7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 78/2018- 50 - text  6 52 A 78/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Dvořákem, ve věci žalobce: H. H. toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený advokátem Mgr. Ladislavem Bártou sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem Pražská 759, 530 06 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.4.2018, č.j. KRPE-33018-20/ČJ-2018-170022-SV takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Odměna ustanoveného zástupce Mgr. Ladislava Bárty, advokáta se sídlem Purkyňova 6, Ostrava - Moravská Ostrava 702 00 se určuje částkou 6.800,- Kč, jež mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí na bankovní účet číslo 2114899404/2700. Odůvodnění: Vymezení věci: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu ve výroku tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byl žalobce zajištěn na dobu 50 dní dle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V žalobě žalobce žádal zdejší soud o ustanovení zástupce, přiložil k žalobě potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, na základě čehož mu byl usnesením ze dne 9. 5. 2018 ustanoven zástupce Mgr. Ladislav Bárta, který byl takto zároveň vyzván, aby do 1 týdne od doručení usnesení o ustanovení zástupcem písemně doplnil žalobu. Doplnění žaloby bylo zdejšímu soudu doručeno dne 17. 5. 2018, ve které bylo také uvedeno, že žalobce netrvá o nařízení ústního jednání. Žalobní body: 2. Žalobce staví svou žalobu na žalobní námitce spočívající v nedostatečném a nepřezkoumatelném vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření dle ustanovení §§ 123b a 123c zákona o pobytu cizinců ze strany žalovaného, jelikož žalovaný přistoupil k nejpřísnějšímu možnému opatření, tedy k omezení osobní svobody žalobce, nezohlednil všechny potřebné okolnosti jeho pobytové historie, což má za následek nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí. Žalobce v žalobě rozvedl argumentaci, že: „V žádném případě tedy nelze připustit jakkoliv paušalizované rozhodování ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců, čemuž se nebezpečně blíží praxe žalované, která v případě cizinců, kteří se na území České republiky nacházely v době platnosti zákazu pobytu či ke svému pobytu užily padělané doklady bez bližšího zkoumání individuálních okolností případu vždy přistupuje k zajištění takového cizince.“ 3. Žalobce navrhl, aby zdejší soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného: 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Rozhodné okolnosti ve věci: 5. Ze správního spisu vyplývá a mezi stranami není sporné, že žalované rozhodnutí bylo vydáno na základě pobytové kontroly Policie ČR na ubytovacím zařízení O. n. L., kde byl žalobce v rámci kontroly vyzván k prokázání své totožnosti, přičemž žalobce se Policii ČR legitimoval Jako H. H. Policisté pojali podezření o pravosti předloženého občanského průkazu na základě vizuální kontroly a následného bližšího prozkoumání, na základě čehož byl žalobce opětovně vyzván k předložení skutečného dokladu totožnosti, přičemž ani po výzvě s výstrahou žalobce nepředložil jiný dokument prokazující jeho totožnost. Žalobce až po zajištění poskytl policistům součinnost, sdělil svou skutečnou totožnost a státní příslušnost. Policie ČR následně na základě poskytnutých informací ověřila totožnost žalobce v systémech Policie ČR a bylo zjištěno, že žalobce již v minulosti měl pobytové oprávnění na území ČR na základě víza za účelem zaměstnání, toto oprávnění skončilo v roce 2006 a od té doby byl do roku 2015 na území ČR bez oprávnění. V roce 2015 bylo rozhodnutím Policie ČR žalobci uloženo správní vyhoštění na 3 roky s povinností vycestovat z ČR. Žalobce na základě tohoto rozhodnutí vycestoval zpět na Ukrajinu, zde pořídil za úplatu 1 000,- EUR falešný doklad totožnosti a přicestoval zpět do ČR, kde začal opět pracovat na základě předložení falešného dokladu totožnosti. Posouzení věci krajským soudem: 6. Na tomto místě soud považuje za vhodné uvést, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicitně -vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. k tomuto odstavci rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Ads 237/2014-9; ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13; rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). 7. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13) případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72) tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 8. Ve zde projednávané věci je stěžejní a sporné, zda žalovaný správně a komplexně vyhodnotil možnost použití zvláštních opatření podle §§ 123b a 123c zákona o pobytu cizinců, než přistoupil k nejintenzivnějšímu zákroku, a to omezení osobní svobody formou zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců. Dle § 123b zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (i) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, (ii) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vyc