5 As 64/2011 — Nejvyšší správní soud

22 A 3/2025- 24 - text 9 22 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: D. K., nar. X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje – odbor dopravy sídlem Masarykovo 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2025, č. j. S-JMK 175239/2025/OD/Ša, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje – odboru dopravy, ze dne 9. 1. 2025, č. j. S-JMK 175239/2025/OD/Ša, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 16. 10. 2024, č. j. ODSČ-14194/22-98, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný zároveň potvrdil. II. Podání účastníků 2. Žalobce v rámci podané žaloby zrekapituloval průběh správního řízení a zdůraznil snížené „viditelné“ schopnosti strážníků, přítomnost dalších osob v jeho vozidle, účelovost v pořadí prvního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s ohledem na hrozící prekluzi, selekci důkazů v opakovaném řízení a nekritické převzetí výpovědí strážníků. 3. Pokud jde o samotné žalobní body, namítl selektivní hodnocení důkazů, tj. že správní orgány nepřípustně provedly pouze důkazní prostředky v neprospěch žalobce a nezohlednily svědecké návrhy žalobce. Dále brojil proti neakceptaci omluvy ze dne 20. 9. 2024, kterou uplatnil s ohledem na nutnost dovést syna do školského zařízení, v důsledku čehož neměl možnost klást otázky svědkům. K věci samé uvedl, že předmětnou křižovatku byl nucen projet na tzv. oranžovou z bezpečnostních důvodů, nikoliv na tzv. červenou, jak tvrdí strážníci a správní orgány. Přestupek nebyl dokumentován žádnými technickými prostředky a správními orgány odkazovaná judikatura je na věc nepřiléhavá. Závěrem namítl prekluzi přestupku s ohledem na účelově vydané rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dne 19. 1. 2024, tj. den před prekluzí; vydání rozhodnutí bylo ryze účelové, při akceptaci řádné omluvy by nemohlo dojít k přerušení (přetržení) prekluzivní lhůty a k potrestání žalobce. K tomu odkázal na desetiměsíční nečinnost úřední osoby. 4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce uplatnil téměř identické námitky, se kterými se již vypořádal v napadeném rozhodnutí, proto odkázal na napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pokud jde o námitku prekluze, zdůraznil, že právní účinky zrušeného rozhodnutí spočívající v přerušení promlčecí doby působí i přes jeho zrušení, a pokud jde o motiv k vydání tohoto rozhodnutí odkázal na vyhodnocení třetí omluvy žalobce a odůvodnění tohoto posouzení. To, že se žalovaný s posouzením neztotožnil, nezakládá podezření na zneužití práva správním orgánem prvního stupně. Žaloba podle něj není důvodná. III. Posouzení věci 5. Krajský soud na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). K dostatečnosti zjištění skutkového stavu 6. Soud se na prvním místě zabýval otázkou zjištění skutkového stavu. Ze správního spisu vyplývá poměrně jednoznačně, že žalobce zvolil ve správním řízení procesní taktiku omlouvání se z nařízených ústních jednání s postupným „dávkováním“ svých důkazních návrhů v jednotlivých omluvách. Nejprve se z ústního jednání omluvil (omluva ze dne 21. 12. 2023) a tvrdil, že na něj jeden z policistů ve fitcentru „zkoušel aplikovat obskúrní manýry“ (jakkoliv soud nerozumí tomu, co toto tvrzení znamená, jedná se pravděpodobně o snahu znevěrohodnit svědka). Dále se omluvil z dalšího ústního jednání (omluva ze dne 4. 1. 2024) a tvrdil, že s ním ve vozidle jela p. P. a další dva svědci, „jež prozatím z důvodu dodržení zásady hospodárnosti a minimalizace státní pretenzí“ není třeba konkretizovat. V rámci své třetí omluvy (omluva ze dne 10. 1. 2024), tj. o šest dní později, označuje již všechny tři svědky (p. P., p. K. a p. K.) a dokládá celkem 4 svědecká prohlášení k průběhu nehody. Následně v opakovaném řízení před správním orgánem prvního stupně se žalobce z ústního jednání omlouval dvakrát, poprvé z důvodu dovolené, podruhé z důvodu péče o syna; v těchto omluvách další důkazní návrhy neměl. 7. V prvním i druhém odvolání shodně brojil proti neprovedení jím navržených důkazů. 8. Správní orgán právního stupně v řízení před vydáním prvního rozhodnutí provedl ke zjištění skutkového stavu výpovědi zasahujících strážníků a ze spisového materiálu sdělil obsah oznámení o přestupku, úředního záznamu strážníků; jako důkaz provedl výpis z evidenční karty řidiče, mapové podklady a byly zhlédnuty videozáznamy strážníků. Před vydáním druhého rozhodnutí správní orgán prvního stupně provedl shodné dokazování. 9. Žalovaný se ve svém rozhodnutí ze dne 23. 5. 2024, kterým zrušil první rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, úplností zjišťování skutkového stavu nezabýval. 10. Soud musí dát žalobci za pravdu, že se správní orgány s jeho důkazními návrhy fakticky vůbec nevypořádaly. 11. Otázka výslechu obviněným navržených svědků byla předmětem řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu již ze dne 21. 1. 2011, č. j. 5 As 82/2009-75, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl: „K výkladu § 32 odst. 2 věty druhé zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), účinného do 31. 12. 2005, jenž stanovil, že rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, se Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, publikovaném pod č. 847/2006 Sb. NSS: „Není sporu o tom, že je právem správního orgánu, který vede řízení o přestupku, vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak označí v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§ 32 odst. 2 s. ř.). Toto jeho oprávnění vychází kromě jeho vrchnostenského postavení spojeného s pravomocí vůči subjektům podřízeným jeho autoritě, svěřenou mu zákonem, a inkvizičního (vyšetřovacího) principu, na němž je přestupkové řízení založeno, také ze základních zásad správního řízení, jako je zásada procesní ekonomie (hospodárnosti řízení, § 3 odst. 3 s. ř.) a zásada dokazování jen v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Rozhodně však nelze toto právo chápat jako absolutní. Jeho realizace nesmí být překážkou uplatnění základních záruk osob čelících určitému obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, garantovaných normami nejvyšší právní síly. Soubor těchto záruk lze souhrnně nazvat právem na spravedlivý proces. [...] Tvrdí-li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož se měla dopustit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti, které by takovou verzi s jistotou vylučovaly (např. nemožnost překonat vzdálenost od čerpací stanice k místu kontroly v uvedeném časovém rámci pěšky apod.), je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. Zde v důsledku toho, že stěžovatel v postavení obviněného z přestupku využil svého práva v § 73 odst. 2 přestupkového zákona navrhovat důkazy na svou obhajobu (a nic nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno bez zvýšených nákladů dostupné), byl na dosah způsob, jak provedením těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájemně korespondující výpovědi obou policistů.“ Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozsudku k závěru, že v tehdy posuzovaném případě správní orgány svým postupem v řízení o přestupku porušily zásadu rovnosti zbraní, když zcela vyloučily prezentaci důkazů svědčících ve prospěch žalobce a závěr o skutkovém stavu věci učinily toliko na základě jednostranných důkazů. Zároveň Nejvyšší správní soud zdůraznil, že povinnosti vyslechnout žalobcem označené svědky se správní orgány nemohly zprostit poukazem na skutečnost, že jejich případné výpovědi by byly ryze účelové, neboť tyto osoby jsou s obviněným (žalobcem) v přátelském vztahu. Uvedené závěry lze plně vztáhnout i na řízení o přestupku vedená již za účinnosti nového správního řádu. O tom svědčí i to, že Nejvyšší správní soud na uvedené závěry navázal ve své pozdější judikatuře, mimo jiné i v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115, ze kterého vycházel při posouzení věci krajský soud.“ 12. Dále Nejvyšší