7 As 83/2010 — Nejvyšší správní soud

33 A 31/2024- 143 - text pokračování 12 33 A 31/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. R. M. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. S-JMK 99050/2024/OD/Ur, č. j. JMK 119574/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Veselí nad Moravou, odboru správního a živnostenského úřadu (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 3. 6. 2024, č.j. MVNM/23961/2024, sp. zn. S-MVNM/6360/2024 SŽÚ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí o přestupku“) ve výroku I. tak, že uvedené datum narození žalobce „29. 10. 1962“ se nahrazuje datem „19. 11. 1962“ a do druhého odstavce se doplňuje slovo „z nedbalosti“, tj. druhý odstavec nově zní:„...a spáchal tak z nedbalosti přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu". Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Rozhodnutím prvostupňového orgánu byl žalobce uznán vinným tím, že dne 2. 2. 2024 kolem 15:20 hod. na silnici č. I/55 u domu č.p. 160, v ulici Hlavní, v obci Vnorovy, ve směru jízdy na obec Strážnici, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, RZ: X, a spáchal přestupek, když držel při jízdě vozidlem v ruce v úrovni volantu telefonní přístroj. Tímto jednáním porušil ust. § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), a dopustil se tak přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zák. č. 361/2000 Sb. 3. Za tento přestupek uložil prvostupňový orgán žalobci správní trest pokuty ve výši 4 000 Kč. Současně byla žalobci rozhodnutím správního orgánu I. stupně uložena povinnost k náhradě nákladů správního řízení v paušální částce 1 000 Kč. II. Napadené rozhodnutí 4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve připomněl odvolací námitky a zrekapituloval obsah správního spisu. Následně věc právně posoudil a vyjádřil se k jednotlivým námitkám žalobce. 5. Před posouzením prvostupňového rozhodnutí žalovaný odpověděl žalobci na jeho podnět ze dne 25. 7. 2025, v němž žádal o vydání zamítavého rozhodnutí na příkaz. Žalovaný vysvětlil, že se v takovém případě samostatné rozhodnutí o zrušení příkazu nevydává. 6. Žalovaný k věci samé předně vyložil, že obecně není nezákonné, pokud prvoinstanční orgán dal za pravdu svědeckým výpovědím policistů, jestliže je to výsledek hodnocení podkladů, které odpovídá zásadám formální logiky a nijak nevybočuje ze zákonných mezí. Zákonnou mezí hodnocení podkladů je podle odvolacího orgánu právě jen zásada volného uvážení, o jejímž dodržení vždy bude svědčit odůvodnění rozhodnutí, z něhož musí být patrné, že hodnocení podkladů se zakládá na určitých úvahách správního orgánu. 7. Žalovaný uvádí, že situace, kdy jsou o určité skutečnosti dána rozporná tvrzení (žalobce se závěrem správního orgánu nesouhlasí), není v přestupkovém řízení ničím výjimečným. Totéž platí o situaci, kdy je konfrontováno tvrzení policisty se zásadně rozporným tvrzením obviněného z přestupku. K tomu žalovaný uvádí, že v obecné rovině je zcela logické přiznat svědectví policisty vykonávajícího dohled nad provozem na pozemních komunikacích vysokou míru věrohodnosti. Z objasněného průběhu dopravní kontroly nelze dovozovat, že šlo o průběh nestandardní, který by mohl ukazovat na zaujatost policistů vůči žalobci. 8. Žalovaný dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. Shledal, že všechny rozhodné skutečnosti byly prokázány. Stejně jako prvostupňový orgán se přiklonil k verzi, kterou vypověděli zasahující policisté, že žalobce při řízení vozidla držel v ruce v úrovni volantu telefonní přístroj. Výpovědi policistů k okolnostem spáchaného přestupku se v zásadních věcech nerozcházely, naopak tyto výpovědi spolu korespondovaly. 9. Žalovaný podrobně shrnul výpovědi všech tří policistů. Výpověď zasahující policisté podávali jako úřední osoby, a to bez jakéhokoliv vztahu k žalobci. Žalovaný je toho názoru, že svědectvím policistů bylo beze zbytku prokázáno, že žalobce jednal v rozporu se zákonem o silničním provozu tak, jak je popsáno výše. Svědectví policistů žalovaný považoval za věrohodné oproti tvrzení žalobce a průkazné, na čemž nic nemění ani fakt, že se závěrem na něm postaveným nesouhlasí. Z výpovědí policistů je zřejmé, že slovo „klikal“, uvedli všichni shodně, když doslovně interpretovali slova obviněného, která řekl při silniční kontrole, a proto shodné použití tohoto slova nemůže vést k úvaze o naučené odpovědi. Žalovaný uvádí, že v případě spolu korespondujících výpovědí zasahujících policistů, které nejsou důvodně zpochybněny a které jsou podpořeny policisty zpracovanými úředními záznamy, lze konstatovat zjištění skutkového stavu, o němž nepanují důvodné pochybnosti. 10. Žalobce v odvolání namítá, že na listině „oznámení o přestupku“ došlo k úpravě uvedeného příjmení a podepsaný dokument tak byl upravován bez jeho souhlasu, proto na veškeré podklady od Policie ČR, včetně výpovědi policistů, jsou nepřípustné a nemohou být použity jako důkaz. S touto námitkou se vypořádal již prvostupňový orgán, který uvedl, že v oznámení došlo k opravě zjevné nesprávnosti v příjmení obviněného, přičemž oznámení krom příjmení obsahuje dostatečnou identifikaci osoby obviněného a rovněž bylo ze strany obviněného podepsáno. Žalovaný se ztotožňuje s názorem, že tato oprava (byť provedena neformálním způsobem) nečiní oznámení nepoužitelným podkladem pro vydání rozhodnutí a opravou zjevné nesprávnosti nemůže být zpochybněna identifikace obviněného jako pachatele přestupku ani nebylo žádným způsobem zasaženo do práv obviněného. 11. Žalovaný zde nad rámec námitek obviněného uvádí, že správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl nesprávné datum narození obviněného. Po celou dobu vedeného řízení nebylo ze strany obviněného namítáno, že by nebyl řidičem vozidla Audi, které policisté zaznamenali a které následně zastavili. Vzhledem k těmto skutečnostem je zjevné, že se jedná o chybu způsobenou přepisem rozhodnutí, kdy I. stupně ve výroku rozhodnutí ponechal datum narození účastníka z jiného rozhodnutí, proto žalovaný provedl v datu narození změnu, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. 12. Žalobce dále namítá manipulaci s důkazy, když v příkazu ze dne 26. 2. 2024 bylo uvedeno, že policisté viděli přestupek ze vzdálenosti cca 10 - 15 metrů a v prvostupňovém rozhodnutí se uvedená vzdálenost zkrátila na 7 - 10 metrů prvostupňový orgán při vydání příkazu vycházel pouze z podkladů poskytnutých ze strany Policie ČR, přičemž není zřejmé, na základě jakého podkladu žalobce uvedl vzdálenost 10 - 15 metrů, neboť informace o vzdálenosti pozorování přestupkového jednání nebyla v těchto podkladech uvedena. S ohledem na skutečnost, že po včasně podaném odporu proti příkazu byl tento zrušen, je toto tvrzení v dané věci irelevantní a v napadeném rozhodnutí uvedená vzdálenost 7 - 10 metrů již vychází z provedeného dokazování svědeckými výpověďmi. Žalovaný proto považuje námitku obviněného za nedůvodnou. 13. V rámci ústního jednání byl proveden důkaz kamerovým záznamem pořízeným z palubní kamery služebního vozidla Policie ČR. Spáchání přestupku není samo o sobě z pořízeného videozáznamu patrné, avšak na jeho základě nelze spáchání přestupku ani vyvrátit. Z videozáznamu je zřejmé, že řidič vozidla na volantu něco drží, ale nelze s jistotou říct, že jde právě o mobilní telefon. Videozáznam proto není usvědčujícím důkazem, ale byl použit jako podpůrný důkaz pro dokreslení dané situace, jež byla popsána ve výpovědích policistů. Žalovaný proto neshledal odvolací námitky obviněného důvodnými. 14. Prvostupňový orgán posoudil zavinění přestupku ve formě vědomé nedbalosti dle ust. § 15 odst. 3 písm. a) ZOP, neboť žalobce jako řidič a držitel řidičského oprávnění věděl, že svým jednáním může ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neohrozí nebo neporuší. Prvostupňový orgán ve výroku rozhodnutí o přestupku opomenul formu zavinění výslovně uvést, přestože v odůvodnění se otázkou zavinění podrobně zabýval. Z tohoto důvodu žalovaný přistoupil ke změně výroku rozhodnutí, a to tak, že v souladu s odůvodněním rozhodnutí doplnil, že přestupek byl spáchán z nedbalosti. 15. Poněvadž dospěl žalovaný k závěru, že prvostupňový orgán kromě uvedeného nepochybil ve věcném poso