34 A 29/2025 – Krajský soud v Brně

34 A 29/2025- 24 - text  8 34 A 29/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobce: D. K. st. příslušnost U. t. č. pobytem X zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-0419571-20/DO-2024, MV-18255-16/OAM-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-0419571-20/DO-2024, MV-18255-16/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o udělení dočasné ochrany na území České republiky. Důvodem bylo zjištění, že žalobce již dočasnou ochranu před podáním žádosti získal v jiném členském státě EU (v Rumunsku). 2. Žalobce podal žádost o udělení dočasné ochrany na území České republiky již dne 11. 12. 2024. Vydání napadeného rozhodnutí však předcházelo ještě řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, vedené před Městským soudem v Praze, jež bylo ukončeno rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 6 A 40/2025-62 (dále „rozsudek Městského soudu v Praze“). Žalovaný totiž nejprve žalobci vrátil žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“). 3. Městský soud v Praze následoval judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu (zejména v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS) a shrnul je následovně: „…ani tehdy, když žadatel o dočasnou ochranu již v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě a toto pobytové oprávnění stále trvá, nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pro jeho neslučitelnost s právem EU. Proto je třeba takovou žádost věcně projednat a poučit žadatele o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně a dále postupovat podle toho, zda žadatel chce tato práva nově čerpat výlučně v České republice a zda dojde k ukončení jeho pobytového oprávnění v jiném členském státě.“ 4. V odkazovaném rozsudku (bod 36) Městský soud v Praze dále uvedl následující: Úkolem žalovaného bude v souladu s výše uvedenu judikaturou Nejvyššího správního soudu primárně přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci jejího posuzování musí znovu ověřit, zda žalobce disponuje dočasnou či jinou mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU (zde v Rumunsku). Pokud tomu tak nebude, musí žalovaný žádosti o dočasnou ochranu vyhovět. Jestliže naopak dospěje k závěru, že žalobce nadále disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou v Rumunsku a tato není způsobilá zaniknout postupem analogickým k ustanovení § 5 odst. 8 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., pak žalobce náležitě poučí o jeho právu nechat si dočasnou či mezinárodní ochranu v Rumunsku zneplatnit a o případných důsledcích pro přiznání dočasné ochrany v ČR, pokud by tak žalobce neučinil. Zvláště pak žalovaný zohlední certifikát Velvyslanectví Rumunska v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. C95-25-319, který žalobce považuje za doklad o tom, že mu dočasná ochrana v Rumunsku již zanikla. 5. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že žalovaný žádost žalobce přijal a meritorně o ní rozhodl. Současně však žalovaný v napadeném rozhodnutí trval na tom, že v případě žalobce se jedná o nepřijatelnou žádost podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, a že tedy v jeho případě nejsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Uznal sice, že podle rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, je aplikované ustanovení v rozporu s unijním právem. Přesto však trval na přijatém závěru, a to s rozsáhlou argumentací vycházející ze skutečnosti, že bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460 ze dne 15. července 2025. Toto rozhodnutí obsahuje dva nové recitály, které jsou podle žalovaného určující pro výklad, a tudíž aplikaci pravidel obsažených ve směrnici Rady 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a následky z toho plynoucími („směrnice dočasné ochraně“), a zejména vyjasňují obsah či rozsah dohody členských států o neaplikaci čl. 11 této směrnice. 6. Ve vztahu k žalobci žalovaný uvedl, že bez ohledu na to, zda je stále držitelem platného oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Rumunsku či nikoli, může jiný členský stát žádost o vydání povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně odmítnout. Směrnice o dočasné ochraně v čl. 21 odst. 2 předpokládá opakované vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany pouze státem, v němž cizinec dočasné ochrany již požíval (byť v souvislosti s dobrovolným návratem do země původu). Žalovaný proto trvá na tom, že s ohledem na dikci § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina nemá možnost volby a musí ji zamítnout (nemůže-li ji opětovně vyhodnotit jako nepřijatelnou). Žalovaný neuznává výklad soudů, podle něhož § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, jehož jazykový výklad je jednoznačný, nedopadá na situaci, kdy již cizinec není držitelem platného oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. 7. Žalovaný poukázal na § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců („zákon o dočasné ochraně“), podle něhož se oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany odejme, jestliže cizinci požívajícímu dočasné ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, pak uvedl, že § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně je třeba vztáhnout i na situace, kdy správní orgán teprve rozhoduje o žádosti. Tj. správní orgán je oprávněn dočasnou ochranu neudělit, pokud je žadatel o toto pobytové oprávnění již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě. V případě žalobce současně není dán důvod pro udělení dočasné ochrany ani z důvodu sloučení rodiny (§ 51 zákona o dočasné ochraně), ani z důvodu hodného zvláštního zřetele (§ 52 zákona o dočasné ochraně). 8. Žalovaný v odůvodnění napadaného rozhodnutí, v reakci na námitky žalobce ve správním řízení, dodal, že mu Městský soud v Praze nařídil obnovit stav před vrácením žádosti žalobci, nic víc, nic míň. Judikatura soudu není obecně závazná. Závaznost právního názoru soudu dle § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), se týká pouze řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nikoli řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu. K rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, resp. jím stanoveného postupu v bodech 73-78, žalovaný uvedl, že Nejvyšší správní soud nikdy neodůvodnil, na základě jakého právního předpisu má správní orgán takto postupovat. Proto jej považuje jen za jakési doporučení. A jeho závěry stejně ve světle rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460 stejně nepovažuje za správné. II. Žaloba 9. Žalobce nejprve shrnul předcházející průběh řízení. Uvedl, že dne 13. 8. 2025 byl zástupce žalobce seznámen s podklady pro rozhodnutí, včetně informace z Temporary Protection Platform (TPP), podle níž žalobce stále figuroval jako držitel ochrany v Rumunsku. Žalovaný jej však nepoučil o nemožnosti čerpání práv z dočasné ochrany ve více státech současně, ani jej nevyzval k ukončení rumunského oprávnění. Žalobce následně doložil, že se ochrany v Rumunsku vzdal - předložil potvrzení Velvyslanectví Rumunska v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. C95-25-319. Přesto žalovaný vydal napadené rozhodnutí. 10. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce je vysídlenou osobou podle § 3 Lex Ukrajina a čl. 2 rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382. Sporné je pouze právní posouzení, zda lze žádost o dočasnou ochranu zamítnout z důvodu jejího dřívějšího udělení v jiném členském státě. 11. Judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37; ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42; či ze dne 30. 5. 2025, č. j. 21 Azs 57/2025-44) jednoznačně konstatuje, že z práva EU plyne oprávnění osob s dočasnou ochranou přemístit se do jiného členského státu, který je povinen jim povolení k pobytu udělit. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina je s tímto právem v rozporu a nelze je aplikovat. 12. Žalovaný se pokusil obejít závěry soudů tím, že namísto nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina použil § 5 odst. 7 téhož zákona ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Tento postup je podle žalobce nepřípustný, neboť vede ke stejnému výsledku – odmítn