34 Ad 5/2025 – Krajský soud v Brně

34 Ad 5/2025- 30 - text 9 34 Ad 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: P. L. bytem X zast. obecným zmocněncem L. L. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/25959-923, sp. zn. SZ/MPSV-2025/8199-923, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Vymezení věci a předcházející řízení 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 1. 2025, č. j. MPSV-2025/25959-923, sp. zn. SZ/MPSV-2025/8199-923 („napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Olomouci, ze dne 11. 12. 2024, č. j. 109253/2024/PRO („prvostupňové rozhodnutí“). 2. Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí žalobci dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi („zákon o pomoci v hmotné nouzi“) nepřiznal doplatek na bydlení od listopadu 2024 a od prosince 2024 mu jej přiznal ve výši 1 000 Kč měsíčně. Tento závěr žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil. 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí mj. konstatoval, že při stanovení výše doplatku na bydlení se dle § 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi vychází z výše příspěvku na bydlení vyplaceného v měsíci bezprostředně předcházejícím aktuálnímu měsíci. V daném případě byla žádost podána v listopadu 2024, aktuálním kalendářním měsícem byl listopad 2024 a bezprostředně předcházejícím měsícem byl říjen 2024, nikoli listopad 2024. Při posouzení nároku na doplatek na bydlení za měsíc listopad 2024 proto nebylo možné vycházet z výše příspěvku na bydlení, který byl vyplacen v listopadu, ale bylo nutné vycházet z částky vyplacené v říjnu. V listopadu proto nárok na doplatek na bydlení nevznikl. V měsíci prosinci 2024 byly splněny podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení ve výši 1 000 Kč. 4. K námitce nerespektování čl. 30 Listiny základních práv a svobod žalovaný uvedl, že je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky pro nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. V řízení o dávce doplatek na bydlení je úřad práce povinen postupovat v souladu s platnými ustanoveními zákona o pomoci v hmotné nouzi a nemůže poskytovat finanční podporu nad tento právní rámec. II. Žaloba 5. Žalobce má za to, že správní orgán nerespektoval § 10 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který stanoví aktuální kalendářní měsíc. Správní orgán měl povinnost vycházet ze situace z listopadu 2024, kdy žalobce podal žádost o doplatek na bydlení. V dané době byl vyplacen příspěvek na bydlení v částce 9 056 Kč. To správní orgán neučinil a chybně počítal příjmy z října 2024. Správní orgán měl přiznat doplatek na bydlení od listopadu 2024. 6. Žalobce se dále vymezil proti argumentaci žalovaného, že je na vůli zákonodárce, jakým způsobem se stanoví rozsah a vymezí podmínky pro nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. Legislativní odbor žalovaného připravuje zákony a jejich změny. Přitom musí vycházet z Listiny základních práv a svobod („Listina“), a také z mezinárodních smluv, jako jsou Úmluva o právech dítěte, Úmluva o právech osob se zdravotním postižením a mnoho dalších úmluv, které ratifikoval Parlament České republiky. Pokud legislativní odbor předkládá zákony, které popírají mezinárodní práva i Listinu a tímto způsobem sociálně vylučuje jednu skupinu obyvatel (romské občany) a potom tvrdí, že poslanci můžou za daný stav, jedná se o vážné obvinění poslanců z organizování rasové diskriminace v České republice. 7. Zákonodárce má povinnost upravit zákony tak, aby mohl být naplněn čl. 30 Listiny, což poslanci udělali na základě požadavků legislativního odboru žalovaného v zákoně č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu („zákon o životním a existenčním minimu“), a v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. 8. Žalobce odkázal na § 9 zákona o životním a existenčním minimu s tím, že růst příslušného indexu spotřebitelských cen se zjišťuje z údajů Českého statistického úřadu. Dle žalobce Český statistický úřad nezveřejňuje skutečný nárůst nákladů na výživu a na ostatní základní osobní potřeby, vyjádřený růstem příslušného indexu spotřebitelských cen domácností. Dané informace poskytuje pouze žalovanému. Zatajuje tak poslancům i veřejnosti skutečný nárůst cen potravin, což vede k sociálnímu vyloučení celé české společnosti. Občané musí páchat majetkovou trestnou činnost, aby mohli v takovém prostředí vůbec přežít. Český statistický úřad navíc v daném indexu pro zákon o životním a existenčním minimu započítává zhruba 15 000 položek, což ve svém důsledku při inflaci 100 % na potraviny ukáže míru inflace 2 % a zákonodárce se tak o situaci nemůže informovat při schvalování zákonů. 9. Žalobce přiložil odpověď na jím podanou žádost o poskytnutí informací Českým statistickým úřadem, který informace neposkytl, neboť je poskytuje pouze žalovanému, aby žalovaný mohl manipulovat s veřejností a tajit skutečný nárůst ceny potravin. 10. Poslanci musí veřejnost obeznámit s tím, proč nemůžou čl. 30 Listiny dodržet. Zákonem o pomoci v hmotné nouzi je navíc rozpočet zatížen ve výši asi 20 miliard, což je zanedbatelný výdaj rozpočtu. 11. Žalobce navrhl, aby soud řízení přerušil a aby podal návrh na zrušení zákona o životním a existenčním minimu a zákona o pomoci v hmotné nouzi. Tyto zákony neodpovídají realitě, inflace potravin je více než 100 % a informace jsou veřejnosti tajené. Je to žalovaný, který kvůli nenávisti k romským žadatelům upravuje zákony tak, aby Romové museli krást jídlo. Poskytované finance stačí na jedno jídlo denně, což je v rozporu s čl. 30 Listiny a Úmluvou o právech dítěte. 12. Úřad práce není schopen žalobci zprostředkovat žádnou práci a požaduje po něm, aby vykonával 30 hodin prospěšných prací. Práce není placena. Žalobce je fakticky nucen k otrocké práci, což je rovněž v rozporu s Listinou. Ústavní soud podobnou věc řešil a zrušil relevantní zákonné ustanovení, které tuto práci po žadatelích v hmotné nouzi požadovalo. Žalovaný přesto nechal schválit novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť ji lze používat vůči romské komunitě, k ponižování a nucení k otrocké práci. III. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nerozporuje, že aktuálním měsícem byl v případě podání žádosti žalobce o doplatek na bydlení měsíc listopad 2024. Žalobce pominul skutečnost, že dle § 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi výše doplatku na bydlení za kalendářní měsíc činí rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení, sníženou o příspěvek na bydlení vyplacený v měsíci bezprostředně předcházejícím aktuálnímu kalendářnímu měsíci, a částkou, o kterou příjem osoby a společně posuzovaných osob zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí převyšuje částku živobytí společně posuzovaných osob. Bylo proto namístě vycházet z výše příspěvku na bydlení vyplaceného v říjnu 2024. I další aspekty nároku na dávku doplatku na bydlení byly hodnoceny v souladu s příslušnými předpisy. 14. Je pravda, že zákony by měly být v souladu s mezinárodním právem a Listinou. To však neznamená, že každý žadatel dosáhne na každou dávku ze systému nepojistných sociálních dávek. Podmínky nároků na dávky pomoci v hmotné nouzi jsou stanoveny speciálními zákony. 15. Námitka ohledně § 9 zákona o životním a existenčním minimu nebyla předmětem odvolacích námitek. V rámci řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi není uvedené ustanovení předmětem rozhodování. Jedná se o popis mechanismu, který vláda může, ale nemusí využít ke zvýšení částek životního či existenčního minima. Správní orgán, který o dávce rozhoduje, z těchto částek pouze vychází, ale neurčuje je. Žalobní námitka se míjí s projednávanou věcí. 16. K námitce žalobce, dle kterého je požadavek na výkon prospěšných prací nucením k otrocké práci, žalovaný odkázal na § 25 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z něj plyne, že se osobě, která je uchazečem o zaměstnání a prokazatelně se snaží využít další možnosti zvýšení příjmu vlastní prací, zvyšuje částka živobytí o 40 % částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem. Jedná se o motivační opatření, nikoliv opatření sankční. 17. Relevantní ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi a zákona o životním a existenčním minimu dle žalovaného nejsou koncipována za účelem rasové diskriminace romských občanů. Dopadají totiž stejně na všechny osoby, které se nachází v obdobné situaci. IV. Replika žalobce 18. Dle žalobce žalovaný na jedné straně souhlasí s nutností dodržovat mezinárodní smlouvy a Listinu, na druhé straně tvrdí, že je odkázán na libovůli zákonodárce. 19. Pokud jde o to, zda vláda může či musí zvyšovat částky životního a existenčního minima, vláda vychází z požadavků a podkladů žalovaného. Žalovaný veřejnosti tají základní fakta, např. že spotřebitelský je koš sestaven ze všeho možného a neodpovídá nákladům na jídlo a na placení nájemného a