41 A 9/2025 – Krajský soud v Brně

41 A 9/2025- 42 - text  10 41 A 9/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: Ing. P. M. X zastoupen advokátkou Mgr. Eliškou Pejcharovou Horní čp. 6, 580 01 Havlíčkův Brod proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina Ke Skalce 5907/47, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2025, č.j. KUJI 29377/2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata rozsudku 1. Žalobce dostal od Magistrátu města Jihlavy pokutu ve výši 2 000 Kč za to, že jel v Jihlavě po parkovišti u supermarketu Lidl, aniž by se připoutal bezpečnostním pásem. Žalovaný rozhodnutí magistrátu potvrdil. Celé jednání pozorovala policistka se svým kolegou ze služebního vozidla. Na žalobce se zaměřili, protože předtím nesprávně před supermarketem parkoval. Žalobce navíc sám do oznámení o přestupku uvedl, že se připoutal až po výjezdu z parkoviště. Policistka ho sice z místa řidiče policejního vozu viděla se pásat až na následné křižovatce. Její kolega to však vidět nemohl. Magistrát proto ve prospěch žalobce rozhodl, že jel nepřipoutaný jen na parkovišti supermarketu. Podle soudu správní orgány rozhodly na základě dostatečné důkazní opory a nedopustily se pochybení, které by mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. II. Obsah žaloby 2. Žalobce je přesvědčený, že se přestupku nedopustil. Jeho náklady na obranu již násobně převýšily výši pokuty. Správní orgány se nezabývaly základními body jeho obrany a neodůvodnily, proč k jeho tvrzením nepřihlížejí. Policisté původně žalobce obviňovali z protiprávního parkování. Po krátkém střetu názorů mu sdělili, že tento přestupek řešit nebudou, ale obviní jej z jízdy bez bezpečnostního pásu po parkovišti u obchodního domu Lidl přes ulici Demlova až na křižovatku s ulicí Okružní. Žalobce s tím nesouhlasil. Proto policie oznámila spáchání přestupku magistrátu. Žalobce oznámení o spáchání přestupku nepodepsal, protože nesouhlasil se skutečnostmi, které se v něm uváděly. Odvolává se na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, čj. 2 As 89/2015-33, podle kterého správní orgán nesmí přihlížet ke skutečnostem v úředním záznamu. Předpokládal, že se bude moci v přestupkovém řízení obhájit. 3. Přestupkové řízení však probíhalo nestandardně. Cílem správního orgánu bylo uznat žalobce vinným za každou cenu. Magistrátní úřednice ho ještě před prvním jednáním kontaktovala postupně z několika soukromých telefonních čísel. Nabízela mu, že pokud se dozná ke spáchání přestupku, neobviní jej navíc z protiprávního parkování a neuloží mu náhradu nákladů řízení. Tato nabídka byla zarážející, protože policisté nakonec oznámení o protiprávním parkování nepodali. Výběr mezi těmito možnostmi tedy žalobce odmítl. Jako důkaz uvádí svou stížnost na postup správního orgánu z počátku února 2025, která je součástí správního spisu. 4. Při jednání u magistrátu se žalobce nedoznal. Magistrátní úřednice jej proto obvinila navíc z protiprávního parkování. Na dalším jednání magistrát vyslechl policisty. Ti mimo jiné vysvětlovali, jak měl žalobce protiprávně parkovat u obchodního domu Lidl. Zakreslovali to do mapy. V zákresu se ale neshodli na tom, jak konkrétně protiprávně měl parkovat – každý provedl zakreslení jiným způsobem. Následně potvrdili, že tento přestupek není k řešení. Magistrát proto musel řízení o přestupku spočívajícím v protiprávním parkování zastavit. 5. K samotnému přestupku jízdy bez bezpečnostního pásu žalobce uvádí, že důkazy proti němu tvoří pouze výpovědi policistů. Proti těmto výpovědím podle žalobce svědčí kamerový záznam a jeho vlastní výpověď. Z kamerového záznamu vůbec neplyne, že by jel nepřipoutaný. Naopak je na něm zřejmá zhoršená viditelnost do kabiny řidiče vzhledem k výšce vozidla (policista uvedl vzdálenost cca 10-15 metrů). A také že žalobce má černou bundu. Pokud auto má navíc černé pásy, tak je nemožné na takovou vzdálenost bezpečně rozpoznat, zda je člověk v černé bundě připoután. 6. Žalobce pak kritizuje žalovaného za to, že sice odůvodňuje uznání jeho viny odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, ale zohledňuje pouze pasáže, které se hodí do jeho argumentace. Měl důkazy hodnotit podle své úvahy, ve vzájemné souvislosti a způsob hodnocení důkazů musel náležitě popsat. Zejména měl odůvodnit, proč uvěřil právě výpovědi policistů, pokud žalobce uvedl konkrétní skutečnosti zakládající jejich nevěrohodnost. Při zakreslování jeho údajně protiprávního parkování se policisté neshodli. Magistrát ani žalovaný se touto námitkou nezabývaly a bez dalšího uvěřily výpovědi policistů, aniž by odůvodnily jejich věrohodnost. 7. Žalobce dále považuje rozhodnutí za vnitřně rozporné a nekonzistentní se zjištěnými důkazy. Skutková zjištění totiž byla taková, že měl jet nepřipoután až ke křižovatce s ulicí Okružní. Podle žalobce proto nedává smysl, že ho správní orgány nakonec uznaly vinným pouze za jízdu po soukromém parkovišti. Žalobce nerozumí, proč magistrát bere jako věrohodnou výpověď policistů o jízdě po parkovišti bez pásu, ale výpověď ohledně jízdy bez pásu i po výjezdu z parkoviště nevyhodnotil jako věrohodnou. 8. V obecné rovině je podle žalobce podstatná i otázka, zda vůbec jízda po soukromém parkovišti bez bezpečnostního pásu vyvolává potřebu nějakého správního trestání, případně zda by tato skutečnost neměla mít vliv na výši trestní sankce. Pokuta ve výši 2 000 Kč a čtyři body do bodového systému řidiče se žalobci jeví jako nepřiměřeně přísný trest. 9. Žalobce namítá i jedno procesní pochybení. Pokud se přestupek měl stát dne 19. 4. 2024 a orgán policie učinil oznámení magistrátu až 22. 5. 2024, tedy po více než 30 dnech, pak to učinil v rozporu s § 74 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. Mělo dojít k odložení věci podle § 74 odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. 10. Správní orgány zkrátily žalobce na jeho právech. Nezabývaly se jeho námitkami a své závěry učinily na základě nesprávných a protichůdných skutkových zjištění. Proti sobě stojí výpověď žalobce, kamerový záznam a výpověď policistů, u kterých žalobce zpochybňuje věrohodnost, kterou však správní orgány nepřezkoumaly. V souladu se zásadou in dubio pro reo žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na své rozhodnutí, protože se žalobní námitky podobají těm odvolacím. IV. Posouzení věci 12. Žaloba není důvodná. 13. Soud předesílá, že předmětem jeho přezkumu je jen to, zda žalobce spáchal přestupek tím, že se jako řidič během jízdy po parkovišti u obchodního domu Lidl v Jihlavě nepřipoutal bezpečnostním pásem. Soud proto může zkoumat zákonnost rozhodnutí magistrátu i žalovaného jen v tomto rozsahu. 14. Podstatou žaloby je nesouhlas s tím, jak správní orgány zjistily skutkový stav. Při zjišťování skutkového stavu v řízení o přestupku správní orgán obecně musí postupovat tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Musí jej zjistit v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Povinnost zjišťovat skutkový stav ohledně skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku tak leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že se přestupkového jednání obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Obviněnému stačí k tomu, aby jej správní orgán nemohl za přestupek postihnout, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, bod 18; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, čj. 1 As 60/2016-30, bod 15). 15. Co se týče důkazních možností za účelem splnění povinnosti zjistit v potřebném rozsahu stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, správní orgány mohou podle § 51 odst. 1 správního řádu v řízení použít jakékoliv důkazní prostředky. Jen je musí získat a provést v souladu se zákonem. A tyto prostředky musí být způsobilé přispět k objasnění skutkového stavu věci. 16. Jak současně uvedl Nejvyšší správní soud, nelze se spokojit s tím, že „skutečnost, že obviněný se dopustil přestupku, se jeví být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější verzí skutkového děje. Existuje-li pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že skutkový děj se odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přestupku, nepřipadá shledání viny spácháním přestupku v úvahu.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 As 97/2011-68). Platí totiž, že správní trest – stejně jako trest soudní – lze uložit, jen pokud je nade vši pochybnost, že se skutek stal a že se stal právě tím způsobem, jaký správní orgán zjistil a prokázal (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 11/2007-70). 17. Krajský soud má ve shodě s