2 Afs 24/2010 — Nejvyšší správní soud

31 Af 16/2023- 63 - text  15 31 Af 16/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Ondřeje Bartoše ve věci žalobce: Patrik Ježek s. r. o., IČ: 27507246 se sídlem v Lázních Bělohrad, Štefánikova 591 zastoupen JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem v Hradci Králové, Malé náměstí 124/15 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 42//21 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. dubna 2023, č.j. 14229/23/5200-10421-713255 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2018 ve výši 529 578 Kč. Správce daně v daňovém řízení dospěl k závěru, že částka ve výši 1 815 000 Kč, kterou žalobci za poskytnutí zasílatelských služeb vyfakturoval pan P. J., DIČ CZ506193233, jednatel a společník žalobce, měla být správně zdaněna jako daň ze závislé činnosti na základě ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona ř. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). II. Obsah žalobního tvrzení 2. Žalobce uvedl, že na činnost, kterou pro žalobce vykonával pan Patrik Ježek, je nutno nahlížet jako na svébytnou podnikatelskou činnost v oboru zasílatelství, jejímž předmětem bylo organizační zajišťování přepravy, kterou žalobce následně fyzicky provedl. 3. Žalovaný a správce daně dospěli k názoru, že činnost, kterou pan P. J. pro žalobce vykonával, měla povahu práce společníka pro společnost s ručením omezeným a příjmy pana Ježka kvalifikoval jako příjmy ze závislé činnosti dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) pod 2 ZDP, když ve svém rozhodnutí vycházel ze starší judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že vztah mezi společností s ručením omezeným a jejím společníkem sice v obecné rovině může být vztahem dodavatelsko-odběratelským (důsledkem čehož je pak zdanění příjmů daní ze samostatné výdělečné činnosti dle § 7 ZDP), avšak v daném případě se dle žalovaného o takový vztah nejednalo. 4. Správce daně dospěl k závěru, že žalobce porušil ust. § 38h ZDP, neboť nesrazil P. J. zálohu na daň ve stanovené výši. 5. Žalobce namítal, že a) žalovaný nesprávně kvalifikoval činnost Patrika Ježka jako činnost společníka pro společnost podléhající dani ze závislé činnosti a b) výše doměřené daně byla správcem daně a žalovaným stanovena nesprávně, neboť daní z příjmu byly zatíženy i částky vyplacené panu Patriku Ježkovi, které nelze považovat za jeho příjem. a) Povaha činnosti pana P. J. 6. Žalovaný dle žalobce v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí sice vychází ze správného předpokladu, že odpovídající právní kvalifikace činnosti společníka pro společnost závisí na vyhodnocení konkrétních okolností projednávané věci, avšak ve skutečnosti tyto okolnosti posuzuje ryze mechanicky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bez reflexe konkrétních skutkových okolností a specifik případu. Pro správce daně i žalovaného hrála rozhodující roli skutečnost, že předmět podnikání žalobce (přeprava) a pana P. J.(zasílatelství) spolu úzce souvisí, přičemž žalovaný ve svých úvahách výslovně vychází z předmětu podnikání, jak je zapsán v obchodním, resp. živnostenském rejstříku. 7. Žalovaný, jak žalobce dále uvedl, v bodě 42 žalobou napadeného rozhodnutí argumentuje, že „čím větší míra příbuznosti této činnosti bude dána, tím více je to zpravidla signálem, že společník uvedenou činnost vykonává pro společnost z titulu korporačně-právního vztahu ke společnosti.“ Tato argumentace je dle žalobce zavádějící a v projednávané věci vede k nesprávným závěrům. Míra příbuznosti obou podnikání nemůže hrát tak významnou roli, jak žalovaný tvrdí, a to již proto, že žalobce by patrně nepoptával služby, které s předmětem jeho podnikání nijak nesouvisejí. Dle žalobce by proto měla rozhodující roli hrát skutečnost, zda společník podnikající jako fyzická osoba vykonává vlastní činnost, která je oddělitelná od činnosti žalobce nebo zda se jedná o její nedílnou součást. 8. V tomto směru žalovaný dle názoru žalobce dostatečně nezohlednil skutečnost, že pan P. J. poskytoval zasílatelské služby ještě před vznikem žalobce jako právního subjektu. Žalobce přitom nepřevzal podnik pana P. J. jako fyzické osoby, který sice je zakladatelem a jediným společníkem žalobce, nicméně svůj podnik při založení žalobce nevložil do základního kapitálu žalobce ani jej žalobci neprodal. Tato skutečnost (která je mezi účastníky řízení nesporná) bez dalšího implikuje závěr, že vedle sebe existují dva závody (podniky ve starší terminologii), které jsou na sobě nezávislé: starší závod P. J.a vykonávající zasílatelskou činnost a později vzniklý závod žalobce vykonávající především činnost v oblasti autodopravy. Dle žalobce přitom neexistují žádné rozumné a ústavně obhajitelné důvody, aby tatáž činnost vykonávaná nezávislým závodem, byla podrobena odlišnému daňovému režimu jen proto, že vlastníkem tohoto závodu je fyzická osoba, která je současně společníkem žalobce. Právě k tomuto závěru ústí konstatování žalovaného uvedené v bodě 59 žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvádí: „K tvrzení daňového subjektu, že pokud by tyto služby neposkytoval pan J., musely by být poskytovány třetí osobou, odvolací orgán uvádí, že nezpochybňuje, že činnost zasílatelství může být zajištěna třetí stranou. Nicméně taková osoba by nebyla v postavení společníka daňového subjektu.“ b) Způsob výpočtu doměřené daně 9. Nad rámec výše uplatněných žalobních bodů žalobce namítal, že i kdyby obstál právní názor žalovaného, rozhodnutí je stiženo vadou nezákonnosti, neboť daň byla žalobci doměřena v rozporu s aplikovatelnými právními předpisy. Výpočtový model, který uplatnil správce daně a který žalovaný svým rozhodnutím aproboval, není, jak žalobce zdůraznil, v souladu se zákonem, neboť daní ze závislé činnosti zatěžuje částku, která se nikdy nestala příjmem pana P. J.. Nesprávně vypočtena je i výše doměřené daně. 10. Dále žalobce uvedl, že správce daně ve zprávě o daňové kontrole konstatuje, že příjem pana P. J. pochází ze tří faktur, které tento subjekt vystavil žalobci, přičemž fakturovány byly částky 726 000 Kč, 544 500 Kč a 544 500 Kč, vše včetně DPH. Celkovou částku 1 815 000 Kč pokládal za příjem pana P. J. podléhající dani ze závislé činnosti. Tento závěr není správný, neboť v uvedených částkách je zahrnuta daň z přidané hodnoty ve výši 315 000 Kč, kterou žalobce sice uhradil panu P. J., nicméně ten ji v souladu s příslušnými právními předpisy odvedl do státního rozpočtu jako daň na výstupu, přičemž žalobce si tutéž daň uplatnil na vstupu. Příjmem podléhajícím dani ze závislé činnosti tudíž může být nejvýše částka odpovídající základu daně uvedená na předmětných fakturách, tj. částka ve výši 1.450.000 Kč. 11. Správce daně a žalovaný, jak žalobce uvedl, dále nepostupovali správně, pokud předmětnou částku přijatou panem P. J. během celého zdaňovacího období podrobili zdanění odpovídajícímu výši zálohy na daň ze závislé činnosti připadající na každý jednotlivý měsíc, v němž byla, byť jen zčásti, uhrazena faktura vystavená panem P. J.. Pokud již správce daně přistoupil ke změně daňového režimu příjmu tohoto subjektu oproti tvrzením žalobce, pak byl správce daně oprávněn doměřit žalobci nejvýše částku odpovídající rozdílu daně stanovené správcem daně a daně odvedené za činnost pana P. J., ať už žalobcem, nebo tímto subjektem, který svůj příjem zdanil daní z příjmu podle ust. § 7 ZDP. Zejména pak nebyl důvod uplatnit vůči žalobci solidární zvýšení daně 7%, neboť příjem pana P. J. neodůvodňoval, aby se stal osobou povinnou odvést daň zahrnující tuto solidární přirážku. 12. Žalobce shrnul, že i kdyby žalobou napadené rozhodnutí obstálo ve svém základě, neobstojí co do výše doměřené daně, neboť daňová povinnost dodatečně doměřená žalobci neodpovídá skutečné zákonné povinnosti pana P. J. na dani z příjmů. III. Vyjádření žalovaného 13. Žalovaný odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ad a) Charakter příjmů pana P. J. 14. Žalovaný uvedl, že se touto otázkou zabýval v bodech [42] až [55] a dále též bodech [63] a [64] napadeného rozhodnutí. K tomu podotkl, že otázka právního hodnocení příjmů společníka obchodní společnosti za činnost vykonávanou pro tuto společnost se v minulosti opakovaně stala předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu. Přitom odkázal na rozsudek ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 Afs 22/2003 - 55, rozsudek ze dne 20. 12. 2004, č. j. 5 Afs 35/2004 - 50, rozsudek ze dne 31. 8. 2010, č. j. 2 Afs 24/2010 -96, rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 Afs 116/2014 – 44 a v neposlední řadě i na rozsudek ze dne 27. 8. 2004, č. j. 6 Afs 9/2003 - 59). 15. Žalovaný k tomu uvedl, že k aplikaci ZDP