1 Afs 45/2026 — Nejvyšší správní soud

31 Af 12/2025- 50 - text  8 31 Af 12/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci žalobce: L. J. bytem X zastoupen daňovou poradkyní Ing. Marií Jelínkovou sídlem Hudečkova 12/1097, 140 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2025, č. j. 3494/25/5100-00460-708633, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 2. 2025, č. j. 3494/25/5100-00460-708633, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 079 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám daňové poradkyně Ing. Marie Jelínkové. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Soud se v této věci zabýval zákonností obecně závazné vyhlášky města Svratka č. 4/2023 („OZV“), kterou město zavedlo pro zdaňovací období roku 2024 místní koeficient 5 podle § 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí (ve znění účinném od 1. 1. do 31. 12. 2024), pro budovy a bytové jednotky vyjmenované v příloze č. 1 vyhlášky, v nichž neměla žádná osoba evidovaný trvalý pobyt ve městě. 2. Žalobce je vlastníkem rodinného domu č. p. 298 na pozemku parc. č. st. X v k. ú S., který byl uveden v příloze č. 1 OZV. Finanční úřad pro Kraj Vysočina („správce dane“) hromadným předpisným seznamem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 650344/24/2900-11420-709759 („hromadný předpisný seznam“), na řádku č. 5980 vyměřil žalobci daň z nemovitých věcí na rok 2024 ve výši 5 130 Kč. Při výpočtu daně přitom aplikoval místní koeficient 5 stanovený v OZV. 3. Žalobce podal proti hromadnému předpisnému seznamu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2025, č. j. 3494/25/5100-00460-708633 („napadené rozhodnutí“), zamítl a řádek č. 5980 hromadného předpisného seznamu potvrdil. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Žalobce pociťuje jako diskriminační, hrubě nespravedlivé a nemravné pětinásobně vyšší zdanění rodinných domů nerezidentů, jsou-li současně nízkým koeficientem privilegovány provozy zatěžující životní prostředí i infrastrukturu obce. Takové vymezení je nezákonné, porušuje ústavní zásadu rovného zacházení a diskriminuje žalobce na základě majetku. Je tudíž zjevným vybočením z účelu zákonné úpravy místního koeficientu. Volba místa trvalého pobytu nemůže být ústavně souladným důvodem vyššího zdanění rodinného domu. S argumentací žalobce o diskriminačním charakteru se přitom žalovaný nevypořádal s odkazem na absolutní vázanost podzákonným předpisem. 5. Trvalý pobyt slouží k jiným účelům, zejména evidenčním. Občan má svobodnou volbu místa pobytu, jež mu nemůže být k tíži. OZV jako podzákonný předpis naopak žalobce za jeho volbu trvalého pobytu sankcionuje pětinásobně vyšším zatížením daní z nemovitých věcí. Žalovaný se nevypořádal s kolizí OZV a zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel). 6. Stanovisko žalovaného, že nápravu mohou ve věci učinit pouze soudy, je v rozporu se zásadou subsidiarity správního soudnictví a znamená odnětí práva žalobce na obranu v obou stupních správního řízení. Je nezákonné, nemravné a hrubě rozporné s principy dobré správy hnát jednotlivce přes zbytečné správní řízení, kde se mu apriori nemůže dostat ochrany, ke správnímu či dokonce Ústavnímu soudu. Rozhodnutí žalovaného je též v rozporu se základními zásadami správy daní. 7. Žalobce na základě výše uvedeného navrhl, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak hromadný předpisný seznam, prohlásil nezákonnost obecně závazné vyhlášky a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž nebude místní koeficient aplikován. III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že orgány finanční správy jsou vázány zásadou legality a na rozdíl od správních soudů nemohou posuzovat zákonnost obecně závazných vyhlášek. Nemohou tedy vyslovit neaplikovatelnost právních předpisů. Z opatrnosti však žalovaný k zákonnosti OZV uvedl, že zákon o dani z nemovitých věcí umožňuje Zastupitelstvu města Svratka stanovit místní koeficient až do výše 5; zákonné meze tedy byly dodrženy. OZV nabyla platnosti dne 13. 9. 2023 a účinnosti dnem 1. 1. 2024, je tak platnou součástí právního řádu. Ultra vires není ani stanovení koeficientu pouze pro část území obce, přičemž žalovaný považuje stanovení rozdílného zdanění za racionální a legitimní. Jeho cílem bylo zvýšení příjmů do obecní pokladny za účelem jejich využití pro zvelebení města, jelikož městu v případě nerezidentů plynou příjmy pouze z daně z nemovitých věcí. 9. Námitku kolize OZV a zákona o evidenci obyvatel žalobce v odvolacím řízení nevznesl. Žalovaný však kolizi právních předpisů nespatřuje, jelikož OZV žalobce žádným způsobem ve svobodné volbě místa trvalého pobytu neomezuje. 10. To, že je žalovaný vázán zásadou legality, neznamená, že se v rámci řízení OZV nezabýval, jen není oprávněn posuzovat její zákonnost. K porušení zásady subsidiarity proto nedošlo. Žalovaný neshledal porušení zásad daňového řízení ani jiné pochybení při stanovení daně. Daň byla stanovena ve správné výši a dle platných právních předpisů. 11. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. 12. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku. Namítal, že argumentace žalovaného je v rozporu s judikaturou, kterou žalovaný sám cituje. Legitimním účelem OZV nemůže být bez dalšího účel ekonomický. Musí k němu přistupovat také objektivní existence negativních vlivů konkrétní nemovitosti na veřejnou infrastrukturu. Město Svratka zatížilo rodinný dům se zahradou bez jakýchkoliv negativních externalit koeficientem 5, a naopak naproti se nacházející průmyslový areál zvýhodnilo koeficientem nejnižším. Takový postup je libovolný, nelogický a diskriminační. Dále zopakoval, že občan nemůže být za volbu místa trvalého pobytu sankcionován, a to ani z ekonomicky rozpočtového důvodu. Jediným důvodem zdanění byla skutečnost, že u vybraných nemovitostí není nikdo v obci hlášen k pobytu. Vyšší zdanění se ale v takovém případě váže k osobě poplatníka, nikoliv k předmětu zdanění. Žalobce dále rozporoval tvrzení žalovaného, že námitku kolize právních norem nevznesl v rámci odvolacího řízení. Závěrem opětovně uvedl, že je v právním státě neospravedlnitelné, aby žalobce musel absolvovat ryze formální proces celého daňového řízení, pokud reálně nemohl docílit nápravy daně stanovené v nesprávné výši. IV. Posouzení věci 13. Žaloba je důvodná. 14. Podle § 2 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí jsou předmětem daně z pozemků pozemky na území České republiky evidované v katastru nemovitostí. 15. Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí je předmětem daně ze staveb a jednotek, nachází-li se na území České republiky, zdanitelná stavba, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí dokončená nebo užívaná budova podle katastrálního zákona. 16. Poplatníkem daně z nemovitostí je v zásadě jejich vlastník a v některých případech jejich nájemce, pachtýř či uživatel (§ 3 a § 8 zákona o dani z nemovitých věcí). Základem daně je výměra pozemku, resp. zastavěné plochy v m2 (u ostatních pozemků § 5 odst. 3, u zdanitelné stavby § 10 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí), vždy k 1. lednu zdaňovacího období. Zákon o dani z nemovitých věcí pak v § 6 pro pozemky a v § 11 pro zdanitelné stavby stanoví základní sazbu daně v Kč za 1 m2. Tato základní sazba se dále podle § 6 odst. 4, resp. podle § 11 odst. 3, násobí koeficientem podle počtu obyvatel v obci. Tento koeficient pro úpravu základní sazby daně je obec oprávněna obecně závaznou vyhláškou zvýšit či snížit. 17. Podle § 12 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2024 může obec obecně závaznou vyhláškou stanovit jeden místní koeficient ve výši v rozmezí 0,5 až 5,0 pro všechny nemovité věci s výjimkou pozemku zařazeného ve skupině vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch nacházející se na území a) celé obce, nebo b) jednotlivé části obce. Tímto koeficientem se vynásobí (výsledná) daň poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek, popřípadě jejich souhrny, s výjimkou pozemků uvedených v § 5 odst. 1. 18. Podle § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu11) označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení,