7 As 14/2020 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 3/2024- 68 - text  21 30 Ad 3/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., ve věci žalobce: F. H. zastoupený Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem Rooseveltova 49/16, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, IČ 00212423 sídlem Soudní 1672/1a, 140 00 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2024, č. j. VS-228561-21/ČJ-2021-80000L-51ODV, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Věznice Valdice (dále také jen „ředitel věznice“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 9. 2023, čj. VS-159146-36/ČJ-2021-8022PR, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím ředitel věznice zamítl žádost žalobce o zaplacení dlužné částky za odpracované hodiny v období let 2018, 2019, 2020 a 2021, na kterou mu měl dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), vzniknout nárok z titulu nemožnosti řádného čerpání přestávek ve službě na jídlo a odpočinek. Konkrétně výrokem 1) žádost žalobce v části jím vzneseného nároku za období od 1. 1. do 6. 9. 2018 zamítl proto, že nárok považoval dle ustanovení § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru za promlčený vzhledem k datu jeho uplatnění, tj. podání žádosti dne 7. 9. 2021. Výrokem 2) žádost žalobce v části vzneseného nároku odpovídajícímu období od 7. 9. 2018 do 7. 9. 2021 zamítl proto, že dle jeho názoru nevznikl. 2. Žalovaný současně ve smyslu ustanovení § 177 odst. 2 zákona o služebním poměru žalobci jako účastníku řízení nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Shrnutí žalobních bodů 3. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl jeho zrušení a současně přiznání nákladů řízení. 4. Žalobce vznesl námitky proti věcnému posouzení jím vzneseného nároku, tj. proti závěru žalovaného a ředitele věznice, že mu nárok na zaplacení částky z titulu nemožnosti řádného čerpání přestávek ve službě na jídlo a odpočinek, které se mu nezapočítávaly do doby služby, nevznikl. Předně poukázal na složitost problematiky Vězeňské služby, přičemž zdůraznil, že Věznice Valdice je věznicí s vysokým stupněm zabezpečení a dle toho musí být prováděna služba a obsazenost příslušníky na jednotlivých stanovištích. On vykonával službu dozorce oddělení výkonu trestu, na dozorčí stanoviště byl velen denním rozkazem vedoucího oddělení výkonu trestu. Jeho služba se odehrávala ve dvanáctihodinových službách, při nichž měly být čerpány dvě přestávky na jídlo a odpočinek po dobu 30 minut, popř. druhá přestávka na jídlo a odpočinek mohla být rozdělena do dvou přestávek po 15 minutách. 5. Za zásadní označil posouzení, zda služba dozorce na jeho stanovišti, kde vykonával službu, je dle ustanovení § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru přerušitelná či nikoliv (kdy na stanovišti není výkonu služby potřeba), případně, byl-li žalobce po dobu čerpání přestávky střídán, když dle nařízení generálního ředitele VS ČR č. 5/2016 příslušník nesmí stanoviště opustit, dokud nebude vystřídán nebo odvolán. Dle žalobce byla v průběhu správního řízení provedena celá řada navržených důkazů, které s naprostou jistotou prokázaly, že ustanovení § 60 zákona o služebním poměru není dodržováno a ani jej fakticky bez většího počtu příslušníků dodržovat nelze. Přesto mu byly z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek tak, jako by bylo možno tyto přestávky čerpat. 6. Dále žalobce provedl podrobný popis svých služebních činností. Uvedl, že vykonával služební činnost ve výkonné součásti oddělení výkonu trestu na oddělení výkonu trestu v pozici dozorce, kde se služba vykonává na oddílech – ubytovnách odsouzených, zde se zejména zajišťuje denní režim těchto osob. Tento výkon služební činnosti je upraven směrnicemi pro výkon služební činnosti pro každé jednotlivé dozorčí stanoviště. V této interní právní normě jsou podrobně specifikovány povinnosti každého dozorce na tomto úseku služební činnosti. Jedná se vesměs o stanoviště pohyblivá a jejich počet je upraven Rozpisem dozorčích stanovišť, kde je konkrétně uvedeno, o jaké stanoviště se jedná a v jakou dobu se obsazuje. Rozpis je schvalován ředitelem Věznice Valdice a aprobován generálním ředitelstvím Vězeňské služby ČR. Jejich počet v době uvedené v tomto rozpise je neměnný a pro každou součást služební činnosti závazný a směrodatný. Na jednotlivá dozorčí stanoviště jsou příslušníci veleni denním rozkazem vedoucího oddělení na přesně stanovenou dobu 12,5 hodiny, před nástupem služby se uskutečňuje rozdílení směny a následuje odchod na jednotlivá dozorčí stanoviště. Poté pro každého jednotlivého dozorce následuje převzetí služby, v což lze počítat i komplexní početní prověrku odsouzených nacházejících se na tomto úseku služby. Současně se přebírají i další pomůcky, resp. prostředky nutné k zajištění služební činnosti. Stav převzetí dozorčího stanoviště se zapisuje do Knihy předání a převzetí služby a současně se hlásí nadřízenému. Do činností dozorce pak spadá například předvádění vězňů k lékaři, předávání odsouzených na eskorty mimo věznici, předávání odsouzených jiným pracovníkům za účelem zaměstnávání, organizování a kontrola vycházek, kontrola výdeje stravy a podobné činnosti. Příslušníci též zajišťují dodržování pořádku a čistoty na oddílech stejně, jako zajišťují dodržování vnitřního řádu pro odsouzené. Každý dozorce odpovídá za početní stav odsouzených na svém úseku a minimalizování jakéhokoliv nezákonného jednání odsouzených, příp. minimalizování mimořádných událostí. Jeho povinností je být i při opuštění dozorčího stanoviště neustále pomocí radiostanice ve spojení s ostatními příslušníky a s operačním střediskem a v případě potřeby zasáhnout i na jiném úseku služebních činností. 7. Žalobce namítl, že výslechy namátkově vybraných dozorců bylo nade vší pochybnost prokázáno, že dozorci sice mají možnost stravování buď v jídelně nebo konzumovat donesenou stravu vlastní, avšak ani v tuto dobu neodkládají výstroj a ani v jediném případě netrvá jejich doba stravování dobu stanovenou v ustanovení § 60 služebního zákona. Fakticky tak při nepřerušeném výkonu služby bylo žalobci a ostatním příslušníkům umožněno pouze konzumovat stravu po nejnutnější dobu. V případě jakékoliv vyhlášení mimořádné události byl povinen okamžitě ukončit stravování a dostavit se na určené místo. Při odchodu na stravu dozorčí nepředávají žádnému dalšímu příslušníkovi stanoviště, ani v jediném případě není tato konzumace stravy uvedena v Knize předání a převzetí služby, neboť v průběhu stravy není nikým střídán, a tak stanoviště, ač za něj odpovídá, není nikým střeženo. Odchod z oddílu je toliko nahlašován inspektorovi dozorčí služby s tím, že v uvedenou dobu není režim na tomto oddíle po dobu nejnutnější ke konzumaci stravy vykonáván, ač žalobce byl po celou tuto dobu za stanoviště odpovědný. V případě, že by však v uvedenou dobu došlo k jakékoliv mimořádné události, jakékoliv následky nese tento příslušník. V této souvislosti žalobce upozornil, že porušení dozorčí služby je skutkovou podstatou uvedenou v ustanovení § 390 trestního zákoníku, a to dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatou, když pod toto ustanovení lze podřadit i opuštění dozorčího stanoviště bez vystřídání. 8. Žalobce uvedl, že ustanovení § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru sice uvádí, že i když výkon služební činnosti nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek. V daném případě má žalobce za prokázané, a to ze směrnic pro výkon služebních činností, z Rozpisu dozorčích stanovišť, z Knihy předání a převzetí služby i z výpovědí vyslechnutých příslušníků v jiné věci, že žádné přerušení výkonu služby realizováno není. Žalobce tak ani v jediném případě nemohl trávit přestávku na jídlo a odpočinek dle svého uvážení nebo alespoň tak, aby byla taková přestávka na jídlo a odpočinek nejen ve stanovené době, ale i ve stanoveném rozsahu realizována. A pokud služební činnost není po celou dobu výkonu služby žádným způsobem přerušována, nelze ji jako odečitatelnou přestávku na jídlo a odpočinek odečítat z pracovní doby. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 8 Ad 13/2011. 9. Žalobce dále uvedl, že ředitel věznice v rozhodnutí uvedl, že „po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je výkon služby přerušen tak, že příslušníci nejsou povinni plnit služební povinnosti, když na pevných stanovištích jsou střídáni jinými příslušníky a na pohyblivých stanovištích není střídání stanovišť nutné“. Pro ředitele věznice pak nebylo rozhodující, jak přís