1 Afs 76/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Af 8/2015- 75 - text 21 pokračování 31Af 8/2015 Číslo jednací: 31Af 8/2015 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jany Kábrtové ve věci žalobkyně: obchodní společnost SOLENTE, s.r.o., se sídlem v Dobřenicích 168, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou v Brně, Údolní 33, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. prosince 2014, čj. 33087/14/5200-11433-702690, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2014, č.j. 33087/14/5200-11433-702690, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně do rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 4. 2014, č.j. 91619/14/4000-17104-050259, a rozhodnutí ze dne 3. 7. 2014, č.j. 135424/14/4000-17104-050259, kterými dle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu v platném znění (dále jen „daňový řád“) zamítl její stížnosti na postup plátce daně, ČEZ Prodej, s.r.o., (dále jen „ČEZ“), a napadená rozhodnutí potvrdil. Ve včas podané žalobě namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí a uvedla, že je provozovatelem fotovoltaické elektrárny FVE Dobřenice 168, která byla uvedena do provozu v roce 2010. V souladu se smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a plátcem daně byla plátci v období od 1. 6. 2013 do 31. 8. 2013 a dále v období od 1. 1. 2014 do 1. 3. 2014 dodána elektrická energie vyrobená ve fotovoltaické elektrárně. Faktury vystavené žalobkyní však byly uhrazeny pouze částečně, důvodem bylo provedení srážky odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“), který je zakotven v ust. § 7a a následujících zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 180/2005 Sb.). Žalobkyně se proto postupem podle ust. § 237 odst. 1 daňového řádu obrátila na plátce odvodu s žádostí o vysvětlení jeho postupu. Ten jí sdělil, že důvodem pro neuhrazení fakturovaných částek v plné výši je provedení srážky solárních odvodů shora uvedeným postupem podle zákona č. 180/2005 Sb. Žalobkyně se proto v souladu s ust. § 237 odst. 3 daňového řádu obrátila na správce daně se stížnostmi a žádala, aby přikázal plátci daně vyplatit jí částky odpovídající sraženému odvodu. Správce daně dle ust. § 237 odst. 4 daňového řádu stížnosti žalobkyně zamítl. Proti jeho rozhodnutím podala odvolání k žalovanému, jehož zamítavá rozhodnutí napadla žalobou. Svoje žalobní námitky žalobkyně nejprve zaměřila na zdůvodnění přípustnosti a vhodnosti svého postupu, vedoucího k přezkumu protiústavních účinků aplikace ustanovení o solárních odvodech ve smyslu závěrů Ústavního soudu ČR, vyslovených v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp.zn. Pl.ÚS 17/11, který byl zpochybněn usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č.j. 1 Afs 76/2013-57. Připomněla, že žádosti o prominutí solárního odvodu dle § 259 daňového řádu by nemohlo být vyhověno. Aby mohl být tento institut považován za účinný prostředek nápravy, je třeba legislativního zásahu zákonodárce. Ministerstvo financí však k vydávání rozhodnutí o prominutí daně zaujalo negativní postoj. Rovněž neshledala účinným prostředkem nápravy žádost o vrácení přeplatku podle § 155 daňového řádu, neboť jeho uplatnění je podmíněno právě vydáním rozhodnutí ministra financí podle § 260 téhož zákona. Zároveň pokládala za nutné zdůraznit i lhůtu danou k prominutí daně v § 259 odst. 2 daňového řádu. Podle žalobkyně je postup podle ust. § 237 daňového řádu jediným právním nástrojem, který má ve své procesní dispozici a může vést k přezkumu aplikace ustanovení o solárním odvodu, a který následně umožňuje i soudní přezkum rozhodnutí správce daně. Tento postup aproboval i Nejvyšší správní soud téměř ve stovce případů. Na druhou stranu ale rozšířený senát tohoto soudu vyslovil názor, že v takovém řízení nelze přezkoumávat protiústavní dopady aplikace ustanovení o solárním odvodu na konkrétního poplatníka. Tím z tohoto prostředku učinil pouze formální nástroj, který neumožňuje žalobkyni domoci se nápravy protiústavních účinků způsobených (ne)činností státu. Takové úvahy však jdou zcela proti smyslu a účelu ústavněprávních záruk spravedlnosti, vyjádřených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, v judikatuře Ústavního soudu i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Dále žalobkyně citovala z řady rozhodnutí Ústavního soudu, ESLP a Nejvyššího správního soudu. V závěru se pak vyjádřila k nejnovějšímu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II ÚS 2216/14, v němž uvedl, že k odepření spravedlnosti zavedenou praxí soudů nedochází, neboť stěžovateli nebyla popřena možnost žádat při „rdousícím“ efektu o zmírnění následků solárního odvodu. Dle žalobkyně však takovou ochranu stávající právní úprava nenabízí. Takový závěr Ústavního soudu proto označila za zcela nepřípustný. Žalobkyně dále označila napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné a nepřezkoumatelné. Tvrdila, že v odvolacím řízení předložila výpočet doby návratnosti, který prokazuje, že v jejím případě bude garantovaná patnáctiletá doba návratnosti investice porušena. S těmito důkazy se žalovaný zabýval jen ve vztahu k okamžitému likvidačnímu účinku solárního odvodu, neposuzoval však možné působení „rdousícího“ efektu v celé jeho šíři. V této souvislosti připomněla povinnosti vyplývající pro žalovaného z ust. § 92 odst. 2 daňového řádu. Svým nezákonným postupem správce daně a žalovaný zatížili řízení vadou, která má vliv na napadené rozhodnutí. Žalovaný se neměl řídit závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č.j. 1 Afs 76/2013-57, a měl přezkoumat situaci žalobkyně tak, aby jí poskytl ochranu jejích práv a naplnil funkci danou mu Ústavou. Podle žalobkyně je základním důvodem protiústavnosti solárního odvodu porušení principu právní jistoty, zákazu retroaktivity, legitimního očekávání a proporcionality, které dle judikatury Ústavního soudu tvoří součást konceptu právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR. Žalobkyně připomněla, že Ústavní soud se k dané problematice vyjádřil dne 15. 5. 2012 v nálezu Pl. ÚS 17/11, kterým zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení tohoto ustanovení. V něm uvedl, že v některých konkrétních případech může být aplikace solárního odvodu posouzena jako protiústavní a nelze ani vyloučit, že napadená ustanovení o odvodu dolehnou na výrobce jako likvidační, či že tato ustanovení zasáhnou samotnou majetkovou podstatu výrobce. Při posuzování ústavnosti v jednotlivých případech je dle Ústavního soudu nutno hodnotit rovněž dodržení garancí ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém patnáctiletém trvání. Žalobkyně k tomu zdůraznila, že zákonná garance obsažená v citovaném ustanovení v jejím případě nebude dodržena. Výpočet doby návratnosti investice, kterou zvolil Energetický regulační úřad a předložil v řízení před Ústavním soudem, a podklady, které použil, označila žalobkyně za nepřesné a zkreslené a odchylující se od údajů stanovených v platných právních předpisech. Připomněla, že k podpoře svého tvrzení předložila již v předchozím řízení znalecký posudek číslo 665/10/13 společnosti Ostravská znalecká, a.s., který podrobil nezávislé analýze materiály Energetického regulačního úřadu. Podrobně popsala jeho závěry a konstatovala, že využitím jiných parametrů než uvedených ve vyhláškách značným způsobem zkreslilo dobu návratnosti směrem dolů a zlepšilo výnosnost investice do fotovoltaických elektráren. V roce 2009 i v roce 2010 pak byl výpočet dále zkreslen využitím již neexistujícího ustanovení zákona o daních z příjmů, jež do roku 2010 umožňovalo osvobození příjmu z vyrobené elektřiny z fotovoltaických elektráren od daně z příjmů v období, kdy byly poprvé uvedeny do provozu a v bezprostředně následujících pěti letech. Žalobkyně poukázala na to, že spolu se žalobou doložila výpočet doby návratnosti po dosazení konkrétních hodnot platných pro její elektrárnu. Uvedla, že náklady na projekt fotovoltaické elektrárny financovala částečně z vlastních zdrojů a z větší části pak ze zdrojů cizích, které získala na základě smlouvy o úvěru. Nelze rovněž přehlédnout, že v souvislosti s provozem fotovoltaické elektrárny musí zajišťovat i zpracování účetnictví a mezd. Další provozní náklady představují částky na zajištění bezpečnostních služeb v objektu FVE, náklady pojištění kryjící různá rizika spojená s provozem elektrárny. Z individuálního modelu ekonomické návratnosti pak dovodila, že od roku 2011, kdy byl zaveden solární odvod ve výši 26 %, je ve ztrátě a první minimální zisk může očekávat nejdříve v roce 2015. Tím se oddaluje