7 As 48/2008 — Nejvyšší správní soud

31 A 13/2013- 62 - text 7 pokračování 31A 13/2013 Číslo jednací: 31A 13/2013-62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce P. S., proti žalovanému České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. října 2013, čj. ČOI 56516/13/0100, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání shora identifikovaného rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí inspektorátu Královéhradeckého a Pardubického České obchodní inspekce ze dne 27. 3. 2013, čj. 27/0226/13/R o uložení pokuty ve výši 6.000,- Kč a nákladů řízení ve výši 1.000,- Kč tak, že pokuta byla snížena na částku 4.000,- Kč. V žalobě uvedl, že přestože se napadené rozhodnutí jeví být rozumným a racionálně zdůvodněným, považuje uloženou sankci za zjevně nepřiměřenou. Vzpomenul, že tuto skutečnost namítal již v podaném odvolání, neboť několikatisícová pokuta je pro něho prakticky neuhraditelná a tudíž likvidační, když jeho roční obrat byl zhruba 1.500,- Kč a zisk nulový. Nesouhlasil s názorem žalovaného, že sankce byla uložena v méně než jedné tisícině dostupné sazby vzhledem k převažující polehčující okolnosti. Při této příležitosti si totiž kladl otázku, zda je možné považovat „za opodstatněnou sankci pokutu ve výši pěti tisíci násobku spodní hranice sazby“. Žalobce zdůraznil, že dle jeho názoru nikdy nebyly splněny zákonné důvody pro uložení jakékoliv sankce. Vyslovil domněnku, že pokud zákon ukládá povinnost seznámit s něčím zákazníka v dostatečném předstihu před uzavřením kupní smlouvy, nelze tuto povinnost fakticky porušit, pokud neexistuje zákazník. Připomenul, že sám žalovaný přijímá fakt, že k žádnému obchodu nedošlo. Uvedl dále, že dle jeho názoru „nemůže být slučováno opomenutí s jeho následkem, …..neboť opomenutí by nejdřív muselo mít nějaký skutečný reálný následek, aby mohlo být sankcionováno. Následkem nemůže být to, že někdo opomenutí viděl, následek musí vzniknout vlivem onoho mého opomenutí a musí existovat nezávisle na něm, musí být skutečnou újmou, která zákazníkovi vznikla a kterou zákazník jako újmu chápe.“ Dále žalobce připomenul, že se žalovaný nevypořádal s tím, že chybějící upozornění na možnost odstoupit od smlouvy v zákonné lhůtě může při rozhodování potencionálního zákazníka mít vliv pouze pozitivní. Zdůraznil dále že „především musí jít o spotřebitele a nikoliv o potencionálního spotřebitele. Spotřebitelem se totiž člověk nestává pouhou návštěvou webových stránek, prohlížení výlohy ani jinou takto pasivní činností. Stává se jím až tehdy, pokud učiní rozhodnutí, jinými slovy pokud vstoupí do obchodního vztahu anebo ještě jinak, pokud nabízené zboží koupí.“ Uvedl dále, že ani výklad tohoto pojmu provedený Evropskou komisí neříká, že by rozhodováním spotřebitele bylo i rozhodnutí nekoupit jakékoliv zboží. Pokud totiž zákazník zboží nekoupí, znamená to, že do obchodního vztahu nevstoupí a spotřebitelem se nestane. K žalovaným uváděnému ust. § 53 odst. 7 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) žalobce uvedl, že se nejedná o sankci, nýbrž o variantu, tedy jednu ze zákonem definovaných možností. Upozornil však, že nemohl zákonem stanoveným pravidlům nevyhovět. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění ve smyslu ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále je „správní řád“). V právní kvalifikaci uvedených nedostatků se však žalovaný shodl s orgánem prvního stupně jenom v části týkající se chybějících informací o právu na odstoupení od smlouvy. Proto z výroku rozhodnutí vypustil pasáž týkající se identifikačního čísla e-mailové adresy žalobce. Žalovaný dále uvedl, že v předmětné věci jde o aplikaci právní úpravy nekalých obchodních praktik obsažené v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „za o ochraně spotřebitele“), jakožto české transpozice evropské směrnice č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu ve spojení s právní úpravou takzvaných distančních smluv v občanském zákoníku. Za podstatnou pro dané řízení označil žalovaný skutečnost, že v případě webových stránek žalobce - www.mluvicitricka.eu - nešlo o pouhou prezentaci výtvorů žalobce, nýbrž o jejich nabídku ke koupi. Daná prezentace tak měla charakter výdělečné činnosti, ať již je v reálu touto cestou nějakého majetkového prospěchu dosahováno, či nikoliv. Žalovaný přirovnal tuto situaci k prodeji v kamenném obchodu, který má otevřeno a obsahuje výrobky dostupné ke koupi. Takovýto obchod může a nemusí být spotřebitelem navštíven a nemusí v něm být ani žádná kupní smlouva uzavřena. Přesto však nabídka v takovém neúspěšném obchodě, kdy se sice nabízí, avšak neprodává, musí rovněž odpovídat požadavkům právních předpisů kladeným na nabídku v obchodě. Tedy zakazuje-li ust. § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele užívání nekalých obchodních praktik „při nabízení nebo prodeji výrobků“, pochopitelně se tento zákaz vztahuje i na nabídku výrobků, kdy dosud k prodeji žádného zboží nedošlo. Výrobkem se přitom dle ust. § 2 odst. 1 písm. f) uvedeného právního předpisu rozumí „věci nebo jiné hodnoty určené k nabídce spotřebiteli, které mohou být předmětem právního stavu“, kam zcela jistě spadají i trička s potiskem, ať už jim je přisouzen ráz autorského díla či nikoliv. Žalovaný tedy ve shodě s prvoinstančním orgánem považoval předmětné webové stránky na internetový obchod podléhající právní úpravě udst. § 53 občanského zákoníku a § 4 a § 5 zákona o ochraně spotřebitele. Zda byla či nebyla tato prezentace zboží úspěšná i z hlediska následného uzavírání kupních smluv, přitom nemá vliv na dopad právních povinností týkajících se fáze nabídky zboží ke koupi spotřebiteli. Dále žalovaný uvedl, že z ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele vyplývá, že klamáním spotřebitele ve smyslu zákona není pouze uvedení spotřebitele v omyl podáním nějaké nepravdivé či nesrozumitelné informace, nýbrž též absence určité informace, pakliže jde o důležitý údaj, jenž lze po podnikateli spravedlivě požadovat. Z daného ustanovení lze přitom spolehlivě dovodit, že takovýto důležitý údaj, jehož absence je klamavou obchodní praktikou, představují též údaje upravené v občanském zákoníku povinně sledované dodavatelem při uzavírání spotřebitelské smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. V případě e-shopu tedy lze nepochybně spravedlivě požadovat, aby byly na daných webových stránkách identifikační údaje vypočtené v písmeni a) dané právní úpravy trvale obsaženy. Nicméně pokud jde o adresu pro doručování elektronické pošty, pak v případě, kdy byla spotřebiteli na daných stránkách poskytnuta poštovní adresa pro doručování a telefonní číslo dodavatele, lze již na údaje ohledně emailové adresy pohlížet jako na fakultativní. Nepřítomnost údajů o identifikačním čísle a e-mailové adrese žalobce tak žalovaný, na rozdíl od prvoinstančního orgánu, nepovažoval za porušení zákazu nekalých obchodních praktik. Dále žalovaný konstatoval, že absence poučení ohledně práva na odstoupení od smlouvy je nepochybně způsobilá ovlivnit rozhodování spotřebitele ohledně případného uplatnění daného práva, eventuálně jej může odradit od koupě na internetu. Uvedení tohoto důležitého údaje tak dle žalovaného je nutno po žalobci spravedlivě požadovat. Žalovaný uvedl, že v případě e-shopu jsou komunikačním rozhraním pro jednání se spotřebitelem primárně právě webové stránky daného internetového obchodu. K tomu přistupuje skutečnost, že dle ust. § 53 odst. 4 občanského zákoníku musí být informace vymezené v tomto ustanovení poskytnuty s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, přičemž existují v odborné literatuře dva pohledy na okamžik vzniku kupní smlouvy při nákupu v internetovém obchodě. Dle jednoho přístupu má již prezentace zboží na internetových stránkách charakter návrhu smlouvy v takovém případě nelze o dodatečném poskytování informací individuálně v reakci na učiněnou objednávku vůbec uvažovat. I v případě druhého přístupu, který prezentaci zboží na webu nechápe jako návrh smlouvy, nýbrž za návrh považuje až objednávku spotřebitele, nelze hovořit o dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, pakliže až poté, co je učiněn závazný projev vůle směřující k uzavření smlouvy, obdrží spotřebitel předsmluvní informace. Z toho žalovaný dovodil, že informace vymezené v ust. § 53 odst. 4 občanského zákoníku, respektive v čl. 4 odst. 1 směrnice 97/7/ES má mít spotřebitel k dispozici již při svém rozhodování o tom, zd