5 Afs 2/2015 — Nejvyšší správní soud

31 Af 15/2022- 64 - text  11 31 Af 15/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Ondřeje Bartoše ve věci žalobce: M. Z. zastoupen JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, ev. č. ČAK 12388, Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o. se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, PSČ 500 03 proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem 140 96 Praha 4, Budějovická 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. března 2022, č. j. 12865-2/2022-900000-317, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 15. 1. 2019, č. j. 6176/2019-550000-31, kterým byla žalobci uložena pokuta za opožděné tvrzení spotřební daně ve výši 300 000 Kč. I. Žalobní tvrzení 2. Žalobce podanou žalobou brojí proti označenému rozhodnutí žalovaného, které pro nezákonnost napadá v celém jeho rozsahu. 3. Namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalobci nevznikla povinnost podat přiznání ke spotřební dani za zdaňovací období listopad 2013 na základě ust. § 18 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) jak žalovaný dovozuje v odvoláním napadeném rozhodnutí. V případě, že by taková povinnost žalobce byla dovozena, tak dále namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť v kontextu okolností posuzovaného případu nebyly splněny podmínky pro udělení pokuty za opožděné tvrzení spotřební daně dle ust. § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) natož pak v maximální možné výši 300 000 Kč. 4. Ustanovení § 250 daňového řádu, které bylo ve věci aplikováno, pak je dle názoru žalobce v rozporu s ústavním pořádkem, neboť přestože se jedná ve své podstatě o normu trestní povahy, ukládá žalobci sankci bez zřetele na míru jeho zavinění, ba dokonce bez zřetele na samotnou existenci zavinění. Neexistence povinnosti žalobce podat přiznání ke spotřební dani 5. Žalobce v souladu se svojí konstantní argumentací namítal, že v dané věci vůbec není osobou povinnou k zaplacení spotřební daně, neboť on sám tabákové výrobky podléhající spotřební dani neskladoval a ani se na jejich skladování nepodílel. V dané věci nebyl zjištěn jakýkoli podíl žalobce na skladování tabákových výrobků přesahující prosté nájemní právo žalobce k objektu, v němž byly tabákové výrobky nalezeny, a za situace, kdy správci daně byla známa totožnost skupiny osob, která tabákové výrobky skutečně skladovala a s jejímiž členy bylo Krajským soudem v Hradci Králové vedeno trestní řízení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 trestního zákoníku, není možné pokládat žalobce za osobou skladující tabákové výrobky nebo podílníka ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. 6. Dále namítal, že nebyl osobou povinnou podat daňové přiznání na základě ust. § 18 odst. 1 zákona o spotřebních daních ani na základě formalizovaného rozhodnutí o stanovení daně. 7. Žalobce zdůraznil, že není dle pravomocného rozhodnutí o stanovení daně plátcem spotřební daně (a tedy osobou povinnou k podání daňového přiznání), nýbrž toliko osobou solidárně odpovídající za zaplacení daně. Z uvedeného pak vyplývá, že povinnost k podání daňového přiznání nevznikla daňovému subjektu ex lege na základě ust. § 18 odst. 1 zákona o spotřebních daních, nýbrž až na výzvu k jeho podání vydanou správcem daně. Z napadeného platebního výměru pak je zřejmé, že žalobce na předmětnou výzvu ve stanovené lhůtě reagoval. 8. Žalovaný tak dle žalobce špatně vyložil obsah společné a nerozdílné (solidární) odpovědnosti za daň dle zákona o spotřebních daních, neboť ji shledal i v nalézací rovině, nikoliv pouze v rovině platební. Jelikož zákon o spotřebních daních v § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zakládá solidární daňovou odpovědnost pouze v platební rovině, údajný podílník nemůže být odpovědný za (ne)podání daňového přiznání. Žalobce upozornil, že interpretace důsledků solidární odpovědnosti žalobce za spotřební daň, kterou provádí žalovaný, vede ke zcela absurdním důsledkům. Nutným předpokladem uložení pokuty za opožděné tvrzení daně je především prodlení se splnění povinnosti podat daňové přiznání. I kdyby byla dovozena odpovědnost žalobce za daň již v rovině nalézací (a nikoli až rovině platební), neznamená to, že žalobce porušil svou povinnost podat daňové přiznání, jak se domnívá žalovaný. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou se žalovaný odkazuje, totiž plyne, že solidární odpovědnost za daň znamená, že je správce daně oprávněn vyzvat k podání kteroukoli ze solidárně odpovídajících osob a tato osoba je povinna daňové přiznání podat. Žalovaný ovšem vyvozuje odpovědnost žalobce za to, že nepodal daňové přiznání již ve lhůtě stanovené plátci spotřební daně, tj. v době, kdy žalobce objektivně nevěděl, že mu vůbec nějaká taková povinnost vznikla. Sankcionovat žalobce za nesplnění takovéto povinnosti stejným způsobem jako osobu, která daňové přiznání nepodá vědomě, je zcela absurdní a neslučitelné s elementárními principy právního státu. Dle právní konstrukce správce daně a žalovaného je tedy subjekt, který nebyl k podání daňového přiznání vyzván a o svých domnělých daňových povinnostech vůbec nevěděl, sankcionován pokutou za opožděné tvrzení daně v maximální možné výši kdykoliv, kdy se na něj správce daně zaměří s argumentací, že daňové přiznání měl jako solidárně odpovědný za jiného podat již před několika lety. Takto správce daně vždy docílí uložení pokuty v maximální možné výši a dotčený daňový subjekt nemá žádnou možnost liberace, byť by i na výzvu správce k podání daňového přiznání řádně a včas reagoval. 9. Nastíněná interpretace ust. § 18 ve spojení s ust. § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních žalovaným je dle žalobce zcela v rozporu s účelem a smyslem institutu pokuty za opožděné tvrzení daně. Jestliže účelem tohoto institutu je ochrana řádné správy daní tím, že daňové subjekty nebudou mařit správu daní nepodáváním daňových tvrzení ve stanovených lhůtách, pak není možné konstruovat deliktní jednání žalobce v době, kdy sám žalobce neměl důvod se domnívat, že se jakýmkoli způsobem podílí na skladování výrobků podléhajících spotřební dani. 10. Dle žalobce pak na posuzovanou situaci nedopadají závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 Afs 168/2021 – 39, ze dne 12. 10. 2021, jelikož v tomto rozhodnutí nebyla v žádné rovině řešena problematika uložení pokuty za opožděné tvrzení daně dle ust. § 250 daňového řádu. Stejně tak nejsou automaticky a bez dalšího použitelné závěry uvedené v rozhodnutí SDEU C-279/19 ze dne 21. 1. 2021, na které žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž odkazuje. Obě rozhodnutí se týkají obecného postavení osoby povinné k přiznání a zaplacení daně ke zboží, které podléhá spotřební dani. Ani jedno rozhodnutí však neposuzuje postavení a roli žalobce, který předmětné prostory pouze přenechal k užívání třetímu subjektu (viz dále), ani případnou navazující povinnost solidárně odpovědného podílníka zaplatit pokutu za opožděně podané daňové tvrzení. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí řeší povinnosti provozovatele daňového skladu ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu, což nelze srovnávat s rolí žalobce. Rozhodnutí SDEU C-279/19 pak posuzuje zcela odlišnou situaci držení zboží podléhajícího spotřební dani v jiném členském státě a postavením a odpovědností řidiče, který měl přímo předmětné zboží ve své dispozici, na rozdíl od žalobce. Dle žalobce se proto v kontextu okolností projednávaného případu závěry uvedené v daných rozhodnutích neuplatní. 11. Žalobce poukázal na skutečnost, že sám žalovaný vznik povinnosti žalobce podat ve věci daňové přiznání jako solidárně odpovědný úzce vztahuje k faktickému držení zboží podléhajícímu spotřební dani (stejně tak je tento aspekt vyzdvihován ve zmíněném rozhodnutí SDEU C-279/19). Žalobce však opětovně uvádí, že se na držení zboží podléhajícímu spotřební dani žádným způsobem nepodílel. Žalobce byl pouze v postavení nájemce skladových prostor ve Dvoře Králové. Prostor, ve kterém byly výrobky zadrženy, byl žalobcem na základě podnájemní smlouvy přenechán k užívání společnosti XINGWANG I, s.r.o. se sídlem ve Zlatých Moravcích. Uvedl, že tuto smlouvu podepsal a předal muži, kterého znal pod jménem Jaroslav, přičemž současně uvedl, že kontakt s tímto mužem mu zprostředkoval jeho dlouhodobý známý P. K. Dále žalobce tvrdil (a správce daně uvedené kvalifikovaně nezpochybnil), že skladové prostory, které dal do podnájmu, stavebně oddělil od prostoru, který žal