56 A 5/2025 – Krajský soud v Brně

56 A 5/2025- 30 - text 14 56 A 5/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: V. K., nar. X, státní příslušnost U. pobytem v ČR: X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2025, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalované (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 17. 12. 2024, č.j. X (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a současně bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Prvostupňovým správním rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), a to s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále též jako „členských států EU a smluvních států“), v délce 9 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, byl stanoven dle § 118 odst. 1 ZPC ode dne, kdy žalobce vycestuje z území členských států EU a smluvních států na základě doby později stanovené k vycestování podle § 120a odst. 5 ZPC, když nyní podle § 120a odst. 1 písm. d) ZPC není vycestování žalobce možné. Dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra získaného dle § 120a odst. 1 ZPC se na žalobce vztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle § 179 ZPC, pročež jeho vycestování není možné. 3. Prvostupňovým správním rozhodnutím bylo žalobci vytýkáno, že pobýval na území ČR od 24. 6. 2024 do 17. 12. 2024 bez platného oprávnění k pobytu, čímž naplnil skutkovou podstatu uvedenou v § 119 odst. 1 písm. b) bod 4. ZPC. Proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, které žalovaná následně zamítla a potvrdila závěry prvostupňového správního rozhodnutí. II. Shrnutí žalobní argumentace 4. Žalobce v žalobě připomněl, že v odvolání namítal, že správní orgán měl vydat mírnější opatření, než je správní vyhoštění, a to uložit mu povinnost opustit území podle § 50a odst. 2 ZPC. Byla by tak zachována povinnost žalobce vycestovat, a to po odpadnutí překážky v podobě války na Ukrajině, zároveň by však odpadl negativní důsledek správního vyhoštění v podobě 9 měsíců, kdy nemůže vycestovat do EU a smluvních států. Žalovaná s uvedenou námitkou nesouhlasila, avšak neuvedla proč. Závěry Veřejného ochránce práv (dále též „VOP“) bagatelizovala a jako nepřiléhavé odmítla i závěry z rozsudku SDEU. 5. Podle žalobce válka trvající na Ukrajině přes 3 roky je již notorietou a nic nenasvědčuje tomu, že by se mohla situace každým dnem změnit. Každý den lze sledovat ruské útoky na Ukrajinu. Jedná se o situaci neměnnou. Ačkoliv současné politické změny přinesly naděje na uzavření míru, nezdá se, že by se v překážkách pro vycestování mělo něco v dohledné době změnit. Bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze časově ohraničit a předjímat. To potvrdilo také ministerstvo ve vydaném závazném stanovisku. Vztahuje se na všechny obyvatele Ukrajiny. 6. Žalobce zopakoval argumentaci v odvolání, a to stran judikatury SDEU. Konkrétně odkazoval na rozsudek SDEU ze dne 22.11.2022, věc C-69/2021 (vyhoštění – léčebné konopí, bod 24), v němž se SDEU zabýval otázkou, za jakých podmínek lze vyhostit cizince, který je vážně nemocný. SDEU vyložil návratovou směrnici ve světle článku 4 a článku 19 odst. 2 Listiny základních práv EU (dále též „Listina“) tak, že pokud nelze vyhoštění vykonat z důvodu existence překážek znemožňujících vycestování, nelze vydat ani rozhodnutí o navrácení do této země, dokud takové riziko trvá (otázkou bylo, zda nebrání vyhoštění cizince vážné onemocnění, když v důsledku nedostupnosti účinné léčby v zemi původu může u něj dojít k podstatnému nárůstu bolesti). Žalobce má za to, že se obdobná situace vztahuje i na něj. V pozdějším rozsudku ze dne 6.7.2023, věc C-663/2021, se SDEU zabýval předběžnou otázkou, týkající se toho, zda článek 5 návratové směrnice brání rozhodnutí o navrácení cizince, pokud je prokázáno, že jeho vyhoštění do země (Sýrie) je vyloučeno na dobu neurčitou. Přitom v případě Ukrajiny je podle žalobce situace srovnatelná, protože jeho navrácení je vyloučeno na dobu neurčitou. Zde žalobce připomněl, že rakouská právní úprava je podobná české právní úpravě, kdy policie vydává rozhodnutí o správním vyhoštění i v případě, že samotné vyhoštění není možné. SDEU na předběžnou otázku odpověděl tak, že pokud je prokázáno, že vyhoštění cizince na základě zásady nenavracení je vyloučeno na dobu neurčitou, nelze přijmout rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země. Žalobce tedy dovodil, že z judikatury SDEU vyplývá, že občanům Ukrajiny by nemělo být vydáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, protože není jasné, kdy se budou moci vrátit do země původu. Z těchto důvodů měl správní orgán přihlédnout k uvedené judikatuře a zmírnit své rozhodnutí tak, že bude překlasifikováno na rozhodnutí o povinnosti opustit území. Žalobce dále odkázal na rozsudek NSS ze dne 9.5.2024, č.j. 2 Azs 316/2023-47, který poukázal na článek 5 návratové směrnice, jenž představuje pro členské státy obecně závazné pravidlo, aby ve všech fázích řízení o navrácení dodržovaly zásadu nenavracení zaručenou jako základní právo uvedené v článku 18 Listiny základních práv EU. NSS s odkazem na rozsudek velkého senátu SDEU ve věci C-69/2021 uvedl, že dokud reálně hrozí, že cizinec bude v zemi původu vystaven pronásledování nebo mučení, rozhodnutí o navracení nelze vydat. Přestože žalobce nespadá pod směrnici dočasné ochrany, neboť na území ČR pobýval ještě před zahájením invaze Ruska na Ukrajinu, správní orgán nemůže podle žalobce vydat rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Pokud totiž jde o překážky trvalé povahy (tři roky trvající válka na Ukrajině a konec nelze předvídat), pak s ohledem na judikaturu SDEU nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. 7. Ačkoliv zprávy VOP nejsou pro správní orgán závazné, neznamená to, že mohou být zcela ignorovány. Žalovaná nereagovala na několik měsíců starou zprávu z šetření VOP. Žalovaná měla zohlednit argumenty uvedené v odvolání a neměla je přejít s tím, že zpráva z šetření VOP či závěry v ní uvedené nejsou pro ni závazné. Žalovaná učinila pouze dílčí úvahy. Podle žalobce jsou závěry z šetření VOP takové, že by policie neměla vydávat rozhodnutí o správním vyhoštění žádnému člověku z Ukrajiny a pokud by už řízení o správním vyhoštění s cizincem z Ukrajiny zahájila, měla by ho na základě závazného stanoviska o situaci v zemi původu zastavit. Žádné rozhodnutí o správním vyhoštění ani o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 2 ZPC nemůže vydat. 8. Dle čl. 3 odst. 4 návratové směrnice se rozumí „rozhodnutím o navrácení“ rozhodnutí o tom, že pobyt cizince je neoprávněný a ukládá se mu povinnost návratu. V posuzované věci se prvostupňovým rozhodnutím prohlašuje pobyt žalobce na území ČR za neoprávněný a ukládá se mu povinnost návratu na 9 měsíců. Výše uvedenou zásadu správní orgán nesprávně aplikoval, když se nezabýval tím, zda rozhodnutí o správním vyhoštění, při současném vyslovení nemožnosti vycestovat, neukládá současně povinnost návratu. Takové rozhodnutí by pak ve smyslu návratové směrnice představovalo rozhodnutí o povinnosti návratu. Odložení této povinnosti přitom neznamená, že tato povinnost nebyla uložena. Pouze bude aktivována až rozhodnutím ve smyslu § 120a odst. 5 věty druhé ZPC. 9. Postup správního orgánu při vydání rozhodnutí o vyhoštění s následným úmyslem udělit víza pro strpění dle § 33 odst. 3 ZPC nevyjadřuje podle žalobce zájem ČR jako hostitelské země na dodržování platných právních předpisů. Správní orgán má postupovat v souladu se zákony tak, aby dohlížel na nelegální pobyt cizinců v ČR. Kromě rozhodnutí o vyhoštění nabízí zákony také jiné možnosti řešení pobytové situace ukrajinských občanů, kteří se ocitli v ČR bez platného pobytového oprávnění. Není pravdou, že je správní orgán povinen vydávat rozhodnutí o správním vyhoštění, když existuje varianta udělení víza pro strpění dle § 33 odst. 1 písm. a) ZPC. Správní orgán tedy místo rozhodnutí o správním vyhoštění mohl žalobci udělit víza pro strpění podle § 33 písm. a) ZPC. Byla by tak učiněna přítrž nelegálnímu pobytu žalobce a zároveň by po odpadnutí překážky pro vycestování nemusel cizinec čelit negativním kon