2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

52 Af 33/2021- 48 - text  10 52 Af 33/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. Ondřeje Bartoše a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: Ing. L. A., nar. X bytem X zastoupen společností vykonávající daňové poradenství DPE servis a. s., IČ 25927388, se sídlem Křemencova 178/10, 110 00 Praha 1, za kterou jedná Ing. Zdeněk Urban, prokurista proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2021, č. j. 10380/21/5200-10422-711473 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal přezkumu shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodl o odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 10. 4. 2019, č. j. 749624/19/2805-50523-605101. Tímto platebním výměrem byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), za zdaňovací období roku 2013 ve výši 289 541 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil platební výměr tak, že nově byla daň z příjmů fyzických osob vyměřena v částce 267 521 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost uhradit penále ve výši 53 504 Kč. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce předně namítal, že nebyly splněny podmínky pro to, aby správce daně i žalovaný stanovili daň podle pomůcek podle § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009, daňového řádu (dále jen „d. ř.“). Namítal dále nesprávnost závěru žalovaného, že žalobce nevedl evidenci majetku dle ust. § 7b odst., 1 písm. b) ZDP. Žalobce neprováděl inventarizaci v pravém smyslu tohoto slova, neboť k tomu nebyl povinen. Kontroloval však zboží na skladech a vedl si o tom evidenci v počítači. K přeceňování položek v pořizovacích cenách a nesprávně stanoveným cenám skladových položek žalobce uvedl, že vedl daňovou evidenci podle § 7b ZDP. Ocenění zásob realizoval formou váženého aritmetického průměru jednotlivých zásob, tedy s využitím standardní účetní metody. Účetní software žalobci neumožnil export soupisu s daty ocenění skladových zásob k 31. 12. 2013. Závěr žalovaného, že žalobce nepředložil takovou evidenci, ze které lze vycházet pro ověření základu daně a výše daně a nesplnil tak svou zákonnou povinnost, je tedy v rozporu s provedeným dokazováním. 3. Žalobce dále namítal, že nebyla splněna druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek – nemožnost stanovit daň jiným způsobem. Příjem žalobce mohl být stanoven za pomoci dokazování. Prokázání příjmů z prodeje hudebních nástrojů bylo možné učinit na základě aktuálního stavu zásob, a to případně s využitím znaleckého posudku. 4. Pro případ, že by soud došel k názoru, že žalovaný unesl své důkazní břemeno přechodu na pomůcky, žalobce dále vznesl námitky k výběru použitých pomůcek. Žalovaný se nevypořádal s tím, že žalobce převedl část zboží (ozvučovací technika) do evidence drobného hmotného majetku, který používal na výdělečnou činnost ozvučování hudebních produkcí. Žalobce požadoval přesný výpočet obchodní přirážky a navrhoval provedení znaleckého posudku, který by jasně stanovil reálnou obchodní přirážku na trhu. Některé prodávané zboží prodávané žalobcem bylo až deset let staré, proto je pochopitelné, že jeho prodejní cena nemohla být stejná jako při nákupu. Není jasné, na základě jakých kritérií provedl žalovaný náhodný výběr zboží fakturovaného za zdaňovací období roku 2013. V rozhodnutí není uvedeno, zda správce daně zkoumal, proč byla u některého zboží zjištěna výrazně nižší obchodní přirážka. Obchodní přirážka nebyla konstantní a je ovlivněna mnoha faktory. Správce daně vypočítává obchodní přirážku z různých druhů zboží, aniž by bral v úvahu jednotkovou cenu zboží. 5. Správce daně stanovil základ daně a daň z příjmů nepřezkoumatelným způsobem. Nejsou zřejmé okolnosti použití srovnávacího materiálu – dat od subjektů ekonomicky srovnatelných se žalobcem; není seznatelné, jaké ekonomické parametry správce daně porovnával a jak zohlednil případné odlišnosti srovnávaných subjektů. Správce daně rovněž neuvádí konkrétně, z jakých místních šetření zjistil obchodní přirážku v rozmezí cca od 30 % do 40 %. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole neuvádí znaky daňových subjektů, které považuje za srovnatelné. Tento nedostatek nenapravil ani žalovaný. 6. Žalobce dále vznesl námitky k využití inventurních soupisů z období 2008 – 2010 ke stanovení daně podle pomůcek. Není možné, aby správce daně na základě nich bez dalšího vyvozoval průměrnou obchodní přirážku pro rok 2013, tedy o 3 až 5 let později. Nebyly zohledněny rozdílné podmínky v různém čase a pomůcky nebyly řešeny individuálně pro jednotlivá zdaňovací období. Žalobce vznesl námitky i k místním šetřením z roku 2014, 2015 a 2018, kdy nelze zjistit lokalitu daňových subjektů, výši obratu, informace o zboží (kdy bylo pořízeno, vyrobeno, zda se jednalo o vystavené či používané zboží, v jakém množství bylo nakoupeno a prodáno – tyto vlastnosti ovlivňují výši obchodní přirážky). Kromě toho je počet srovnávaných subjektů nedostatečný. Nebyly splněny podmínky zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, pro zjišťování cen v místě a čase. Nebyly splněny ani podmínky zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, podle něhož je třeba zohledňovat prodeje realizované, nikoliv plánované. Žalovaný se nezabýval rozdíly v obchodní přirážce u různých druhů zboží v závislosti na jejich specifikaci. Žalobce se přitom specializoval na velkoobchodní prodej a povaha jeho činnosti byla odlišná od činnosti běžných prodejců hudebních nástrojů. 7. V replice ze dne 10. 11. 2021 žalobce zopakoval již dříve vznesená žalobní tvrzení. Podotkl, že není pravdou, že žalobce nenamítá hrubé vybočení z mezí správního uvážení stran výběru pomůcek, když polemice s tímto výběrem věnuje značnou část žaloby. 8. Žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobní námitky se obsahově kryjí s námitkami odvolacími; žalovaný se tedy s odvolacími námitkami v plném rozsahu vypořádal již v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém podal dostatečné zdůvodnění svého závěru. Žalovaný tak i nadále setrval na svém právním názoru a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 10. K namítanému nesplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek žalovaný poukázal na zákonné podmínky stanovení daně podle pomůcek. Připomněl zákonnou povinnost žalobce evidovat svůj majetek včetně zásob zboží a také důkazní břemeno stran vedení této zákonné evidence. Žalobce přitom údaje tvrzené v předložené skladové evidenci neprokázal; bez řádně vedené evidence zásob a bez provedeného porovnání skutečného stavu zásob se stavem evidenčním nebylo možno považovat předložené evidence za průkazné. Kromě toho žalovaný zjistil také existenci dalších bankovních účtů žalobce, na které plynuly příjmy z prodeje hudebních nástrojů, a je důvodné se domnívat, že se jedná o příjmy zdanitelné, které měly být zahrnuty v daňové evidenci. Žalobce tedy nesplnil svou zákonnou povinnost při dokazování a první podmínka pro stanovení daně podle pomůcek byla splněna. Druhá podmínka – nemožnost stanovit daň dokazováním – byla splněna vinou neprůkaznosti daňové evidence žalobce; žalobce přitom neuvedl takové důkazy, které by neprůkaznou daňovou evidenci nahradily v plném rozsahu. Splněna byla i třetí podmínka – podmínka spolehlivosti daně stanovené pomůckami, když správce daně využil jako pomůcky důkazní prostředky (které žalobce nezpochybnil) a vlastní poznatky získané při správě daní. 11. Žalovaný odmítl námitku žalobce, že inventurní soupisy jsou nepovinnou evidencí. Jedná se o zjištění skutečného stavu zásob a z § 7b ZDP jednoznačně plyne, že daňový subjekt je povinen skutečný stav zásob a majetku zjišťovat. Teprve porovnáním skutečného a evidenčního stavu majetku a zásob je možné učinit závěr o průkaznosti daňové evidence. Je to pak právě žalobce, kdo je povinen prokázat, že svůj majetek a zásoby řádně evidoval; toto břemeno za něj nemůže nést žalovaný a provádět u něj „inventuru“ (žalobcem navrhované místní šetření), kterou by navíc nebylo možno ověřit stav zásob v minulosti. Žalobcem navrhované zpracování znaleckého posudku ke stanovení obchodní přirážky by bylo nákladnějším a složitějším způsobem, ne tak přesným, jako stanovení na základě podkladů od žalobce. Žalovaný rekapituloval hlediska, která bral v úvahu při výběru srovnávaných subjektů. Žalobci navíc nic nebránilo v tom, aby si nechal zpracovat vlastní znalecký posudek, aby prokázal, že obchodní přirážka je jiná. 12. K námitkám k výběru použitých pomůcek žalovaný uvedl, že žalobci sice toto právo svědčí, je třeba jej však posuzovat restriktivně s ohledem na okolnosti stanovení daně podle pomůcek (nesplnění důkazní povinnosti). Daňový subjekt ne