7 Afs 85/2010 — Nejvyšší správní soud

31 Af 41/2013- 66 - text  31Af 41/2013-66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce M. Š., zast. JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. dubna 2013, čj. 11881/13/5000-14304-605186, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2.326,30 Kč na účet číslo: 19-8024621/0710, variabilní symbol: 5000, konstantní symbol:1148 do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Jilemnici (dále jen „správce daně“), a to dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen, duben, květen a červen roku 2011. V žalobě uvedl, že dne 4. 10. 2012 u něho byla zahájena daňová kontrola k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období shora uvedená. Správce daně na základě pokračování 31Af 41/2013 -2- výsledků kontroly vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty v celkové výši 193 999 Kč. V odvolání proti těmto dodatečným platebním výměrům poukázal žalobce „na použití argumentace směrnice Rady 2006/112/ES“. Zdůraznil, že byt č. 5/473 zařadil dne 1. 1. 2007 do podnikání, a počítal s tím, že tento konkrétní byt bude v rámci svého podnikání užívat, avšak nastalé skutečnosti zapříčinily zamítavý přístup žalovaného. Žalobce se tak cítil být povinen vysvětlit, za jakých okolností došlo k tomu, že předmětný byt je užíván dosud jeho otcem a jeho manželkou. Žalobce uvedl, že jeho otec je ten, který podnikání, ve kterém žalobce pokračuje, založil a v roce 2002 veškerý majetek, který mu patřil, převedl na svého syna. To žalobce vedlo k tomu, že v souvislosti s darovacími smlouvami zřídil pro svého otce věcné břemeno spočívající v právu užívat byt v přízemí rodinného domu čp. 447 v Jablonci nad Jizerou s tím, a že věcné břemeno bylo zřízeno i pro jeho družku, nyní manželku. Věcné břemeno bylo zřízeno bezplatně, avšak poté, co se žalobce rozhodl dům čp. 447 v Jablonci nad Jizerou přestavět, aby mohl sloužit nejen otci a jeho manželce, ale i ostatním blízkým osobám, rozhodl se požádat o úvěr u peněžního ústavu. Poskytnutí tohoto úvěru však bylo podmíněno zrušením věcného břemene. Věcné břemeno pak žalobce nahradil osobním závazkem, že poté, co rekonstrukce a přestavba budou provedeny, opět ve prospěch svého otce a jeho manželky věcné břemeno zřídí. Ohlášení stavby bylo provedeno 10. 11. 2009 s tím, že Stavební úřad v Rokytnici nad Jizerou souhlasil, aby stavba byla dokončena 31. 8. 2010. Protože žalobce vyčerpal poskytnutý úvěr, musel požádat o prodloužení platnosti ohlášení stavby, což učinil dne 18. 5. 2011 a prodloužení mu bylo povoleno do 31. 12. 2011 a následně pak podal žádost o prodloužení dne 10. 5. 2012, kterému bylo povoleno do 31. 12. 2013. Žalobce byl názoru, že odůvodnění použité v rozhodnutí o odvolání postrádá logiku. Žalobce nekoupil pouze byt 5/473, ale bytů koupil více, takže jeho záměr nebyl zajistit bydlení pro otce a jeho rodinu, ale zajistit byt i pro podnikání, jak dokládá i kartou dlouhodobého majetku. Navíc počítal s tím, že byt bude otec užívat pouze do 31. 8. 2010 a k prodloužení docházelo pouze z důvodů uvedených výše. Žalobce zdůraznil, že jeho majetek je dostatečně rozsáhlý, aby jeho argumentaci mohlo být uvěřeno. Pokud žalobce argumentuje rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 3. 2012 , pak je přesvědčen o tom, že jeho výklad tohoto rozsudku je pravdivý a naopak výklad žalovaného je nesprávný. Žalobce pořídil objekty pro podnikání a jenom v důsledku nastalé bytové situace jeho otce bylo užívání bytu pro podnikání oddáleno. Zdůraznil, že bylo pouze oddáleno, nikoliv, že by od něho bylo zcela upuštěno. V závěru žaloby žalobce uvedl, že soudu předkládá některé listiny, které by měly podpořit jeho tvrzení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podstata sporu spočívá ve skutečnosti, že správce daně neuznal žalobcem uplatněné odpočty daně z přidané hodnoty z přijatých zdanitelných plnění, neboť byly žalobcem použity k uskutečnění plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně. Následně pokračování 31Af 41/2013 -3- žalovaný citoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí jednotlivá ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o DPH“) a zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Za zásadní považoval žalovaný skutečnost, že při daňové kontrole správce daně zjistil, že žalobce uplatnil v souvislosti s opravou objektu v Jablonci nad Jizerou čp. 473/5 v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen až červen roku 2011 odpočet této daně za poskytnutí služby od plátce (vestavěné skříně), dále za nákup zboží (omítka, perlinka) a poskytnutí služeb od plátců (elektroinstalační práce, stavební práce), dále za poskytnutí zednických prací od plátců a konečně za nákupy zboží (akumulační kamna, žaluzie, plastová okna, dlažba, štětce) a poskytnutí instalatérských prací od plátců. Dále správce daně zjistil, že žalobce zakoupil předmětný byt i s nájemníkem za účelem zajištění bydlení pro vlastní zaměstnance a v roce 2007 jej zařadil do obchodního majetku. V první polovině roku 2011 byl byt opraven s tím, že bude určen k nájmu nebo prodeji. Od července roku 2011 byl byt pronajat otci žalobce (smlouva o nájmu uzavřená pouze ústně), dle sdělení žalobce pouze dočasně po dobu rekonstrukce domu otce žalobce. Na financování opravy byl použit úvěr ze stavebního spoření. Dne 31. 12. 2011 byl do daňové evidence žalobce zahrnut příjem od otce žalobce – neplátce daně za nájem bytu za období červenec až prosinec roku 2011 ve výši 12 000 Kč a zálohy za služby ve výši 18 000 Kč. Dále žalovaný uvedl, že dne 15. 10. 2012 proběhlo na provozovně žalobce ústní jednání, při kterém správce daně konstatoval, že vzhledem k tomu, že nebylo žalobcem prokázáno použití bytu k jinému účelu, než k ubytování neplátců daně, neměl žalobce nárok na uplatnění odpočtu daně z daňových nákladů za nákup zboží a poskytnutí služeb týkajících se opravy bytu, neboť příjem z pronájmu bytu podléhá osvobození od daně. Žalobce s tímto konstatováním nesouhlasil. Následně dne 24. 10. 2012 byla správci daně doručena písemnost, v níž žalobce požádal o zpracování zprávy z probíhající kontroly s tím, že se následně k jednotlivým bodům zprávy vyjádří. Dne 13. 11. 2012 byla správci daně doručena písemnost žalobce, jejíž přílohou byla smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, na základě níž poskytl věřitel žalobci meziúvěr a úvěr ze stavebního spoření do celkové výše 2 460 000 Kč za účelem údržby a změny bytu. Žalobce k tomu sdělil, že v roce 2011 úvěr vyčerpal. Dne 28. 11. 2012 byl žalobce seznámen s výsledkem kontrolního zjištění. Správce daně v něm konstatoval, že žalobce nebyl oprávněn k odpočtu daně dle ust. § 72 zákona o DPH z daňových dokladů za nákup zboží a poskytnutí služeb týkajících se opravy bytu, neboť oprava objektu souvisela výhradně s pronájmem bytu neplátcům daně, tzn. s plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně dle ust. § 51 odst. 1 písm. e) zákona o DPH a ust. § 56 odst. 3 tohoto zákona. Následně k datu 13. 12. 2012 vyjádřil žalobce nesouhlas s kontrolními zjištěními správce daně uvedenými ve zprávě o daňové kontrole. Na to dne 17. 12. 2002 správce daně s žalobcem projednal zprávu o daňové kontrole a seznámil jej s vyjádřením k jeho námitkám. Konstatoval, že byt byl pronajímán pouze do 27. 9. 2010, což ovšem nemá vliv na závěry správce daně uvedené ve zprávě o daňové kontrole. Uvedl rovněž, že aby žalobce mohl byt využívat k účelům podnikatelským jako místa pro jednání si pokračování 31Af 41/2013 -4- zákazníky, a případně i pro přechodné ubytování obchodních partnerů, musel by požádat a následně získat povolení stavebního úřadu k jinému využití bytu než k bydlení a musel by získat souhlas majitelů ostatních bytů. Tato skutečnost však nebyla žalobcem doložena. K rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 3. 2012 ve věci C-153/11, na nějž žalobce odkazoval, správce daně uvedl, že řeší jiný případ, a to pořízení nového dlouhodobého majetku, kdy by daňový subjekt v případě nepoužití tohoto majetku v následujících letech pro potřeby své ekonomické činnosti provedl úpravu odpočtu majetku v souladu s ust. § 78 zákona o DPH a nikoliv opravy