8 As 100/2011 — Nejvyšší správní soud

76 A 12/2012- 36 - text -18- pokračování 76A 12/2012 76A 12/2012-36 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce O. H., bytem Z. č. 489/14, L., zastoupeného Bc. P. M., obecným zmocněncem, bytem U. 129, L., proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2011, č. j. KUOK 140914/2011, sp. zn. KÚOK/122420/2011/ODSH-SD/310, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí označeného výše, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 30. 8. 2011, č. j. MMPr/070391/2011/DOP JP. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 3 a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném do 31. 7. 2011, kterých se dopustil žalobce tím, že „dne 2. 5. 2011 v době kolem 15:06 hodin na silnici I/55 na obchvatu obce H. M. při řízení motorového vozidla zn. BMW s tabulkou zvláštní registrační značky M X ve směru jízdy na obec P. překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec, která činí v tomto úseku 90 km/h, a byla mu hlídkou PČR DI P. naměřena silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI rychlost 133 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ± 3 %, pokud je zjištěná rychlost nad 100 km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 129 km/h, tedy překročil rychlost mimo obec o 39 km/h a následně se neřídil pokyny osoby oprávněné k zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 zákona o silničním provozu, v daném případě policisty, neboť na tyto pokyny nereagoval, s vozidlem pouze mírně zpomalil a pokračoval dále v jízdě. Tímto svým jednáním porušil § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění. Za tyto přestupky byla v souladu s § 11 odst. 1 písm. b) a podle § 22 odst. 8 zákona o přestupcích žalobci uložena sankce – pokuta ve výši 3.500 Kč. Současně byla podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, s odkazem na § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, v platném znění, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1.000 Kč s dobou splatnosti nákladů řízení do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Vybraná kauce ve výši 5.000 Kč bude podle § 125 a odst. 5 zákona o silničním provozu započtena na zaplacení uložené pokuty po právní moci tohoto rozhodnutí. Jelikož byla vybrána kauce vyšší než uložená pokuta, bude zbývající část kauce ve výši 1.500 Kč po právní moci tohoto rozhodnutí vrácena obviněnému.“ [2] Žalobce v žalobě brojil proti hodnocení důkazů žalovaným, který přijal nesprávné skutkové, potažmo i právní závěry, a takovýmto rozhodnutím žalobce zkrátil na jeho právech. Žalobce vytýkal rozhodnutí správního orgánu I. stupně posuzování jednotlivých okolností případu výhradně v neprospěch žalobce, aniž by k takovému tvrzení měl relevantní důvody. Žalobce zejména namítal nedostatky v identifikaci vozidla, když současně prokázal průjezd dvou téměř totožných vozidel s téměř identickými zvláštními registračními značkami a dále upozorňoval na nedostatky ve výpovědích policistů, kteří nebyli schopni zcela přesně popsat svoji činnost na místě, přičemž ten z policistů, jehož výpověď byla naprosto stěžejní, evidentně odmítal spolupracovat se správním orgánem na hranici pohrdání touto autoritou. Žalovaný námitky shledal jako nedůvodné ze šesti následujících příčin. Za prvé podle žalovaného je z výpovědi svědka P. zřejmé, že tento svědek vozidlo žalobce náhodně neobjevil v koloně vozidel, ale aktivně zastavil a poté zkontroloval. Žalobce namítal, že už toto tvrzení je nepravdivé. Svědek P. ve svém úředním záznamu ze dne 2. 5. 2011 uvedl, že začal řidiče pronásledovat směrem k P. a dostihl vozidlo u odbočky na H. M., kde vozidlo předepsaným způsobem zastavil. Dále při ústním jednání upřesnil že „… jelikož byla uzavřena silnice na P., jezdilo se odbočkou na H. M., vozidlo jelo v průběžném pruhu, najel vedle něho, pokynem mu naznačil, ať zastaví, předjel vozidlo, na vozidle byl maják zapnutý, vzadu je stopka, tudíž tím, že ho předjel, řidič zastavil vedle něj a svědek vystoupil z vozidla, vyzval ho k předložení dokladů, což řidič učinil“. Z protokolace výpovědi tak, jak zazněla v ústním jednání, bylo všem přítomným osobám, na rozdíl od odvolacího správního orgánu zřejmé, že v místě byla v důsledku objížďky vedené dvouproudovou komunikací na místo uzavřené čtyřproudové komunikace taková hustota silničního provozu, že jednotlivá vozidla jela pomalu těsně za sebou. Proto se také svědek P. nemohl zařadit před zastavované vozidlo do téhož jízdního pruhu a zastavil vedle něj. Není tedy pravdou, že by vozidlo řízené žalobcem ve velké rychlosti dojel, předjel a zastavil, pouze dojel skupinu pomalu jedoucích vozidel, ve které zahlédl také vozidlo žalobce, které typem a druhem registrační značky odpovídalo vozidlu, jenž krátce předtím porušilo rychlost. V této souvislosti žalobce upozornil na skutečnost, že svědek P. v ústním jednání nespolupracoval, choval se arogantně a formulací některých svých odpovědí tento úkon znevažoval. Za druhé podle žalovaného zmocněnec žalobce se opětovně snažil navodit dojem, že se jedná o nezpochybnitelnou skutečnost (časový odstup mezi průjezdem obou vozidel BMW) a to i přesto, že časové vymezení několika minut je samo o sobě nekonkrétní. S nekonkrétností časového vymezení co do přesnosti samozřejmě žalobce souhlasí. Úsměvné tvrzení o snaze navodit nějaký dojem spíše dokumentuje skutečnost, že odvolací správní orgán absolutně nepochopil podstatu námitek. Oněch několik minut znamenalo pouze fakt, že v určitém (nekonkrétním) časovém rozmezí, jenž je však z hlediska své délky významné pro vymezení skutkového děje, v daném místě projížděla dvě téměř identická vozidla. Nikdo není schopen určit, zda to byly dvě, tři či pět minut, mohlo to být teoreticky i několik sekund. Blízkost jednotlivých časů průjezdu obou vozidel však mohla být příčinou záměny těchto vozidel ze strany policistů. Za třetí podle žalovaného pokud by v rozmezí několika minut daným úsekem projíždělo skoro totožné vozidlo značky BMW řady 7, dozajista by svědek nstržm. P. tuto skutečnost zaregistroval a pamatoval si ji. Toto tvrzení je podle žalobce nepodloženou úvahou. Nikdo, a zřejmě ani svědek P., si nemůže pamatovat vozidla, která kolem něj projíždějí dovolenou rychlostí. Jel-li žalobce rychlostí dovolenou několik minut před Z. V., pak se nejedná o okolnost, kterou by si měl z nějakého důvodu pamatovat. Vozidlo BMW řady 7 je zcela běžným typem, se kterým se policisté setkávají na silnici v řádech stovek kusů, a nebyly na něm žádné markanty, které by mohly pozornost policisty upoutat. Pokud by navíc ještě došlo k situaci, že by v hledáčku radaru mimo žalobce projíždělo více vozidel a policista postupně měřil jedno po druhém a ještě za situace, kdy by jedno z těchto vozidel porušilo rychlost, pak je logické, že si takové vozidlo nemůže pamatovat. Poslední věta je také nepodloženou úvahou na základě uměle vytvořené situace, která je sice nedoložitelná, nicméně jedná se o situaci možnou, která mohla snadno a s významnou mírou pravděpodobnosti nastat. Za čtvrté podle žalovaného úvaha o tom, že svědek P. mohl stěží zaregistrovat rozdíl v jedné číslici zvláštní poznávací značky je pak nutno považovat za ryze spekulativní. K tomu žalobce uvedl, že ona „spekulativní úvaha“ vychází ze dvou základních premis. V první řadě, jestliže na fotografii z radaru není rozpoznatelná registrační značka, pak ani svědek tuto značku hledáčku nemohl rozpoznat. To žalobce považuje za důkaz, nikoliv spekulativní úvahu. Pak je samozřejmě otázkou správního uvážení, na co se asi svědek po přenesení pohledu z hledáčku na vozidlo in natura zaměřil, zda to byla registrační značka, počet osob ve vozidle, jejich tváře, typ vozidla a jeho vzezření atd. Nicméně svědek ve své výpovědí uvedl, že „teď si nejsem vědom, zda jsem údaje zapisoval ihned po měření nebo až kolega P. dojel s vozidlem na stanoviště…“. Došlo, tedy k situaci, kdy svědek sice určité vozidlo viděl a ve své paměti si uchoval údaje k tomuto vozidlu (vyjma údajů zaznamenaných na fotografii). Poté, co se vozidlo řízené žalobcem vrátilo na měřicí stanoviště, došlo de facto k rekognici, neboť svědek znovupoznával vozidlo, které měřil. Opětovně a už po několikáté žalobce zdůraznil podobnost obou registračních značek X a X. Pokud by před svědka byla postavena obě vozidla současně, svědek by potvrdil registrační