10 Afs 65/2025 — Nejvyšší správní soud

30 Af 37/2023- 233 - text  14 30 Af 37/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci žalobce: VIA-REK, a.s., IČO: 49450956 sídlem Ol. Blažka 145, Rájec, Rájec-Jestřebí zastoupený daňovým poradcem Bortlík T&A s.r.o., IČO: 19143851 sídlem Palackého 75/21, Nová Ulice, Olomouc proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský kraj sídlem Koliště 17, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2023, č. j. 138094-4/2023-530000-11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Soud se v této věci zabývá otázkou, zda žalobci vznikl nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, (dále jen „daňový řád“) za období, kdy mu žalovaný po uplynutí devadesátidenní lhůty podle § 6j odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění zákona č. 234/2013 Sb. (dále jen „zákon o pohonných hmotách“) jako bývalému distributorovi pohonných hmot zadržoval kauci ve výši 20 000 000 Kč, a to kvůli běžícím daňovým řízením. 2. Žalobce byl registrovaným distributorem pohonných hmot. V souvislosti s touto činností poskytl žalovanému podle § 6i odst. 1 písm. a) zákona o pohonných hmotách kauci ve výši 20 000 000 Kč. Činnost však ukončil a žalovaný na jeho návrh rozhodnutím ze dne 1. 3. 2015, č. j. 22558-2/2015-530000-32.1, zrušil registraci distributora pohonných hmot. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 3. 2015. 3. Žalovaný následně informoval žalobce o tom, že lhůta k vrácení vratitelného přeplatku (kauce) se staví po dobu daňového řízení vedeného u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „finanční úřad“). Poté co byla žalobci pravomocně doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíce srpna 2014 a vyměřena DPH za zdaňovací období měsíců září a října 2014, požádal finanční úřad žalovaného o převedení přeplatku na úhradu daňových nedoplatků. Na základě této žádosti žalovaný převedl finančnímu úřadu částku 16 868 405 Kč. Zbylou část kauce ve výši 3 131 595 Kč vrátil žalovaný žalobci dne 7. 1. 2020 platbou na jeho bankovní účet. 4. Žádostí ze dne 2. 3. 2023 požádal žalobce žalovaného o přiznání úroku z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu z částky 20 000 000 Kč za období od uplynutí devadesátidenní lhůty k vrácení kauce do dne poukázání vratitelného přeplatku na jeho bankovní účet. Žalovaný přípisem ze dne 23. 3. 2023, č.j. 138094-4/2023-530000-11, sdělil žalobci, že ke vzniku úroku z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu s přihlédnutím k zákonu o pohonných hmotách nedošlo. Kauce byla podle jeho názoru vrácena v zákonné devadesátidenní lhůtě poté, co se stala vratitelným přeplatkem (28. 11. 2019), a to s ohledem na stavění lhůty od 3. 3. 2015 do 27. 11. 2019 podle § 6j odst. 1 a 2 zákona o pohonných hmotách. Žalobce podal proti tomuto sdělení námitky, které však žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví této žaloby (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žaloba 5. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 31. 8. 2023 domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. 6. Žalobce namítá, že žalovaný zadržoval kauci nezákonně. Poukázal na rozsudek zdejšího soudu čj. 29 Af 6/2018-37 ve své věci, z něhož plyne, že je vždy třeba poměřovat proporcionalitu potencionálního výsledku daňových řízení ve vztahu k výši zadržených prostředků. Podle rozsudku tomuto požadavku vyhovovalo pouze doměřovací řízení na DPH za zdaňovací období srpen 2014. Přesto žalovaný nadále považoval za řízení ovlivňující běh lhůty i řízení týkající se dalších zdaňovacích období. Nezohlednil přitom, že žalobce po doměření DPH dobrovolně uhradil na účet finančního úřadu částku 16 039 102 Kč, která převyšovala doměřenou DPH za zdaňovací období srpen 2014 ve výši 10 838 906. Žalobce tuto úhradu provedl dobrovolně, přestože nebyla dosud splatná. Také přitom poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 10. 11. 2022, čj. 1 Afs 164/2022-37, podle něhož je správce daně dle § 154 odst. 4 daňového řádu povinen při výpočtu úroků z prodlení zohlednit ke konkrétní námitce daňového subjektu i přeplatky na jiných daňových účtech vedených u jiného správce daně. Není pravda, že došlo jen k částečné úhradě, neboť je třeba zohlednit, že i kauce byla zadržena pro účely úhrady případných nedoplatků. 7. Dále žalobce namítá, že žalovaný po dobu zadržování kauce nezkoumal proporcionalitu potencionálního výsledku daňových řízení ve vztahu k výši zadržených prostředků. Pouze se dotazoval na průběh daňového řízení, avšak již nehodnotil, jestli není zadržovaná částka ve zjevném nepoměru k výsledku řízení. Vždy se přitom dotazoval především na řízení týkající se zdaňovacího období ledna 2015. Až pod vlivem rozsudku soudu čj. 29 Af 6/2018-37, podle něhož bylo rozhodné jen daňové řízení vážící se k srpnu 2015, začal požadovat bližší informace k posouzení požadavku proporcionality. I přesto se ale spokojil se sdělením finančního úřadu, že po ukončení všech daňových kontrol lze očekávat fiskální efekt ve výši cca 15 000 000 Kč s příslušenstvím. Finanční úřad k tomu žádné podrobnosti nesdělil, což nelze považovat za adekvátní. V případě nevyplacení kauce by měla úvaha žalovaného ve vztahu k probíhajícím řízením obsahovat konkrétní poznatky k potencionálnímu stanovení daně a nutnosti zajistit přeplatek ve prospěch jiného správce daně. Odůvodnění zadržení kauce navíc neobsahuje úvahu o majetkové situaci žalobce ve vztahu k odůvodněné obavě, že v budoucnu bude daň nedobytná nebo její vymáhání spojeno se značnými obtížemi. Takovou úvahu by žalovaný nebyl schopen odůvodnit při miliardové obratu žalobce v letech 2013 a 2014 a majetku v hodnotě převyšující 170 mil. Kč. Žalovaný se navíc nevypořádal s žalobcem prezentovanou analogií s úpravou podmínek stanovených pro vydání zajišťovacího příkazu podle § 167 a násl. daňového řádu. K zadržení kauce postačilo žalovanému pouze zahájené doměřovací řízení a domněnka, že může být někdy v budoucnu doměřena daň. Uvedl-li žalovaný, že důvody zadržení kauce přezkoumal soud v rozsudku čj. 29 Af 6/2018-37, je třeba uvést, že jeho závěry se vztahovaly pouze k období do 1. 6. 2017, a soud tedy nezkoumal existenci důvodů pro zajištění po tomto období. 8. Žalovaný navíc mohl žalobci vrátit třeba jen určitou část zadržované kauce, aby byla zachována podmínka přiměřenosti. Ani to však neučinil. V této souvislosti odkazuje žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18, č. 29, sv. 92 Sb. ÚS, týkající se povinnosti vrátit nezpochybněnou část nadměrného odpočtu daňovému subjektu. O tom, že zadržení kauce bylo svévolné, svědčí i skutečnost, že po ukončení daňových řízení vrátil žalovaný žalobci část přeplatku (3 131 595 Kč), tedy zadržoval tuto částku neúčelně, a nepozastavil se ani nad skutečností, že finanční úřad nárokoval úhradu nedoplatků bez jakékoliv specifikace. Přitom zmíněné nedoplatky vznikly žalobci nejen za zdaňovací období srpna 2015, ale i za září 2014. To svědčí o tom, že se žalovaný o průběh daňových řízení nezajímal a bezezbytku akceptoval požadavky finančního úřadu. Žalobce v této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se principu proporcionality. Postup žalovaného neobstojí ani v testu tzv. extrémní disproporcionality. V daném případě totiž došlo ke zmaření samé podstaty majetku, neboť žalobce nemohl ovlivnit, jakým způsobem bude s přeplatkem naloženo. 9. Závěrem žalobce zdůraznil, že mu v konečném důsledku nebyla doměřena jakákoliv daň, což znamená, že řádně splnil povinnost tvrdit daň již od počátku. Tím spíše považuje postup žalovaného a finančního úřadu za svévolný a nelze přijmout závěr, že by za takové jednání nenesl stát odpovědnost. Úrok z vratitelného přeplatku představuje kompenzaci za nepřiměřeně dlouhé zadržování vratitelného přeplatku, přičemž v daném případě náleží i žalobci. Finanční prostředky z kauce byly ve sféře žalovaného a staly se tak příjmem státního rozpočtu, s nímž mohl stát disponovat a plynuly mu z něj užitky. 10. Žalobce tak má za to, že mu náleží úrok z vratitelného přeplatku již od uplynutí devadesátidenní lhůty po právní moci rozhodnutí o zrušení jeho registrace, neboť podmínky pro stavění této lhůty nebyly splněny. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Má za to, že žalobní body směřují proti důvodnosti zadržování kauce, což je ovšem otázka, kterou se již soud zabýval ve věci sp. zn. 29 Af 6/2018, přičemž potvrdil, že žalovaný nepochybil. K argumentaci týkající se dobrovolné úhrady daně žalovaný uvedl, že finanční úřad doměřil, resp. vyměřil žalobci DPH za