41 A 22/2025 – Krajský soud v Brně

41 A 22/2025- 24 - text 14 41 A 22/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: Y. M. státní příslušnost: X X zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-0372155-18/DO-2025, MV- 65596-13/OAM-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-0372155-18/DO-2025, MV- 65596-13/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Výkonná moc si nemůže vybrat, jestli bude respektovat soudní rozhodnutí – je to základní podmínka fungování právního státu. Pokud by správní orgány mohly ignorovat závazné pokyny soudů, ztratil by se smysl ústavních záruk, jakou je právo na spravedlivý proces či ochrana před svévolí exekutivy namířené vůči těm, kdo se jí zrovna znelíbí. Neúcta k rozhodnutím soudů nevede k efektivitě, ale k nejistotě, bezpráví a chaosu – a právě proto musí každý orgán veřejné moci ctít závaznost soudního rozhodnutí jako výraz úcty k právu, svobodě a demokracii. Žalovaný tuto úctu neměl, což se opakovaně projevilo i ve věci žalobkyně, která tu žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Žalobkyně již na počátku dubna 2022 úspěšně požádala o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Česku. Žalovaný ji rozhodnutím z května 2023 toto povolení odňal. Na konci března 2022 jí ho totiž udělilo Rakousko, což žalobkyně zamlčela. Krajský soud v Brně však rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, čj. 41 Az 28/2023-42, dané rozhodnutí žalovaného zrušil, protože z popsaných důvodu nebylo podle něj možné povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobkyni odejmout (následnou kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 11. 6. 2025, čj. 6 Azs 268/2023-35). Žalobkyně si nicméně poté nepožádala o prodloužení tohoto povolení. Proto o něj tak jako tak přišla. 3. Na počátku dubna letošního roku se žalobkyně rozhodla znovu požádat o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Česku. Žalovaný však z toho důvodu, že ho získala v roce 2022 v Rakousku, vyhodnotil její žádost jako nepřijatelnou. Podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. („Lex Ukrajina“) je totiž žádost nepřijatelná, jestliže cizinci udělil povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jiný členský stát EU. 4. Na základě zásahové žaloby žalobkyně následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2025, čj. 18 A 18/202552 („rozsudek městského soudu“), shledal v tomto postupu žalovaného nezákonný zásah a uložil mu obnovit stav před vrácením žádosti. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž státní příslušníci Ukrajiny, kteří jsou či byli držiteli dočasné ochrany, mají právo na přemístění se do jiného státu a tam svůj pobyt legalizovat. Městský soud nebyl toho názoru, že by na tomto ustáleném judikatorním závěru něco měnil tehdy existující návrh nového prováděcího rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud také uložil žalovanému konkrétní pokyny, jak postupovat v dalším řízení. Žalovaný sice podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, dva a půl měsíce po jejím podání ji ale vzal zpět (viz usnesení Nejvyššího správního soudu se dne 25. 9. 2025, čj. 5 Azs 146/2025-24). 5. V dalším řízení po rozsudku městského soudu žalovaný usnesením zrušil sdělení o nepřijatelnosti a přistoupil k věcnému posouzení žádosti žalobkyně. V srpnu ji seznámil s podklady, včetně záznamu z databáze Temporary Protection Platform („TPD“), který si pořídil a podle kterého byla žalobkyně stále držitelkou povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Rakousku. 6. Žalobkyně na to zareagovala vyjádřením, že žalovaného zavazuje rozsudek městského soudu a metodika popsaná v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025. čj. 1 Azs 174/202442 (body 73 až 78), na níž městský soud odkázal a přikázal žalovanému podle ní postupovat. Dodávala také pro případ, že by tak žalovaný chtěl postupovat, že na její případ nelze použít tehdy již vydané prováděcí rozhodnutí Rady Evropské unie 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany („nové prováděcí rozhodnutí“). Podle žalobkyně by to znamenalo nepřípustnou retroaktivitu. Kromě toho žalobkyně namítala, že nově prováděcí rozhodnutí nepřekonávalo dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu. 7. Žalovaný nicméně rozhodnutím ze dne 21. 8. 2025, čj. OAM-0372155-18/DO-2025, MV- 65596-13/OAM-2025 („rozhodnutí žalovaného“), žádost žalobkyně zamítl a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jí neudělil. Použil § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasně ochraně cizinců („zákon o dočasné ochraně“), na jejichž základě podle žalovaného nebylo možné žalobkyni udělit povolení, protože jí ho poskytnul jiný členský stát. 8. Podle žalovaného právní rámec dočasné ochrany počítá kromě pozitivních podmínek, které žalobkyně splňuje, i s negativními podmínkami, tedy s překážkami, které mohou bránit vydání povolení k pobytu. Těmito překážkami jsou podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina důvody nepřijatelnosti, které zahrnují mimo jiné situaci, že žadatel již dočasnou ochranu získal v jiném členském státě [§ 5 odst. 1 písm. d)]. 9. Žalovaný připomněl, že žádost žalobkyně by byla „nepřijatelná“ podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, protože splňuje podmínku použití tohoto ustanovení: dřívější udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Zároveň reflektoval, že správní soudy dovodily neslučitelnost uvedeného ustanovení s unijním právem. Nejvyšší správní soud totiž na jaře letošního roku vytvořil doktrínu „sekundární mobility“. Podle ní z prováděcího rozhodnutí Rady Evropské unie 2022/382 ze dne 4. 3. 2022 („staré prováděcí rozhodnutí“) a ze skutečnosti, že členské státy vyloučily použití čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, plyne právo držitele dočasné ochrany přesunout se do jiného členského státu a tomu odpovídající povinnost tohoto státu vydat povolení k pobytu. Žalovaný však tyto judikatorní závěry nepovažuje po novém vývoji na unijní úrovni za udržitelné. 10. Těžiště právního názoru žalovaného spočívá v odkazu na pozdější unijní akt – nové prováděcí rozhodnutí. Jde zejména o nově vložený recitál 4, podle kterého by „členské státy (…) měly zamítnout žádosti o povolení k pobytu podané na základě čl. 8 odst. 1 směrnice [o dočasné ochraně], pokud je zřejmé, že dotyčná osoba již povolení k pobytu na tomto základě získala v jiném členském státě. To by bylo v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C753/23, a zejména s jeho bodem 30.“ Dále žalovaný cituje recitál 5 o jednomyslně přijatém prohlášení k nepoužití čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a recitál 6, podle něhož „by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu (…) osobě, která obdržela povolení v jiném členském státě.“ 11. Z těchto recitálů žalovaný dovozuje, že vůle členských států je zřejmá: zabránit vícenásobným registracím a současnému požívání práv z dočasné ochrany – nikoli založit právo držitelů volit mezi členskými státy opakovaným čerpáním téhož statusu. Při výkladu dohody o nepoužití čl. 11 směrnice o dočasné ochraně je určující skutečná vůle jejích účastníků (členských států), nikoli závěry vnitrostátní judikatury. Ačkoli recitály nemají normativní povahu, představují autoritativní interpretační vodítko, které dodatečně osvětluje význam dohody o vyloučení použití čl. 11. Proto podle žalovaného nezáleží na tom, zda žadatelka podala žádost před či po účinnosti nového prováděcího rozhodnutí. Výklad má být konzistentní. 12. Na tomto interpretačním základě žalovaný rozvedl, proč zamítnul žádost žalobkyně. Neučinil tak znovu z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, ale meritorně podle § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Argumentuje, že § 10 odst. 1 písm. a) výslovně stanoví jako podmínku odnětí povolení k pobytu, „jestliže cizinci požívajícímu dočasné ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát.“ Tento důvod je třeba přiměřeně uplatnit i při rozhodování o udělení povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/202327 („rozsudek pátého senátu“), který považuje tuto analogii za rozumnou. Jinak by totiž žalovaný musel povolení udělit, aby ho vzápětí podle téhož důvodu žadateli odňal. 13. I kdyby žalobkyně již platným rakouským oprávněním nedisponovala (což sama tvrdí, ačkoli v TPD je stále jako držitelka), nic to nemění na nemožnosti jí udělit povolení k pobytu. Ustanovení čl. 21 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně předpokládá opakov