech shodně jako v rozsudku zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. 32 A 2/2024-43, následovně. 16. Soud při posouzení věc vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 Azs 149/2024-56, který se zabýval obdobnou věcí. 17. Pro posouzení věci byla rozhodná právn