2 Afs 193/2024 — Nejvyšší správní soud

30 Af 41/2025- 149 - text  14 30 Af 41/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: M. P. zastoupený advokátkou Mgr. Veronikou Hronkovou sídlem Havlíčkovo nám. 152/4, 591 01 Žďár nad Sázavou proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22744/25/520010423709175, a č. j. 22747/25/520010423709175 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22744/25/520010423709175, a č. j. 22747/25/520010423709175, se ruší a obě věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení částku 20 060 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Veroniky Hronkové, advokátky, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Kraj Vysočina, Územní pracoviště ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „finanční úřad“) vyměřil žalobci daň silniční následovně: - za rok 2016 platebním výměrem ze dne 15. 3. 2021, č. j. 338958/21/291450523706703 ve výši 29.625 Kč, - za rok 2017 platebním výměrem ze dne 15. 3. 2021, č. j. 339234/21/291450523706703 ve výši 29.625 Kč, - za rok 2018 platebním výměrem ze dne 15. 3. 2021, č. j. 339296/21/291450523706703 ve výši 29.625 Kč - za rok 2019 platebním výměrem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 1073032/23/291400460709846 ve výši 22.219 Kč (dále jen „platební výměry“). 2. Odvolání žalobce podaná proti výše citovaným platebním výměrům žalovaný rozhodnutími ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22744/25/520010423709175, (ohledně platebních výměrů za léta 2016, 2017 a 2018) a č. j. 22747/25/520010423709175 (ve vztahu k platebnímu výměru za rok 2019) – dále jen „napadená rozhodnutí“ – zamítl a napadené platební výměry potvrdil. Proti těmto rozhodnutím brojí žalobce u Krajského soudu v Brně dvěma žalobami podanými dne 21. 10. 2025. Napadené rozhodnutí týkající se platebních výměrů za léta 2016–2018 představuje již v pořadí druhé rozhodnutí ve věci po předchozím zrušení původního rozhodnutí ze strany Krajského soudu v Brně. II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhl napadená rozhodnutí, stejně jako předmětné platební výměry, zrušit. Trvá na tom, že není a nikdy nebyl poplatníkem daně silniční ve vztahu k vozidlu – nákladnímu automobilu LIAZ, RZ X (dále jen „vozidlo“), za které měl za předmětná období uhradit silniční daň. O existenci vozidla se dozvěděl až na základě výzev správce daně k podání daňového přiznání k dani silniční za roky 2016, 2017 a 2018. Do té doby nevěděl, že je na něj takové vozidlo formálně registrováno, neboť jej nikdy nevlastnil, neprovozoval, ani jinak neužíval, nemá na něj ani příslušné řidičské oprávnění. Neučinil žádné kroky ve věci registrace předmětného vozidla, jeho podpis na listině nazvané „Žádost o provedení změny – odhlášení motor. vozidla (přívěsu)“ ze dne 23. 6. 1997 (dále jen „žádost o provedení změny“), na jejímž podkladě bylo vozidlo na žalobce v roce 1997 nezákonně zaregistrováno, není jeho, což vyplývá i ze znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Svobody z oboru písmoznalectví, který si žalobce nechal zpracovat. Dříve předložené listiny obsahující vzor podpisu žalobce a jeho další podpisy totiž žalovanému pro porovnání nepostačovaly. 4. Žalobce sice vyhotovil čestné prohlášení o tom, že vozidlo bylo zlikvidováno, nicméně pouze z důvodu, aby zamezil dalšímu nárůstu vymáhané daně po jeho vyřazení z registru vozidel. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze navíc tvrdit, že v roce 2019 již předmětné vozidlo dávno neexistovalo, neboť bylo poprvé registrováno v roce 1984 a ode dne 16. 6. 1998 po právní stránce není schopno provozu na pozemních komunikacích, neboť nemá platnou pravidelnou technickou prohlídku. 5. Žalobce ve věci namítá, že žalovaný při svém novém rozhodování nerespektoval závěry Krajského soudu v Brně z jeho dřívějšího rozsudku č. j. 30 Af 23/2023157, když v novém rozhodnutí v podstatě zopakoval svou dřívější argumentaci a doplnil ji o formální odkazy na rozhodnutí krajského soudu. Zcela pominul závazný právní názor krajského soudu, že čistě formální zápis žalobce jakožto provozovatele vozidla v příslušné evidenci nemůže obstát. Žádostí o provedení změny a její případnou nicotností se zabýval pouze okrajově a blíže nehodnotil ani klíčové důkazy, tedy znalecký posudek, účastnickou výpověď žalobce nebo úřední záznamy Policie ČR. Pakliže prováděl nové důkazní prostředky (zejména výslech svědků B. a J.), hodnotil je izolovaně a bez přihlédnutí k dalším důkazům. 6. Žalobce namítá nicotnost žádosti o provedení změny vzhledem k padělanému podpisu a nesouhlasí se závěrem žalovaného, že tato námitka nemá relevanci. Podle žalovaného bylo totiž pro posouzení věci stěžejní, že to měl být právě žalobce, kdo se osobně dostavil na dopravní inspektorát za účelem provedení předmětné změny v evidenci. Úřední osoba musela na místě ověřit jeho totožnost, což je běžným postupem ve správním řízení. Tato osoba pak již nezkoumá pravost podpisu osoby, jež se na místo s žádostí osobně dostaví. Pakliže žalobce tvrdí, že na místě vůbec nebyl, bylo podle žalovaného na něm, aby takové tvrzení prokázal. Žalobce však poukazuje na nesprávnost těchto závěrů žalovaného. Žalobce trvá na tom, že je zcela dostačující předmětný znalecký posudek zpochybňující pravost jeho podpisu na předmětné žádosti. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby více prokazoval okolnosti podání žádosti o změnu v roce 1997, když tomuto ani nebyl přítomen a o zápisu v evidenci se dozvěděl až po letech. 7. Stejně tak žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že to byl žalobce, kdo měl prokázat zánik vozidla kupříkladu protokolem o jeho likvidaci. Nejenže jím žalobce nedisponuje, vzhledem k okolnostem případu jím ani objektivně disponovat nemůže. Žalobce shrnul skutečnosti, jež se ve věci podařilo zjistit a jež podpůrně svědčí pro závěr, že vozidlo velmi pravděpodobně již neexistuje. Více možností, jak prokázat zánik existence vozidla, žalobce objektivně nemá. 8. V kontextu postoje žalovaného, že ohledně skutečností uvedených v předchozích dvou odstavcích tíží důkazní břemeno žalobce, poukázal žalobce na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž není důkazní břemeno daňového subjektu bezbřehé a nepatří do něj zejména skutečnosti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu (zejm. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 31. 8. 2016, sp. zn. 2 Afs 55/2016). 9. Přístup žalovaného je proto nepřiměřeně formalistický, odporuje zásadě volného hodnocení důkazů i zásadě materiální pravdy a rozhodnutí činí vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným. III. Argumentace žalovaného 10. Žalovaný navrhuje podané žaloby zamítnout. Dle jeho názoru je žalobce poplatníkem daně silniční ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, neboť v letech 2016 až 2019 byl osobou zapsanou v registru silničních vozidel jako provozovatel vozidla. Daň silniční je daní majetkovou, založenou na formálním stavu zápisů ve veřejném rejstříku (registru silničních vozidel). Žalobce tento základní (formální) princip neprolomil, když neprokázal, že k zápisu jeho osoby do rejstříku silničních vozidel došlo podvodným jednáním. 11. Není pravdou, že by žalovaný opomenul znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Žalovaný řádně zdůvodnil, proč posudek v dané věci postrádá relevanci. Tvrzení žalobce (a závěr posudku), že na žádosti o provedení změny se nenachází žalobcův podpis, nikterak nezpochybňuje, že se žalobce dostavil osobně k úřední osobě, která ověřila jeho totožnost na základě předloženého občanského průkazu. Pakliže žalobce tvrdí opak, je na něm, aby svá tvrzení prokázal. 12. Žalovaný tedy i nadále zastává názor, že v projednávaném případě důkazní břemeno tížilo žalobce. Daňové řízení není založeno na zásadě vyhledávací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí. Žalovaného tíží důkazní břemeno pouze ve vztahu k prokázání důvodných pochybností ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Žalovaný proto nebyl povinen prokázat žalobcem tvrzenou verzi, že úřední osoba mohla zapsat údaje do technického průkazu vozidla (a následně do evidence) bez osobní přítomnosti žalobce. 13. Na žalobci proto také bylo, aby prokázal, že vozidlo bylo z registru silničních vozidel vyřazeno ještě před rokem 2016, případně že přestalo existovat. Toto důkazní břemeno však rovněž neunesl. 14. Žalovaný taktéž i nadále tvrdí, že žalobce mohl využít institutu civilní určovací žaloby, na základě níž by bylo možné ve věci zjednat nápravu, jež by se promítla do příslušné evidence vozidel. Jelikož žalobce této možnosti nevyužil, vycházel žalovaný z důkazních prostředků, které měl k dispozici. 15. Žalovaný respektoval závazný právní názor krajského soudu, když doplnil dokazování dle jeho požadavků. S výsledky důkazního řízení se řádně