6 Ads 33/2013 — Nejvyšší správní soud

52 A 49/2012- 85 - text pokračování - 9 - 52A 49/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudkyň Mgr. Moniky Chaloupkové a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: Mgr. R. S., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Na Spravedlnosti 2516, 530 48 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2012, č. ŘŘ-239/2012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému s e toto právo n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2012, č. ŘŘ-239/2012, žalovaný změnil rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Pardubického kraje pro vnější službu ze dne 7. 12. 2011, č. VS-1056/2011 (dále jen „náměstek“ nebo „správní orgán I. stupně“), tak, že žalobci stanovil podle § 74 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), povinnost uhradit nejpozději do 31. 8. 2012 poměrnou část nákladů spojených s vysokoškolským studiem ve výši 33.433 Kč. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobu, kterou se domáhal jeho zrušení, dále též zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a náhrady nákladů soudního řízení. Žalobce nejprve uvedl, že byl oznámením žalovaného ze dne 30. 9. 2009 vyslán ke studiu na Fakultě humanitárních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, přičemž den nástupu studia byl určen na 25. 9. 2009, oznámením žalovaného ze dne 22. 12. 2010 bylo studium na jeho žádost ukončeno ke dni 20. 12. 2010 a rozhodnutím náměstka ze dne 28. 4. 2011 byl na vlastní žádost ke dni 30. 6. 2011 propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru (body I. až III. žaloby). Dále pak rekapituloval rozhodnutí správního orgánu I. stupně, své odvolání a napadené rozhodnutí (body IV. a V. žaloby), přičemž rozhodnutí žalovaného vytkl, že, stejně jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně trpí zásadními vadami, nesplňuje podmínky § 181 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o služebním poměru, není dostatečně určité a neobsahuje předepsané náležitosti. Pokračoval konkrétními námitkami, které soud pro přehlednost rozčlenil do následujících žalobních bodů: 1. Odůvodnění napadeného rozhodnutí svědčí o tom, že žalovaný odhalil v průběhu odvolacího řízení vady takového charakteru, že měl rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost. Žalovaný však prvoinstanční rozhodnutí změnil, čímž zpochybnil smysl odvolacího řízení. 2. Žalovaný v rozporu s § 190 odst. 7 zákona o služebním poměru nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně v celém rozsahu, když za právně bezvadné považuje rozhodnutí o povinnosti hradit náklady na studium, ačkoliv neexistuje rozhodnutí o poskytování služebního volna po dobu studia, resp. za toto je považováno pouhé oznámení služebního funkcionáře nesplňující požadavky ust. § 181 zákona o služebním poměru. Stejné oznámení o ukončení studia však pro žalovaného rozhodnutím není a tedy doba poskytování studijních úlev je v důsledku toho delší – viz podrobněji body 4 a 5. 3. Žalovaný odmítl žalobcovu odvolací námitku nezákonnosti formy oznámení č. VS-12/2009 tvrzením, že rozhodnutí o budoucím poskytování služebního volna při studiu je nepovinné a nevztahuje se na něj řízení ve věcech služebního poměru. Z ust. § 73 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru však vyplývá, že služební volno je udělováno pouze tehdy, bylo-li předtím rozhodnuto o poskytování úlev příslušníkovi spojených se studiem, konkrétně poskytování služebního volna, služebního příjmu a náhrad cestovních výdajů, kdy takové rozhodnutí nahrazuje dříve sjednávanou dohodu o zvýšení nebo rozšíření vzdělání. Jedná se o klasické rozhodnutí, jemuž předchází řízení ve věcech služebního poměru, což potvrdil i ministr vnitra v dopise ze dne 18.5.2012, když uvedl, že „ve vztahu k příslušníkovi, jemuž bylo v roce 2009 udělováno služební volno ke studiu při výkonu služby, mělo být vydáno rozhodnutí ve věcech služebního poměru podle ust. § 73 odst. 2 zákona o služebním poměru, a nikoliv oznámení ve věcech služebního poměru, jímž byl příslušník vyslán ke studiu“. Ministr vnitra svůj názor opřel o metodický pokyn publikovaný v souhrnu stanovisek ke služebnímu zákonu, vydaný personálním odborem MV, ve kterém se uvádí, že v § 73 zákona o služebním poměru dochází ke střetu s § 171 téhož zákona, v němž se uvádějí případy, na které se nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, souhlas s udělováním služebního volna by však měl být vydáván formou rozhodnutí ve věcech služebního poměru, neboť je potvrzením závazku služební volno v rozsahu dle § 73 poskytovat. Přestože žalovaný v době vydání napadeného rozhodnutí postoj ministra vnitra znal, uvedl v odůvodnění rozhodnutí, že rezortní metodika neexistuje. 4. K žalobcově námitce žalovaný shledal též pochybení ve stanovení doby ukončení studia, byť jiné než namítané žalobcem. Žalovaný konstatoval, že služební funkcionář neměl oporu pro vydání oznámení o ukončení studia, když žalobce o toto nežádal, ve studiu nadále pokračoval, vzdával se práva na čerpání služebního volna při studiu, avšak předem, což nebylo možné vzhledem ke kladnému vyřízení jeho žádosti o poskytování služebního volna po celou dobu studia akceptovat. 5. Žalovaný nezjistil, že prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje odůvodnění výše úhrady nákladů a tedy není zřejmé, jak byla výše nákladů určena. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 1. 11. 2012, kterým navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný nejprve podotkl, že oznámení ze dne 30. 9. 2009 o vyslání žalobce ke studiu je oznámením náměstka, nikoliv žalovaného. Ad 1. Vytýkané chyby se týkají pouze stanovení počátku studia žalobce a jeho ukončení. Jednalo se o vady zhojitelné, kdy žalovaný na základě doplnění důkazů došel k jinému zjištění než náměstek, což ho vedlo ke změně prvoinstančního rozhodnutí. Řízení ve věcech služebního poměru je vedeno apelačním principem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně – dále jen „NSS“, č. j. 7 A 124/2000-39), kdy podle části dvanácté zákona o služebním poměru je vyloučeno uplatnění kasačního principu, tedy zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci k novému řízení. Pokud by došlo ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí, muselo by být řízení v souladu s § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru zastaveno (viz rozsudek NSS č. j. 3 Ads 112/2009-53). Ad 2. Žalovaný naopak přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně v celém rozsahu, dospěl k závěru o nutnosti opatřit další důkazy k prokázání počátku studia žalobce, jeho trvání a ukončení a na základě nových důkazů pak ve věci rozhodl, přičemž své závěry řádně odůvodnil. Žalovaný především dospěl k závěru o započetí studia žalobcem dne 25. 9. 2009, kdy byl ke studiu zapsán. Souhlas se studiem je podle žalovaného vyjádřen v oznámení č. 6373/2009 a na základě tohoto souhlasu žalobce po část studia volno čerpal. Ad 3. Souhrn stanovisek k zákonu o služebním poměru vychází z jednání zástupců bezpečnostních sborů, jehož cílem bylo sjednocení aplikace zákona o služebním poměru ve všech sborech. Závěry z jednání však jsou pouze doporučující, sjednocující, avšak nezávazná. Nařízením ministerstva vnitra č. 37/2009 byl vydán Organizační řád ministerstva vnitra, který v čl. 19b stanoví předmět činnosti personálního odboru ministerstva a z něhož vyplývá, že tento odbor je metodickým a kontrolním orgánem, odpovídá za právní bezvadnost aplikace personálního systému ekonomického informačního systému II (dále jen „EKIS II“), v němž se výlučně vydávají všechna personální opatření a ve kterém je souhlas se studiem zaveden toliko jako oznámení. Rovněž dikce ust. § 73 zákona o služebním poměru svědčí pouze o žádosti a udělení/neudělení volna, kdy na udělení volna není nárok. Pokud má příslušník souhlas se studiem vysloven, čerpá konkrétní volno formou žádanky (tiskopis MV č. skl. 66). Tímto způsobem čerpal žalobce až do 17. 6. 2010 služební volno, neměl pochyb o souhlasu služebního funkcionáře se studiem, ani o povinnosti nahradit náklady studia v případě nedodržení povinnosti setrvání ve služebním poměru. Ad 4. Oznámení o ukončení studia nemůže mít právní účinky ukončení studia. Žalobce projevil úmysl již nečerpat služební volno ke studiu a studium dokončit v době čerpání dovolené, to však mělo vliv pouze na výši nákladů studia v náhradách služebního příjmu. K ukončení studia došlo v souladu se zákonem o vysokých školách vykonáním poslední části závěrečné státní zkoušky žalobcem, tedy dnem 23. 5. 2011. Studium žalobce tak trvalo 606 dní a právě tuto dobu měl žalobce povinnost zůstat ve služebním poměru. Žalobce však byl na vlastní žádost propuštěn ze služebního poměr