10 Ads 386/2017 — Nejvyšší správní soud

41 Ad 33/2025- 22 - text 8 41 Ad 33/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: Ing. M. H. X žalovaný: Ministerstvo práce a sociálních věcí Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2025, čj. MPSV-2025/211236-921, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Úřad práce zamítl žalobcovu žádost o příspěvek na živobytí, protože žalobce na výzvu neosvětlil povahu některých svých příjmů na bankovním účtu. Podstatou žalobcových námitek je, že požadavky plynoucí z výzvy úřadu práce vůbec nemusel plnit. V tom se ale mýlí. Šlo o součást hodnocení jeho celkových majetkových a sociálních poměrů, bez kterého nebylo možné o jeho žádosti věcně (a případně i pozitivně) rozhodnout. II. Rozhodnutí správních orgánů a související skutkové okolnosti 2. Žalobce na konci června loňského roku požádal u Úřadu práce – Krajské pobočky v Brně („úřad práce“) o příspěvek na živobytí. Pro posouzení této žádost byly rozhodným obdobím měsíc březen, duben a květen 2025 („rozhodné období“). Žalobce doplnil žádost o prohlášení, podle kterého úřadu práce doložil vše, co požaduje § 72 odst. 3 písm. a) až c) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nic víc podle něj není potřeba. Pokud by úřad práce něco požadoval, tak po něm žalobce chtěl pregnantní zdůvodnění podle paragrafového znění zákona o pomoci v hmotné nouzi či jiného právního předpisu. 3. Úřad práce nejprve zaslal výzvu k součinnosti bance žalobce. Žádal o informace, zda u ní má žalobce účty či případně dispoziční práva k účtům. Pokud by je měl, tak úřad práce žádal výpisy za rozhodné období. O necelý týden později úřad práce tyto informace obdržel. 4. Žalobce se pak dne 7. 7. 2025 dostavil na úřad práce osobně a doložil několik podkladů. Úřad práce s ním sepsal protokol o ústním jednání, ve kterém se mimo shrnutí doložených dokladů k žádosti uvádí, že je žalobce majitelem bankovního účtu, ale výpisy z něj k posouzení majetkových a sociálních poměrů odmítá doložit. Úřad práce proto požádal banku žalobce o úplné klientské výpisy z jeho bankovního účtu a devizového účtu za rozhodné období. O čtyři dny později je dostal. 5. Výzvou ze dne 24. 7. 2025 („výzva“) úřad práce vyzval žalobce, aby doložil, o jaké příjmy se jedná v případě čtyř příchozích plateb od soukromých osob, které úřad práce zjistil na jeho bankovním účtu. Úřad práce dodával, že v případě půjčky je nutné věrohodně doložit tyto skutečnosti řádnými doklady o půjčkách (smlouvy o půjčce) včetně podmínek pro jejich splácení. V případě, že jíž půjčky byly splaceny a nejednalo se o přímou úhradu z bankovního účtu, tak bylo nutné doložit doklad, kdy a jakým způsobem byla půjčka splacena. Výše uvedené měl žalobce splnit ve lhůtě osmi dnů. Výzva obsahovala poučení, že v případě nesplnění povinnosti stanovené ve výzvě, může být dávka nepřiznána. Výzva byla žalobci doručena do vlastních rukou dne 30. 7. 2025. 6. Žalobce na výzvu zaslal úřadu vlastní reakci, ve které zdůrazňoval, že označené částky jsou záležitostmi osobního soukromí jeho osoby v rámci domluvy mezi osobami spřízněnými. Zákon o pomoci v hmotné nouzi nemá právo toto soukromí chráněné Listinou základních práv a svobod prolomit. Věrohodné doložení řádnými doklady je nesmyslná povinnost a protizákonnost. Dané částky nejsou příjmem žalobce podle zákona o daních z příjmů. Nejde navíc o společně posuzované osoby. Nebydlí ani na jedné adrese. Výzva je proto bezpředmětná a neoprávněná. Ať žalobce obdržel jakoukoliv částku, tak úřad práce nemá právo vyžadovat vysvětlení, protože to neurčuje zákon. 7. Úřad práce poté rozhodnutím ze dne 11. 8. 2025, čj. 187462/2025/BBA („rozhodnutí úřadu práce“), žalobcovu žádost zamítl. Žalobce totiž dostatečně neobjasnil původ příchozích úhrad. Nevyhověl výzvě a neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu. Proto úřad práce postupoval podle § 49 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, který umožňuje zamítnutí žádosti, jestliže žadatel ve lhůtě stanovené příslušným orgánem pomoci v hmotné nouzi nesplní povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu. 8. Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce odvolání. Rozsáhle popsal důvody, proč se domníval, že nemusí sporné příjmy dokládat. 9. Žalovaný ovšem rozhodnutím ze dne 23. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/211236-921 („rozhodnutí žalovaného“), odvolání žalobce zamítl. Upozornil, že § 72 zákona o pomoci v hmotné upravuje náležitosti žádosti. Podle odst. 1 písm. b) v ní musí být prohlášení žadatele, že jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami. Úřad práce tedy má povinnost zjišťovat sociální a majetkové poměry žadatele o dávku. Hmotná nouze se ve své podstatě pro účely zákona chápe jako nedostatek peněžních prostředků, popřípadě věcí, které osoba potřebuje k uspokojování základních životních podmínek. Stav hmotné nouze je proto základním požadavkem pro poskytnutí dávek pomoci v hmotné nouzi. 10. Žalobce pak na konkrétně formulovanou výzvu neosvědčil a neprokázal požadované skutečnosti o příchozích platbách. Z toho lze dovozovat, že jeho situace neodpovídá stavu hmotné nouze. V odůvodněných případech je možné vyloučit z hmotné nouze takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak žijí v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat jim příspěvek na živobytí z daní ostatních osob. 11. Pokud jde o ochranu žalobcova soukromí, tak žalovaný uvedl, že podle § 15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona celkovými sociálními poměry rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se rodina dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké. Při posuzování stavu hmotné nouze se zohledňuje podíl rodiny na vzniku a trvání hmotné nouze. Zohledňuje se i to, zda nemohlo dojít k využívání majetku osob blízkých a tím předejít stavu hmotné nouze nebo jej překonat. Pomoc v hmotné nouzi ze strany státu je obecně subsidiární, tedy nastupuje až tehdy, neposkytuje-li či nemůže-li poskytnout podporu v dostatečném rozsahu rodina. To stvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 18. 4. 2018, čj. 10 Ads 386/2017-46). 12. Podle § 50a odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi pak banky mají povinnost sdělit orgánu pomoci v hmotné nouzi na jeho písemnou žádost údaje o číslech účtů žadatele o dávku, příjemce dávky i společně posuzovaných osob nebo jeho jiných jedinečných identifikátorech, jakož i o stavu a změnách. Úřad práce tedy postupoval zcela v souladu se zákonem. Bylo plně v zájmu žalobce, aby poskytl potřebnou součinnost a nutné skutečnosti osvědčil. Výzva obsahovala jednoznačné poučení o možných následcích v případě nesplnění povinností plynoucích z výzvy. Žalobce neosvědčil všechny rozhodné skutečnosti, proto úřad práce rozhodl v souladu s právní úpravou. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 13. Žalobce napadl rozhodnutí správních orgánů rozsáhlou (a nepříliš srozumitelnou) žalobou. Soud shrne jen její jádro. Žalobce namítá, že správní orgány postupovaly nezákonně, protože od něj vyžadovaly předložení bankovního výpisu a vysvětlení majetkových transakcí, přestože takový požadavek zákon neukládá. Podle žalobce se § 72 zákona o pomoci v hmotné nouzi vyčerpává uzavřeným výčtem povinných podkladů. Správní orgány nesmí dovozovat další povinnosti jen z „objektivního výkladu“. Úřad práce i žalovaný požadovaly informace, které zákon výslovně neukládá, a tím překročily zákonné meze. Neuvedli žádné ustanovení zákona, které by povinnost předložit bankovní výpis založilo. Zamítnutí žádosti proto neodpovídalo zákonu, protože vycházelo z nesplnění povinnosti, která neexistuje. 14. Správní orgány porušily právo žalobce na soukromí, protože si bez právního důvodu vyžádaly jeho bankovní výpisy. Podle žalobce úřad práce takový dokument od banky získal neoprávněně, protože zákon o pomoci v hmotné nouzi umožňuje bance sdělit údaje jen tehdy, pokud úřad práce vede řízení o vrácení dávky, nikoli pokud osoba teprve žádá o dávku. Žalobce nebyl v postavení dlužníka státu a úřad práce jeho situaci nijak právně nespojil s řízením o přeplatku. Podle žalobce banka porušila § 38 zákona o bankách, protože vydala chráněné informace bez zákonného důvodu, a správní orgán poté neoprávněně použil data o jeho majetku k posouzení žádosti. Žalobce zdůraznil, že zákon o pomoci v hmotné nouzi neumožňuje hodnotit majetek osob žádajících o dávku a že zásah do bankovního tajemství odporoval nejen zákonu o bankách, ale i Listině základních práv a svobod. 15. Žalobce dále namítá, že správní orgány neoprávněně rozšířily dikci § 15 zákona o pomoci v hmotn