41 Az 46/2023 – Krajský soud v Brně

41 Az 46/2023- 63 - text 16 41 Az 46/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: D. B. státní příslušnost X t. č. X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2023, č. j. OAM-321/ZA-ZA12-VL13-R3-2019, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2023, č. j. OAM-321/ZA-ZA12-VL13-R3-2019, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobce již dvakrát uspěl u dvou různých správních soudů s námitkou, že žalovaný neposoudil dostatečně, zda by jeho povinnost vycestovat z Česka neodporovala našim mezinárodním závazkům. Konkrétně pokud jde o zásah do jeho zdejšího soukromého života. Nejvyšší správní soud ovšem poté změnil svoji judikaturu a po bezmála 20 letech dovodil, že se onen rozpor s mezinárodními závazky může týkat jen újmy v zemi původu. Krajský soud tento nový názor chtěl ověřit u Soudního dvora. Ten mu ovšem adresně neodpověděl. Současně ale pohled Nejvyššího správního soudu nezpochybnil. Proto v této konkrétní otázce, která tvořila hlavní jádro věci, žalobce již nebyl úspěšný. 2. Soud nicméně zjistil, že žalovaný doposud nesplnil pokyn, který mu už v prvním rozsudku v celém tomto příběhu dal Krajský soud v Praze: aby si opatřil dostatečné důkazy k posouzení tvrzení žalobce, že mu policie v zemi původu zabila syna. Proto soud v pořadí již třetí rozhodnutí žalovaného znovu zrušil. II. Dosavadní vývoj 3. Žalobce požádal v dubnu 2019 o mezinárodní ochranu. Byl vdovcem. Manželka mu zemřela v X. Do Česka přicestoval už v červenci 2006. Bylo mu tehdy X let. Pobýval tu na základě povolení k pobytu za účelem podnikání. V Uzbekistánu, odkud pochází, neměl práci. Byl tam naposledy v roce 2008 na dovolené. Přicestoval i odcestoval bez potíží. Během pobytu v Česku jej zaměstnávali různí zaměstnavatelé. V srpnu 2018 podal žádost o prodloužení povolení k pobytu. Neúspěšně. Neplnil totiž účel povolení k dlouhodobému pobytu. Cestovní doklady včetně všech materiálů k trvalému pobytu mu odcizili v roce 2011 nebo 2012 na Václavském náměstí v Praze. Oznámil to na policii, ale nemá o tom žádný doklad. Na ambasádu se neobrátil, protože tam tyhle otázky neřeší. Musel by se vrátit zpět do Taškentu. Odtamtud by se ale nemohl vrátit zpět do Česka. Ambasáda je až v Německu. Poskytují služby jen těm, kdo už mají povolení k trvalému pobytu. Žalobce ho neměl. 4. O mezinárodní ochranu žalobce požádal až nyní, protože nevěděl, co má dělat. Poslední dobou neměl žádné bydliště. Spal na noclehárně. K obavám z návratu uvedl, že se bojí, že ho na letišti zadrží policie. Od ztráty dokladů nemá registraci na ambasádě a podle zákona mu hrozí pokuta nebo vězení do pěti let. V Uzbekistánu má bratra, ale není s ním již 20 let v kontaktu. Možná taktéž odcestoval. Při seznámení s podklady rozhodnutí žalobce sdělil, že mu policisté v zemi původu zabili syna. Později žalovanému doložil lékařskou zprávu, podle níž trpí psychickými problémy. První rozhodnutí žalovaného a rozsudek Krajského soudu v Praze 5. V únoru 2020 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu („první rozhodnutí žalovaného“). Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 45 Az 5/2020-75 („pražský rozsudek“). Rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve znění do 30. 6. 2023 („zákon o azylu“). Podle tohoto ustanovení bylo možné udělit cizinci doplňkovou ochranu, pokud by jeho vycestování odporovalo mezinárodním závazkům České republiky. Krajský soud v Praze žalovanému vytkl, že nevzal v potaz skutečnosti týkající se předchozího rodinného života žalobce v Česku, včetně jeho současného soukromého života a z toho vyplývající vazby žalobce k Česku. Žalovaný se měl vypořádat s otázkou, zda délka pobytu žalobce v Česku a historie tohoto pobytu (např. příprava k žádosti o povolení k trvalému pobytu či úmrtí jeho manželky v Česku), znalost českého jazyka a českých reálií i jeho společenské vazby nepředstavují skutečnosti, které mají význam pro doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ve spisu chyběly informace o dřívějších pobytových oprávněních žalobce. 6. Žalovaný také podle pražského rozsudku opomněl zohlednit, že v minulosti u žalobce konstatoval existenci důvodů znemožňujících jeho vycestování. Měl vysvětlit, proč je nyní jeho závěr opačný. Žalovaný nezohlednil ani zdravotní stav žalobce, který dokládal, že trpí psychickými problémy. Nezabýval se jejich vážností a neposoudil dopady navrácení žalobce do země původu na jeho zdravotní stav. 7. Podle pražského rozsudku se žalovaný nevypořádal, jak bylo třeba, ani s tvrzením žalobce o vraždě jeho syna uzbeckou policií. Bez odpovídající argumentace a opory ve spise označil žádost za účelovou. Měl povinnost shromáždit důkazy, které by tvrzení žalobce – včetně právě jeho tvrzení o vraždě syna uzbeckou policií – vyvracely, a případné rozpory v jeho výpovědi objasnit třeba doplňujícím pohovorem. Podle pražského rozsudku tedy žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav. Druhé rozhodnutí žalovaného a rozsudek Krajského soudu v Brně 8. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 10. 2022 opět žalobci mezinárodní ochranu neudělil („druhé rozhodnutí žalovaného“). Spis doplnil o dokumenty k pobytové historii žalobce, negativní závazné stanovisko k možnosti vycestování z roku 2015 a nové informace o zemi původu. Doplňující pohovor se žalobcem neprovedl. Žalobce do spisu doložil několik lékařských zpráv. 9. Žalovaný uvedl, že žalobce v Česku nikoho nemá. Je dospělým, právně způsobilým člověkem. V červenci 2021 mu Česká správa sociálního zabezpečení přiznala invaliditu I. stupně. Přesto dokáže pracovat. Má vysoký tlak, problémy se srdcem a diabetem, spánkovou apnoe, projevy deprese a úzkosti. V souvislosti s těmito zdravotními problémy nepodstupuje speciální léčbu, která by se vázala na území Česka. 10. Podle žalovaného tu nebyl důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce sice upozorňuje na délku svého pobytu v Česku. Ale před podáním žádosti o mezinárodní ochranu neměl kde bydlet, spal na noclehárně, neměl finance a svůj neoprávněný pobyt neřešil. Nesvědčí to o vybudování silných sociálních či soukromých vazeb v Česku. Pokud žil v Česku dlouho a mluví česky, neznamená to, že se nebude moci reintegrovat v zemi původu. Do Česka přijel ve svých 48 letech, většinu života tedy stále žil v Uzbekistánu. 11. K tvrzením týkajícím se vraždy žalobcova syna žalovaný zopakoval prakticky to samé, co ve svém prvním rozhodnutí. Sice již toto tvrzení neoznačil za účelové, ale neuvěřil mu. Podle žalovaného žalobce toto tvrzení uvedl až po několika měsících, nijak ho nepodložil a nevysvětlil jeho souvislost s vlastní osobou. Ve své žádosti ani při pohovoru o smrti syna ještě nemluvil, a neuvedl ani důvod, proč by měl být kvůli této události sám v ohrožení. Žalovaný proto neshledal, že by to byla okolnost zakládající důvodnou obavu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu. 12. Žalobce i proti druhému rozhodnutí žalovaného úspěšnou žalobu. Tentokrát ke Krajskému soudu v Brně, který ho zrušil rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 41 Az 35/2022-94 („brněnský rozsudek“). Žalovaný totiž nesplnil závazný pokyn plynoucí z pražského rozsudku ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. 13. Krajský soud v Brně žalovanému vytkl, že selektivně zohlednil skutečnosti v neprospěch žalobce. Žalovaný totiž vzal v potaz jen to, že před podáním žádosti o mezinárodní ochranu neměl ubytování, aktivně neřešil svůj neoprávněný pobyt a většinu svého života prožil v Uzbekistánu. Žalobce přitom poukazoval na několik skutečností, pro které považuje své vycestování za nepřiměřený zásah do svého soukromého života. Zdůrazňoval zejména délku života v Česku (v době rozhodnutí soudu již téměř 17 let), že mu zde umřela manželka, svůj věk, zdravotní stav (problémy se srdcem, které doprovází vysoký krevní tlak, úzkosti a deprese), absenci sociálních a rodinných vazeb v Uzbekistánu, že mluví česky a že se považuje za integrovaného ve zdejší společnosti. Z rozhodnutí žalovaného však neplynulo, že by žalovaný těmto skutečnostem přikládal jakoukoliv relevanci. 14. Nedostatek silných sociálních nebo soukromých vazeb žalobce na Česko žalovaný dovozoval z toho, že žalobce aktivně neřešil svou pobytovou situaci a neměl adresu pobytu. Podle brněnského rozsudku se však nelze omezovat pouze na období těsně před vydáním rozhodnutí. Žalovaný měl hodnotit život žalobce v Česku vcelku. 15. Žalobce po určitou dobu žil na ulici. Zároveň ale vysvětloval, že ho do této situace dostaly nelehké životní okolnosti. Zejména pak smrt jeho syna, krátce následovaná smrtí jeho