10 Afs 159/2020 — Nejvyšší správní soud

31 Af 16/2025- 58 - text  8 31 Af 16/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci žalobkyně: PAPENO 2 s.r.o., IČ: 28355377 sídlem Bohuslava Martinů 802/9, 602 00 Brno zastoupena advokátkou Mgr. Hedvikou Hartmanovou sídlem Kaprova 15/11, 110 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2025, č. j. 6971/25/5200-11432-709204, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Soud se v této věci zabýval otázkou, zda bylo trestní řízení vedené s jednateli žalobkyně důvodem pro stavení běhu lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. 2. Žalobkyni byla rozhodnutím Energetického regulačního úřadu („ERÚ“) ze dne 30. 12. 2010, č. j. 14226-10/2010-ERU, udělena licence č. 111018198 k výrobě elektřiny na dobu 25 let, čímž jí vznikl nárok na garantovanou výkupní cenu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010. Na základě smlouvy elektřinu vykupovala a uvedenou cenu žalobkyni hradila společnost E.ON Energie, a. s. 3. Od roku 2015 bylo s bývalými jednateli žalobkyně vedeno trestní řízení pro podezření z trestného činu podvodu v souvislosti se získáním uvedené licence. Usnesením Policie ČR ze dne 27. 4. 2015, č. j. OKFK-1193-348/TČ-2012-252300, byly jako výnos z trestné činnosti zajištěny prostředky na bankovních účtech žalobkyně vedených u Raiffeisenbank a. s. Usnesením Police ČR ze dne 28. 4. 2015, č. j. OKFK-1193-356/TČ-2012-252300, byla jako výnos z trestné činnosti zajištěna jiná majetková hodnota, a sice poměrná část finančních prostředků z budoucích pohledávek žalobkyně u společnosti E.ON Energie, a. s., v rozsahu částky, v níž výkupní cena garantovaná pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu do 31. 10. 2010 převyšovala výkupní cenu garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2011. Finanční prostředky na základě druhého usnesení Police ČR byly ze strany společnosti E.ON Energie, a. s., odváděny na účet České národní banky („ČNB“) a byla zakázána jakákoliv dispozice s nimi. 4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 1 T 2/2016-2678, uznal bývalé jednatele žalobkyně vinnými ze zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se dopustili tím, že při řízení o udělení licence k výrobě elektřiny podali žádost podloženou dokumenty, o nichž věděli, že jejich obsah neodpovídá reálnému stavu věci. Za toto jednání jim uložil tresty odnětí svobody, propadnutí části majetku a zákazu činnosti a dále podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání věci žalobkyně – peněžních prostředků zajištěných Policií ČR. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 3 To 110/2018-2795, zrušil výroky o trestech a výrok o zabrání věci; o trestu pro obžalované pak sám nově rozhodl a ve vztahu k zabrání věci věc vrátil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně z důvodu procesních vad. Výroky o vině a trestu tak nabyly právní moci 9. 10. 2019. Krajský soud v Brně poté o zabrání věci rozhodoval opakovaně – definitivně pak rozsudkem ze dne 17. 3. 2023, č. j. 1 T 2/2016-3567, jímž uložil zabrání věci žalobkyně – peněžních prostředků odvedených na účet ČNB ve výši 327 023 193,42 Kč. 5. V návaznosti na pravomocný trestní rozsudek obnovil ERÚ řízení o licenci a rozhodnutím ze dne 25. 3. 2022, č. j. 14226-56/2010-ERU, licenci žalobkyně č. 111018198 znovu udělil s účinností od právní moci rozhodnutí. Rozklad žalobkyně zamítla Rada ERÚ rozhodnutím ze dne 24. 1. 2023, č. j. 14226-69/2010-ERU, přičemž upřesnila, že účinky rozhodnutí v obnoveném řízení nastávají ode dne právní moci původního rozhodnutí o licenci ze dne 30. 12. 2010, č. j. 14226-10/2010-ERU. 6. Žalobkyni byla Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj („správce daně“) na základě jí podaných řádných daňových přiznání stanovena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2015, 2016 a 2017. Žalobkyně přitom předmětem daně činila i výnosy zajištěné na základě usnesení Police ČR. Následně podala žalobkyně dne 1. 9. 2023 za předmětná zdaňovací období dodatečná daňová přiznání, v nichž vykázala výrazně nižší základy daně, a tudíž i nižší celkovou daňovou povinnost. Důvodem pro podání dodatečných daňových přiznání byla korekce výnosů na základě usnesení Policie ČR a výsledků trestního stíhání. Lhůta pro stanovení daně dle žalobkyně v těchto případech neuplynula, neboť její běh byl staven podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. 7. Správce daně však dospěl k závěru, že lhůta pro stanovení daně za předmětná zdaňovací období již uplynula. Žalobkyně účtovala cenu elektřiny do výnosů v souladu s tehdy poskytnutou licencí a smlouvou uzavřenou s E.ON Energie, a. s. Daňové povinnosti za uvedená zdaňovací období tak byly stanoveny v souladu se skutkovým stavem. Trestní řízení tedy neřešilo otázku, která je nezbytná pro rozhodnutí ve věci. Správce daně proto jednotlivá řízení zastavil rozhodnutími ze dne 6. 10. 2023, č. j. 4224976/23/3001-51523-713198 (zdaňovací období 2015), č. j. 4224989/23/3001-51523-713198 (zdaňovací období 2016) a č. j. 4225001/23/3001-51523-713198 (zdaňovací období 2017). 8. Žalobkyně se proti rozhodnutím správce daně bránila odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 3. 2025, č. j. 6971/25/5200-11432-709204 („napadené rozhodnutí“), zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 9. Žalobkyně namítla, že žalovaný vykládá § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu příliš úzce – pro stavení běhu lhůty postačuje nezbytnost otázky řešené v řízení před soudem pro správné stanovení daně. V případě žalobkyně bylo trestní stíhání ukončeno pravomocnými rozsudky, kterými bylo rozhodnuto, že žalobkyni výnosy definitivně nenáleží. Žalobkyni byla zabavena část výkupní ceny, o kterou nikdy svůj majetek nezvětšila. Jelikož nebylo možné předjímat výsledky trestního řízení trvajícího od roku 2015 do roku 2023, bylo pro posouzení této otázky nezbytné počkat na jeho výsledek. Otázka projednávaná v trestním řízení tedy měla jednoznačný vztah k daňové povinnosti žalobkyně. Byla otázkou nezbytnou, jelikož bez projednání předmětných skutečností v trestním řízení nemohl správce daně dostát své povinnosti dle § 1 odst. 2 daňového řádu. Na podporu své argumentace žalobkyně poukázala též na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018, č. j. 22 Af 13/2017-23, a Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 Afs 111/2018-29. 10. Žalovaný se dle mínění žalobkyně svým rozhodnutím odchyluje od stávající judikatury, podle níž je příjmem podléhajícím dani z příjmů zvýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom jednat o příjem skutečný, a nikoliv pouze zdánlivý (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 8 Afs 349/2021-60, 19. 1. 2023, č. j. 7 Afs 359/2021-54 a č. j. 7 Afs 360/2021-51). V případě žalobkyně se nejednalo o příjem skutečný, ale o snížení výsledku hospodaření v souvislosti s výsledkem trestního řízení. Žalobkyně o zabavenou částku nikdy nezvětšila svůj majetek. 11. Správce daně a žalovaný měli navíc v rámci jednotnosti správní praxe zohlednit předchozí rozhodnutí žalovaného, podle nějž je nárok žalobkyně na snížení daňové povinnosti oprávněný. V roce 2022 totiž podala žalobkyně ze stejných důvodů dodatečná daňová přiznání za zdaňovací období roku 2018, 2019 a 2020, na základě kterých jí byly daně vráceny rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 7. 2023, č. j. 25793/23/5200-11432. 12. Žalovaný konečně podle žalobkyně rovněž dostatečně neodůvodnil, proč na věc nedopadá § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu. K tomu dále odkázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s tím, že důvody pro stavení lhůty pro stanovení daně musí zásadně platit jak pro správce daně, tak pro daňový subjekt. 13. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 14. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí a zopakoval v něm uvedenou argumentaci. V nynější věci nebyl výsledek trestního řízení otázkou nezbytnou, bez níž nebylo možné správně stanovit daň. Trestní soud nerozhodoval o tom, zda sporné příjmy mají či nemají být zahrnuty do příslušných daňových přiznání, nezabýval se tedy výší zdanitelných příjmů žalobkyně. Výsledek řízení proto nebyl nutným předpokladem pro rozhodnutí ve věci samé. Pro případ, kdy by měl mít výsledek řízení dopad do výše stanovené daně, existuje institut obnovy řízení. Na místě není ani aplikace § 148 odst. 4 písm. c) daňového řádu, jelikož se nejednalo o trestní stíhání pro daňový trestný čin. Orgány činné v trestním