2 Afs 101/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Af 40/2019- 49 - text  8 31 Af 40/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: GOLEM Financial, s. r. o., IČ 27485226 Za tratí 854, 503 46 Třebechovice pod Orebem zastoupena JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. července 2019, č. j. 31132/19/5200-10423-709175, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou včas u Krajského soudu v Hradci Králové dne 25. 9. 2019 domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 7. 2019, č. j. 31132/19/5200-10423-709175, jímž žalovaný změnil výrok dodatečného platebního výměru na daň silniční za rok 2015, vydaného Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj (dále jen „správce daně“) dne 30. 1. 2018, č. j. 30015/18/2701-52521-606197. II. Obsah žaloby 2. Žalobce předně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné. Dále sdělil, že dle § 3 odst. 3 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o dani silniční“) jsou předmětem daně silniční vždy vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Rovněž odkázal na ustanovení § 5 odst. 3, § 8 odst. 1, § 8 odst. 3, § 92 odst. 2, § 92 odst. 5 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). 3. Žalobce již v prvoinstančním řízení na výzvu k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání prokázal, že vozidla neprovozoval. Dle jeho názoru je § 2 odst. 3 zákona o dani silniční nutno vykládat v kontextu s § 2 odst. 1 dané právní úpravy, a to tak, že podmínkou pro to, aby vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny mohla sloužit výlučně k přepravě nákladů, musí být na území České republiky provozována. Žalobce nepoužíval předmětná vozidla k přepravě nákladů, ale jako zboží, které nakupoval a prodával, a to bez ohledu na jeho hmotnost, jak správce daně výslovně uznal. Toto lze prokázat počtem ujetých kilometrů při evidenčních kontrolách, žalobce rovněž nevykázal v daňových přiznáních žádné náklady na pořízení pohonných hmot a ani nikdy neměl koncesi na provozování autodopravy. 4. Tím, že správce daně neuznal tuto skutečnost, porušil spolu s výše uvedenými hmotněprávními předpisy též uvedené předpisy procesněprávní. Navíc nebyly provedeny veškeré navržené důkazy, jež by faktický stav prokázaly plně – například výslech jednatele žalobce. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný úvodem svého vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí. Dále žalovaný sdělil, že je nesporné, že žalobce vlastnil nákladní automobily s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určené výhradně k přepravě nákladů, které byly registrovány v České republice. Žalovaný nevyvrací ani to, že automobily byly zbožím, které žalobce vlastnil za účelem dalšího prodeje. Sporná je však otázka, zda i přesto tyto automobily podléhaly ve zdaňovacím období roku 2015 dani silniční 6. Dále žalovaný zdůraznil, že dle znění § 2 odst. 3 zákona o dani silniční platilo v rozhodném období pravidlo, dle kterého byla vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů vždy předmětem daně. Pro nastoupení těchto účinků nebyla stanovena žádná další pravidla. Žalovaný přisvědčil žalobci, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční stanoví obecné pravidlo, proto je však na pravidlo stanovené v § 2 odst. 3 citovaného zákona třeba pohlížet jako na ustanovení speciální. Má tedy dle kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali aplikační přednost. Žalobcem zastávaná metoda výkladu, na základě které by musela být naplněna zákonná kritéria obou ustanovení, se tak neuplatní. To plyne i z podmínky registrace takového vozidla v České republice, která je stanovena v § 2 odst. 1 písm. a) i v § 2 odst. 3 zákona o dani silniční. 7. Je tedy zřejmé, že vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice, jsou předmětem daně silniční bez ohledu na to, zda jsou zároveň provozována v České republice ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o dani silniční. Proto je nutné dospět k závěru, že žalobce navržené důkazní prostředky, kterými měl v úmyslu prokázat, že tato vozidla se nachází v jeho majetku za účelem dalšího prodeje a žalobce je reálně neprovozuje, byly žalovaným správně vyhodnoceny jako nadbytečné, přičemž toto hodnocení také řádně odůvodnil. 8. K výše uvedenému závěru žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 8 Afs 1/2016-40, dle kterého: „Již v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005 – 39, kasační soud uzavřel, že silniční daň má povahu přímé majetkové daně a je tedy ukládána zásadně bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. Faktické používání vozidla k zákonem stanovenému účelu tak muselo být z hlediska silniční daně posuzováno pouze pro účely zjištění, zda je dané vozidlo předmětem daně ve smyslu § 2 odst. 1 věty první zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vozidla spadající pod větu druhou § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013, byla předmětem daně bez ohledu na jejich užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Afs 64/2008 – 52, nebo ze dne 23. 10. 2014, čj. 9 Afs 128/2014 – 38).“ Žalovaným bylo rovněž poukázáno na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 4022/14, ve kterém bylo konstatováno, že: „Pro vymezení předmětu daně jsou rozhodné především jeho zákonné znaky, ne samotný název zákona. To lze ilustrovat na tom, že sporné ustanovení bylo do § 2 odst. 1 zákona o dani silniční vloženo zákonem č. 207/2002 Sb. Správní soudy však již před touto změnou dovodily, že předmětem daně může být i vozidlo fakticky neprovozované (srov. citovaný rozsudek NSS č. j. 2 Afs 101/2005-39). Totéž plyne také ze zcela jasné formulace § 2 odst. 3 zákona o dani silniční ve znění od 1. 1. 2014: Předmětem daně silniční jsou vždy vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Důvodová zpráva k zákonnému opatření Senátu č. 344/2013 Sb., jímž bylo toto ustanovení upraveno [srov. vládní návrh zákonného opatření Senátu, senátní tisk číslo 184/0, 9. funkční období Senátu Parlamentu České republiky (2012-2014), čl. VII bod 2], ke změně uvádí, že v odstavci 3 se "provádí legislativně technická změna za účelem zpřehlednění ustanovení o předmětu daně. Věcně se obsah ustanovení nemění." Jak je tedy patrné z rozhodovací praxe soudů, do přijetí sporného ustanovení mohla dani označené jako "silniční" podléhat i vozidla na silnici fakticky neprovozovaná. Totéž platí podle právní úpravy účinné v současnosti.“ 9. Dle žalovaného je tak z výše uvedeného patrné, že žalobcem zastávaný výklad je v rozporu nejen se zněním zákona, ale i s ustálenou judikaturou. Ta dává žalobci odpověď i na otázku o povaze silniční daně, tedy že se jedná o přímou majetkovou daň, nikoli o poplatek za užívání silnic. 10. Závěrem žalovaný upozornil na skutečnost, že žalobce mohl prostřednictvím zákonných nástrojů sporná vozidla z předmětu silniční daně vyjmout, kdy § 2 odst. 3 zákona o dani silniční konstruuje jako jednu z podmínek registraci vozidla v České republice. Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, umožňuje vyřazení vozidla z registru a jeho opětovnou registraci. V daňovém řízení přitom bylo řádně zohledněno i období, ve kterém předmětná vozidla žalobce nebyla registrována v České republice (resp. vyřazena z registru). 11. Žalobu navrhl zamítnout. IV. Replika žalobce 12. Žalobce uvedl, že jak uznal sám žalovaný, k aplikaci § 2 odst. 3 zákona o dani silniční je třeba, aby se jednalo o vozidlo s největší povolenou rychlostí nad 3,5 tuny, určené výlučně k přepravě nákladů a zaregistrované v České republice. Vozidla žalobce však toto určení neměla, když nešlo o vozidla určená k přepravě, nýbrž o zboží. Není-li tato podmínka splněna, nemůže jít o režim stanovený § 2 odst. 3 zákona o dani silniční a bude aplikováno ustanovení § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, dle kterého: „Předmětem silniční daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla (dále jen „vozidla“) a) registrovaná v České republice, b) provozovaná v České republice, c) používaná poplatníkem daně z příjmů právnických osob.“ V případě tohoto režimu opět není naplněn bod b). Žalobce v řízení