5 Afs 317/2023 — Nejvyšší správní soud

30 A 95/2025- 75 - text  10 30 A 95/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobkyně: ZEMSPOL STUDÉNKA a.s. sídlem Pustějov 92, 742 43 Pustějov zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Kňávou sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo nám. 91/5, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2025, č. j. 052689/2025ERU takto: I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Energetický regulační úřad svým rozhodnutím ze dne 1. 9. 2025, č. j. 052689/2025ERU (dále jen „rozhodnutí“), nevyhověl žádosti žalobkyně o prominutí úroku z prodlení s úhradou odvodu z nadměrných příjmů za rok 2023. Úrok z prodlení, resp. jeho nedoplatek, činí 3 837 599 Kč. 2. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobkyně u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 3. 11. 2025. II. Argumentace žalobkyně 3. Žalobkyně navrhla napadené rozhodnutí zrušit. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, nelogické a vnitřně rozporné. 4. Žalobkyně je provozovatelem bioplynové stanice. V souvislosti s nově zavedenou právní úpravou odvodu z nadměrných příjmů s účinností od roku 2023 aktivně zkoumala, zda této nové povinnosti podléhá. Proto se obrátila na svého poradce v energetice, který jí dne 23. 1. 2023 vydal písemné stanovisko, že žalobkyně tomuto odvodu nepodléhá. Žalobkyně, která jednala v dobré víře a zcela logicky spoléhala na toto odborné stanovisko, nepodala vyúčtování odvodu. Z tohoto je zřejmé, že neměla žádný úmysl odvod krátit či se jeho placení vyhnout. 5. Žalovaný vyzval žalobkyni dne 14. 5. 2025 k podání vyúčtování odvodu za období roku 2023. Žalovaný tedy sám dospěl k identifikaci žalobkyně jako potenciálního poplatníka až s výraznou časovou prodlevou po konci odvodového období. Žalobkyně nicméně na výzvu reagovala neprodleně. Situaci začala okamžitě řešit, s ohledem na novou skutečnost (výzvu žalovaného) nechala věc opětovně posoudit, tentokráte prostřednictvím renomované auditorské společnosti. Na základě tohoto nového posouzení podala dne 23. 6. 2025 vyúčtování odvodu a i přes složitou ekonomickou situaci jej dne 18. 7. 2025 uhradila. Prodlení, které nastalo kvůli chybnému odbornému stanovisku poradce, však způsobilo vznik povinnosti k úhradě úroku z prodlení vyčísleného na 4 974 713 Kč. 6. Dne 22. 7. 2025 proto žalobkyně podala žádost o prominutí tohoto příslušenství. V žádosti specifikovala několik ospravedlnitelných důvodů a okolností, a sice: 1) jednalo se o zcela nový, dosud neaplikovaný a výkladově neustálený odvod, 2) žalobkyně jednala na základě explicitního písemného stanoviska odborného poradce v energetice, a nejednala tedy ze své liknavosti či v úmyslu se placení odvodu vyhnout, 3) žalobkyně poukázala na prodlevu vzniklou vyhledávací činností žalovaného, jež výrazně přispěla k nárůstu úroku, 4) úhrada odvodu i úroků je pro žalobkyni téměř likvidační (za léta 2023 a 2024 jí způsobila kumulovanou ztrátu ve výši 40,2 mil. Kč) a 5) žalobkyně má bezvadnou platební morálku a nikdy dříve neporušila své daňové povinnosti. 7. Žalobkyně žalovanému vytýká, že překročil zákonem stanovené meze správního uvážení, resp. správní uvážení zneužil, v této souvislosti pak žalobkyně citovala rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, č. j. 2 Afs 97/200854. Žalovaný odmítl stěžejní argument žalobkyně ohledně spolehnutí se na chybné stanovisko specializovaného poradce s pouhým odkazem na soukromoprávní institut náhrady škody. Institut prominutí úroků však nepodléhá posouzení optikou civilního řízení, proto byl tento odkaz nepatřičný. 8. Žalovaný dále žalobkyni odkázal na obecnou zásadu ignorantio iuris non excusat. Úrok z prodlení je ale sankcí objektivního charakteru a institut prominutí existuje právě proto, aby zmírnil následky v situacích, které jsou sice právně postižitelné, ale z různých důvodů jsou ospravedlnitelné či omluvitelné. Užitím této zásady se žalovaný dostal do rozporu se smyslem ustanovení § 259b daňového řádu, jež toto prominutí umožňuje. 9. Žalovaný také nevzal v potaz klíčovou pasáž čl. IV pokynu Generálního finančního ředitelství č. GFŘD58 o tom, že výčet zde uvedených důvodů není uzavřený. Jednání žalobkyně je přímým opakem liknavosti, nezodpovědnosti či úmyslného jednání, naopak je z lidského hlediska omluvitelné. 10. Žalovaný ve svém rozhodnutí dále poukázal na skutečnost, že jiný, erudovanější odborník zaujal zcela opačné a správné stanovisko k této problematice. Podle žalobkyně však žalovaný tímto konstatováním sám vyjádřil, že se jednalo o složitou, odbornou a nejednoznačnou právní otázku. 11. Přestože žalovaný v rozhodnutí uvedl, že zohlednil ekonomické a sociální poměry žalobce, tato fakta nebyla v rozhodnutí blíže nikterak reflektována ani popsána. Toto formální konstatování bez věcného obsahu nesplňuje zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí a zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Žalovaný se nijak nevyjádřil k žalobcem tvrzené (a lehce ověřitelné) kumulované ztrátě 40,2 mil. Kč a ohrožení 50 pracovních míst u něj. 12. Z výše uvedených důvodů proto rozhodnutí žalovaného neobstojí. III. Argumentace žalovaného 13. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout. Má za to, že ve věci nejsou dány okolnosti nebo důvody hodné zvláštního zřetele, které by umožňovaly kladné rozhodnutí ve věci. 14. Okolnost nesprávné rady poradce v energetice za důvod prominutí úroku žalovaný nepovažuje, neboť neznalost zákona neomlouvá a žalobce má v případě nesprávné rady způsobující škodu vůči takovému poradci soukromoprávní nárok. Žalovaný poukázal i na civilní judikaturu, kde byla řešena odpovědnost daňového poradce za nesprávnou radu daňovému subjektu, na základě čehož došlo k vyměření daně a penále (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3186/2010, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 913/09 ze dne 4. 8. 2010). V neposlední řadě žalovaný uvedl, že původní poradce se i dle předmětu podnikání uvedeného v živnostenském rejstříku zaobírá spíše technickými záležitostmi než daňovými otázkami. 15. Prominutí úroku neslouží k setření rozdílu mezi těmi, kteří své povinnosti plní řádně a včas, a těmi, kteří je neplní, jedná se o zákonem předpokládaný negativní následek porušení daňové povinnosti. Žádost žalobkyně neobsahovala žádné podložené objektivní důvody prodlení, tyto důvodu nebyly zjištěny ani ze shromážděných podkladů. Bezvadná platební morálka žalobkyně byla pouze základním předpokladem pro to, aby žalovaný mohl posuzovat další podmínky případného prominutí úroků z prodlení. Sama o sobě tedy není ve věci rozhodující. 16. Jestliže žalobkyně jako další z důvodů uvádí, že se jednalo o nový a dosud neaplikovaný odvod či že jednala na základě explicitního stanoviska odborného poradce, jedná se o posouzení samotného zdrojového jednání, které představovalo porušení daňových předpisů a vedlo ke vzniku příslušenství odvodu. Žalovaný v této souvislosti poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 1 Afs 236/201983, podle něhož má správce daně v rámci správního uvážení přihlédnout k tomuto zdrojovému porušení v rámci správního uvážení a s ohledem na jeho povahu, intenzitu a jiné okolnosti nemusí penále (v tomto případě úrok z prodlení) prominout. Pokud by tedy bylo zjištěno, že žalobkyně jednala z liknavosti nebo úmyslně, žádosti by vůbec nebylo možné vyhovět. Opačný stav nicméně automaticky nezakládá nárok na vyhovění takové žádosti. 17. V daném případě pak žalovaný žádné ospravedlnitelné důvody nespatřil. Pod takový důvod zkrátka není možné zařadit chybnou radu odborného poradce. Výklad zákona není ani nikterak složitý, neboť rozhodný je ve věci nadměrný příjem z prodeje elektřiny vyrobené ve výrobně elektřiny s instalovaným elektrickým výkonem do 1 MW včetně. Jak právní předchůdkyně žalobkyně, tak sama žalobkyně uvedla v žádosti o licenci či její převod instalovaný výkon provozovny 1,68 MW, což bylo následně uvedeno i na licencích (jak na licenci původní, tak současné). S dotazem ohledně toho, zda se jí odvod týká či nikoliv, se případně mohla žalobkyně obrátit i přímo na žalovaného. 18. Za ospravedlnitelný důvod nemůže být považováno tvrzené prodlení žalovaného při vyhledávací činnosti. Bylo povinností žalobkyně, aby včas splnila své daňové povinnosti. Žalovaný vyzval žalobkyni do 11 měsíců od uplynutí lhůty pro placení odvodu, což není ani třetina lhůty podle § 148 odst. 1 daňového řádu upravujícího lhůtu pro stanovení daně. Podle žalovaným citované judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 3. 2024, č. j. 2 Afs 139/202346) byl aprobován postup správce daně, který dovodil, že pokud byla daň doměřena v návaznosti na výzvu správce daně k podání dodatečného daňového přiznání, o ospravedlnitelný důvod se nejedná – v rámci takové správní úvahy byla tedy zdůraz