56 Az 9/2024 – Krajský soud v Brně

56 Az 9/2024- 41 - text 15 56 Az 9/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. Ch., nar. X, e.č. X státní příslušnost R. f. pobytem v ČR: X zastoupeného advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky sídlem nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. OAM-807/ZA-ZA12-P15-2023, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. OAM-807/ZA-ZA12-P15-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 8 228 Kč k rukám jeho advokáta Mgr. Vratislava Taubera do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). II. Shrnutí žalobních argumentů 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu a své rozhodnutí založil na nesprávných závěrech o důvodech podané žádosti. 3. Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl to, že má vojenskou povinnost, a že by po návratu do Ruska byl odveden do armády, přičemž se nechce účastnit vojenských zločinů, které Rusko páchá na Ukrajině. Účast v armádě je v rozporu s jeho přesvědčením, protože je antimilitarista. K vůli odmítání vojenské služby by žalobce šel do vězení. V této souvislosti žalobce připomněl dikci ustanovení § 12 písm. b) a § 2 odst. 4 zákona o azylu (definice a charakteristika pronásledování). Dále připomněl článek 9 odst. 1 a odst. 2 písm. e) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle nichž může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v článku 12 odst. 2. 4. Žalovaný argumentoval tak, že pokud se žalobce obává povolání k výkonu základní vojenské služby v ruské armádě, tak branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem (odkázal zde na závěry rozsudku NSS ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 7 Azs 321/2004), pročež nejsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný pominul, že z tohoto obecného pravidla existují výjimky, např. v situaci žalobce, kdy mu hrozí, že v rámci výkonu své vojenské služby v ruské armádě bude zapojen i do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Je obecně známou skutečností, že vojenská invaze Ruské federace na Ukrajinu je aktem mezinárodní agrese, v rámci které ruská vojska páchají zločiny proti míru a proti lidskosti, v jejichž důsledku přijala ČR s dalšími státy sankce proti Ruské federaci (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49). Je tak zřejmé, že Ruská federace svými činy proti Ukrajině naplňuje zločiny a jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (srov. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 40 Az 1/2024 – 28, a ze dne 31. 1. 2024, č. j. 40 Az 13/2023-22). Této skutečnosti si je vědom i žalovaný, když na straně 8 svého rozhodnutí uvádí, že „pokud jde o občany Ruskem napadených oblastí (…), tito žádné záruky na zajištění bezpečí a zachování života nemají (…).“ Dále lze odkázat na obsah Informace OAMP, Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 8. 3. 2023, z nichž vyplývá, že ruské jednotky včetně jednotek Ruskem podporovaných samostatných entit na ukrajinském území – Doněcké a Luhanské lidové republiky, se dopustily řady činů, které jsou považovány a vyšetřovány jako válečné zločiny (např. znásilňování, mučení, mimosoudní popravy, únosy). Na jejich vyšetřování se podílí mimo jiné Mezinárodní trestní tribunál spolu s ukrajinskými úřady. Během vojenských operací uplatňují ruské a proruské jednotky taktiku „spálené země“ a ostřelují cíle (civilní, vojenské) po celé Ukrajině. 5. S ohledem na ruskými vojáky páchané zločiny proti míru a proti lidskosti se v případě branné povinnosti v Rusku nemůže jednat o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které by bylo v souladu s mezinárodním právem (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 19 Az 16/2023-21). 6. Ačkoliv se žalovaný snažil riziko nasazení žalobce v ozbrojeném konfliktu bagatelizovat, takové riziko zde prokazatelně je, což vyplývá i z Informace OAMP ze dne 21. 3. 2024. Tato zpráva připouští, že může docházet k tlaku na brance v základní vojenské službě, aby podepsali smlouvu s armádou, a také to, že se ve veřejně dostupných zdrojích objevovaly od počátku invaze 24. 2. 2022 rozporuplné informace o účasti branců v bojových operacích na Ukrajině, včetně jejich úmrtí. Posledně citovaná zpráva připouští, že je možné, aby byli branci vysíláni do anektovaných oblastí – Luhanské, Doněcké, Chersonské a Záporožské. Ze zprávy také vyplývá, že branci mohou být úřady využiti k ostraze hranic, včetně rusko-ukrajinských hranic. 7. Z Informace OAMP ze dne 21. 3. 2024 jednoznačně vyplývá, že je zde reálné riziko nepřímé účasti žalobce v rámci ozbrojeného konfliktu v případě jeho nástupu povinné vojenské služby, a to jako ostrahy hranic. Je zde ale také riziko bezprostřední účasti na ozbrojeném konfliktu. 8. Žalobce má za to, že v jeho případě je rovněž splněna podmínka vyplývající z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 5. 2015 ve věci C 472/13 Shepherd, že odepření vykonat vojenskou službu představuje jediný prostředek umožňující žadateli o mezinárodní ochranu vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech. Žalovaný sice ve výčtu podkladů pro rozhodnutí uvedl Informaci OAMP – Ruská federace – Náhradní civilní služba, nicméně se vůbec nevypořádal s možností konat náhradní civilní službu a zda je tato služba reálně pro žalobce dostupná. Opakoval jen kusé tvrzení, že základní vojenskou službu lze absolvovat v rámci tzv. náhradní civilní služby. Nijak se ale nevypořádal s tím, co žalobce uvedl v rámci pohovoru k žádosti, a to že náhradní civilní služba již zřejmě v Rusku není možná. A pokud by o ni chtěl žalobce usilovat, musel by to oznámit v minulosti při zdravotní prohlídce v době studia na střední škole, což žalobce neučinil. Za situace, kdy žalovaný neprokázal dostupnost náhradní civilní služby pro žalobce, měl vycházet z toho, že ta pro žalobce dostupná není, a že tedy odepření výkonu vojenské služby je jediným prostředkem umožňujícím žalobci vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech. 9. V rámci pohovoru k žádosti žalobce jasně uvedl svoji motivaci k odepření výkonu povinné vojenské služby, kdy uvedl, že je původem Ukrajinec, a že se nechce účastnit vojenských zločinů, které Rusko na Ukrajině páchá. Ukrajince považuje za své pokrevní bratry, má na Ukrajině spoustu kamarádů, spolužáků, část rodiny, přitom jeho otec i část rodiny jsou Ukrajinci. Zároveň potvrdil, že je antimilitarista. 10. Žalovaný se tak měl zabývat tím, zda hrozí žalobci za odepření výkonu základní vojenské služby trestní stíhání. Přitom žalobce již v rámci pohovoru uvedl, že za odepření výkonu povinné vojenské služby mu hrozí vězení. Žalovaný však na to rezignoval a ani nezkoumal, zda a jaký trest žalobci hrozí za odepření výkonu povinné vojenské služby. Z hlediska článku 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice šlo o úvahu klíčovou, zda nebyly naplněny znaky uvedené v tomto článku. Pokud žalovaný takovou úvahu neučinil, nemohl ani dospět k závěru, že by v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu. 11. Žalovaný dospěl ke zcela nedůvodnému závěru o tom, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je účelová a toliko vedena snahou pobývat na území ČR. Takový závěr však nemá oporu ve správním spise. 12. Žalovaný přičítal žalobci k tíži, že o mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně po vstupu na území ČR, nýbrž s delším časovým odstupem. To však bylo pochopitelné, neboť žalobce přicestoval v souvislosti se svým studiem v září 2021, tedy ještě před invazí ruských vojsk na Ukrajinu, potažmo před vznikem hrozby, že bude v rámci plnění povinné vojenské služby zapojen do tohoto ozbrojeného konfliktu. Pokud žalovaný odkazoval na to, že Rusko a jeho vojáci působili v rozporu s mezináro