33 Az 3/2026 – Krajský soud v Brně

33 Az 3/2026- 34 - text pokračování 8 33 Az 3/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní věci žalobce: V. H. P. státní příslušnost X naposledy pobytem X zastoupen: Mgr. Marek Sedlák, advokát sídlem pobočky Moravské nám. 13, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č.j. OAM-1341/ZA-ZA11-D07-2025 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č.j. OAM-1341/ZA-ZA11-D07-2025 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 371 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, sídlem pobočky Moravské nám. 13, Brno. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou napadl žalobce u Městského soudu v Praze rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č.j. OAM-1341/ZA-ZA11-D07-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla posouzena dle podle § 10a odst. 1 písm. b) tohoto zákona jako nepřípustná s tím, že příslušným státem k projednání žádosti o azyl ve smyslu čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) je Maďarsko. 2. Městský soud v Praze postoupil usnesením ze dne 5. 2. 2026, č. j. 1 Az 2/2026-13 věc k projednání a rozhodnutí místně příslušnému Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). II. Napadené rozhodnutí 3. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce vycestoval z Vietnamu dne 10. 9. 2023 do Maďarska, kam měl uděleno vízum s platností do dne 8. 8. 2024 a následně obdržel pobytové oprávnění Maďarska platné do dne 23. 5. 2025. V květnu 2025 přicestoval žalobce do ČR ještě v období platnosti povolení k pobytu. Je ženatý a má dvě děti, rodina je v zemi původu. Nemá žádné zdravotní potíže. Důvodem k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je dluh, který má v zemi původu. Během pobytu v Maďarsku pracoval na stavbách. Odcestoval pouze kvůli tomu, že mu skončilo pobytové oprávnění. Bylo mu uloženo správní vyhoštění, a proto podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. 4. Žalovaný v průběhu řízení zjistil, že žalobci bylo vydáno maďarské vízum s platností ode dne 14. 8. 2023 do 23. 5. 2025. Proto je podle žalovaného třeba aplikovat kritérium v čl. 12 nařízení Dublin III. Maďarsko přípisem doručeným dne 10. 12. 2025 uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce podle čl. 12 nařízení Dublin III. 5. Žalovaný se dále zabýval otázkou systémových nedostatků v maďarském azylovém systému, přičemž vycházel z dokumentu Informace OAMP Maďarsko: Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze dne 6. 10. 2025. Základní informace o maďarském azylovém systému a opravných prostředcích žalovaný shrnul v napadeném rozhodnutí. Především uvedl, že dublinští navrátilci mezi výjimky ze zákona a nemohou podat novou, příp. opakovanou žádost o mezinárodní ochranu na území Maďarska. Z praxe úřadu NDGAP vyplývá, že žadatelé, kteří dříve nepodali žádost na území Maďarska, jsou vyzváni k prohlášení o záměru žádat o mezinárodní ochranu. Žalovaný dále odkázal na zprávu EUAA – Information on Procedural Elements and Rights of Applicants subject to a Dublin transfer to Hungary ze dne 3. 5. 2023. Tento dokument byl zpracován maďarskými orgány na žádost EU. 6. Žalovaný z uvedených podkladů dovodil, že žalobce bude v případě příjezdu do Maďarska v pozici prvožadatele, přičemž může využít služeb přijímacího střediska. Proto žalovaný ani nenašel důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III., a to bez dalšího zdůvodnění. Žalovaný tak uzavřel, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, neboť příslušným členským státem je Maďarsko. Proto zastavil řízení ve smyslu § 25 písm. i) zákona o azylu. III. Žaloba 7. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce velmi obecně uvedl, že Maďarsko je dlouhodobě považováno za problémový členský stát, kde jsou systémové nedostatky. Poukázal na to, že Nejvyšší správní soud systémové nedostatky v Maďarsku nedávno potvrdil v usnesení ze dne 6. 11. 2025, č.j. 5 Azs 155/2025-33. 8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak neobjasňuje, proč rozhodl o příslušnosti Maďarska v rozporu s ustálenou vlastní praxí i judikaturou správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu. 9. Vzhledem k nedostatkům azylového systému není Maďarsko příslušné, a proto by o žádosti žalobce měla rozhodnout ČR. Z uvedených důvodů navrhl žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení. IV. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí. K žalobní argumentaci o systémových nedostatcích v Maďarsku, žalovaný především uvádí, že tato argumentace je založena pouze na obecném a paušálním tvrzení o existenci systémových nedostatků v azylovém systému Maďarska, aniž by žalobce sám v průběhu správního řízení či i nyní ve své žalobě tvrdil či doložil jakékoli konkrétní, individuální skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by v jeho případě přemístění do Maďarska představovalo reálné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU a čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. 11. Judikatura Soudního dvora Evropské unie i Nejvyššího správního soudu přitom konstantně vyžaduje individuální posouzení dopadu případných systémových nedostatků na konkrétního žadatele. Samotná existence obecné kritiky azylového systému určitého členského státu nezakládá automatickou nepřípustnost přemístění. Žalobce se ve své žalobě dovolává judikátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 155/2025-33 ze dne 6. 11. 2025. Žalovaný upozorňuje, že citovaný judikát je žalobcem vykládán selektivně a v rozporu s jeho skutečným obsahem. 12. Dle názoru žalovaného ani odkazovaný judikát nezakládá závěr o automatické nepříslušnosti Maďarska, ale pouze relativizuje význam sporů o dublinskou příslušnost v situaci, kdy Česká republika nehodlá využít diskreční pravomoci podle čl. 17 dublinského nařízení. Z uvedené judikatury proto nelze dovozovat obecný zákaz přemístění do Maďarska, jak se žalobce pokouší v žalobě předestřít. K důslednému posouzení možnosti přemístění žadatele je vždy rozhodující konkrétní riziko ve vztahu k jednotlivci, nikoli pouhé tvrzení o obecné problematičnosti systému, jak nyní činí žalobce ve své žalobě. Tento výklad je v souladu s judikaturní linií Soudního dvora Evropské unie (C-695/15 PPU Shiraz Baig), podle které a) pravidla nařízení Dublin III neobsahují obecný zákaz přemístit žadatele do jiného členského státu za předpokladu, že neexistuje konkrétní a reálné riziko porušení práv žadatele, včetně zákazu nelidského či ponižujícího zacházení, b) posouzení rizik má být individuální, nikoli paušální. 13. Žalovaný si je vědom judikatury kritické k maďarskému azylovému systému, avšak poukazuje na to, že ani v zahraniční soudní praxi není Maďarsko považováno za stát, vůči němuž by platil automatický zákaz přemístění. Právě naopak, aktuální judikatura správních soudů v Německu a Rakousku potvrzuje, že rozhodující je individuální posouzení konkrétního žadatele, nikoli obecná charakteristika. Zároveň ale neexistuje žádná aktuální judikatura českých správních soudů ani Soudního dvora EU, která by v rozhodné době konstatovala přímo existenci takových systémových nedostatků v Maďarsku, jež by samy o sobě bránily přemístění všech žadatelů o mezinárodní ochranu. 14. Naopak v rozhodovací praxi členských států EU se v posledních letech objevují případy, v nichž soudy dospěly k závěru, že přemístění do Maďarska je v individuálních případech možné, nejsou-li dány zvláštní okolnosti na straně žadatele. Žalovaný konkrétně citoval judikáty Správního soudu v Düsseldorfu ze dne 15. 5. 2024, zn. 22 L 764/24.A a rakouského Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2015, zn. RA 2015/18/0113. Souhrnné statistické a právní zprávy uvádějí, že i v posledních letech dochází v rámci EU k dublinským transferům do Maďarska, byť jejich počet je nižší ve vztahu k počtu transferů do jiných státům. Jak bylo uvedeno výše, soudní praxe některých členských států (např. Německa, Rakouska) potvrzuje možnost přemístění žadatele, není-li prokázán individuální případový důvod k jeho odmítnutí. 15. Žalovaný uzavřel, že dublinská příslušnost Maďarska není absolutně vyloučena, nýbrž je vždy posuzována v individ