1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

22 A 85/2013- 43 - text pokračování - 2 - 22A 85/2013 22A 85/2013 – 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem AK Jurkovičová & Šimek se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2013 č.j. 21658-2/2013-900000-304.4., ve věci správního deliktu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22.5.2013 č.j. 21658-2/2013-900000-304.4, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 1.3.2013 č.j. 2616-3/2013-580000-12, jímž byla žalobci uložena sankce pokuty ve výši 150.000 Kč za správní delikt podle ust. § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, v platném znění. V podané žalobě žalobce namítl tyto žalobní body: 1) Podle žalobce se jedná o souběh trestného činu a správního deliktu, takže projednáním správního deliktu a uložením pokuty došlo k porušení zásady ne bis in idem (případně překážky rei iudicata), a to s ohledem na ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Protokolu 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce poukázal na zásadu analogie legis (ust. § 94 zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, v platném znění – dále jen zákon o přestupcích). Podle žalobce je zřejmá podobnost skutkových vět ve výrocích rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj. Celního úřadu pro Olomoucký kraj a usnesení státního zástupce o podmíněném zastavení trestního stíhání žalobce. Podle žalobce není podstatná právní kvalifikace, tj. vymezení skutku, ale podstatný je popis skutku a jeho slovní vymezení ve výroku rozhodnutí. Zákon č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu a o změně zákona č. 586/1990 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v platném znění (dále jen zákon o povinném značení lihu) je v podstatě podpůrným předpisem k zajištění správy spotřební daně z lihu a líh podle něj musí být značen kontrolní páskou nejpozději před uvedením do volného daňového oběhu, což není nic jiného než fyzické vyskladnění z daňového skladu. Z toho žalobce dovozuje, že zákon o povinném značení lihu chrání společný zájem (objekt) jako ust. § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen trestní zákoník). Také na základě tohoto argumentu lze jednoznačně dovozovat totožnost chráněného zájmu, jakož i projednávaného skutku, který byl již projednán v trestním řízení. 2) Správní orgány nekriticky přijaly za svá skutková zjištění policejního orgánu a opírají se pouze o důkazy – protokol domovní prohlídce, protokoly o zkouškách – analýza vzorků, záznam o předání věci, zpráva Policie ČR. Správní orgány nerozlišovaly mezi alkoholem skladovaným v prostorách obydlí žalobce a alkoholem určeným pro osobní spotřebu. Pokud by kontrolu provedl celní úřad, k podstatné části lihovin by se nikdy nedostal, neboť by nemohl vstoupit do obydlí, ale pouze do prostor skutečně určených k podnikání. Destiláty neurčené k podnikání byly přitom v nezanedbatelném množství (v rozhodnutí celního úřadu označen položkami č. 8, 9, 10, 11) a byly výsledkem pěstitelského pálení již v historicky dřívější době, jakož byly osvobozeny od povinnosti značit podle ust. § 4 písm. e) zákona o povinném značení lihu. Některý líh (konkrétně položky v rozhodnutí celního úřadu označené jako 17, 18, 19, 20) byl vyroben před účinností zákona o povinném značení lihu a ust. § 33 tohoto zákona se dotýkalo jen podnikatelských subjektů. Zákon také nepůsobil zpětně a netýkal se lihovin v domácnostech. Lihoviny vystavené v sekretáři obývacího pokoje z logiky věci neslouží k podnikání. Správní orgány pochybily při prokazování skutečného stavu věci a jejich rozhodnutí nevychází z objektivní skutečnosti. Bylo namístě aplikovat ust. § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád) a přihlédnout i k okolnostem svědčícím ve prospěch účastníka. Žalobce rovněž zpochybnil argumentaci žalovaného ohledně výpovědí manželky žalobce a syna, na něž žalovaný odkazuje a jejichž obsah je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jedná se o nepřípustně předestřené výpovědi učiněné na úřední záznam podle § 158 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění (dále jen trestní řád) a nikoli o výpovědi svědků po zahájení trestního stíhání žalobce. Žalobce rovněž zpochybnil tvrzení žalovaného, že žalobce podal daňové přiznání k lihovinám, které byly produktem pěstitelského pálení, a tím vyloučil, že by tento líh pocházel z pěstitelského pálení. Žalobce namítl, že produkty pěstitelského pálení nejsou osvobozeny od spotřební daně z lihu, ale naopak této dani podléhají [§ 70 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění (dále jen ZSD)], jsou však osvobozeny od povinnosti značení kontrolní páskou. 3) Žalovaný nepřiléhavě argumentuje čl. II zákona o povinném značení lihu (novela provedená zákonem č. 289/2009 Sb. – týká se obalů menších než 0,2 l), neboť toto ustanovení nabylo účinnosti dnem 1.10.2009, a proto z něj nelze dovozovat trestně správní odpovědnost žalobce. 4) Tvrzení žalovaného, že lihovina „Tajemství bylinek“ je uskladněna ve skladu celního úřadu, nedokazuje to, že lihovina byla zajištěna při domovní prohlídce u žalobce. 5) Žalovaný se nevypořádal s prokázáním naplnění pojmu „neoprávněné nakládání s neznačeným lihem“. Prokázání neoprávněnosti nespočívá podle žalobce pouze v prokázání skladování či prodeje. Žalovaný se nevypořádal ani s prokázáním pojmu „neoprávněné nakládání s kontrolními páskami“. Uložení kontrolní pásky do šuplíku nezakládá neoprávněnost nakládání s ní. Povinnosti s nakládáním kontrolními páskami stíhají podle zákona o povinném značení lihu toliko držitele, tj. registrovanou osobu. Žalobce nemůže odpovídat za to, jakým způsobem a jakým lepidlem výrobce kontrolní pásku na spotřebitelské balení umístí, resp. přilepí. Správní orgány obou stupňů opomenuly uvedení právní povinnosti, které se měl žalobce dopustit tím, že v šuplíku skladoval 8 ks kontrolních pásek. 6) Zákon o povinném značení lihu sice neuvádí jako korektiv pro uložení pokuty majetkové a osobní poměry účastníka řízení, nicméně žalobce odkázal na platnou judikaturu a zdůraznil, že výše uložené pokuty je pro něj zcela nepřiměřená a likvidační. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nepoužil konkrétní rozbor závažnosti a následků jednání žalobce, pouze poukázal na maximální výši pokuty, kterou lze uložit v částce 5.000.000,- Kč. Nebylo přitom prokázáno, že by byl jednáním žalobce poškozen chráněný zájem, tj. zdraví spotřebitele. Líh byl stažen z dispozice žalobce a není jej možno uvádět do oběhu. Správní orgány obou stupňů uložily pokutu mechanicky ve výši, která odpovídá škodě vzniklé na spotřební dani, jinak je jejich úvaha nepřezkoumatelná. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí rozebral nepříznivou zdravotní a příjmovou situaci žalobce, ale fakticky se to v rozhodnutí celních orgánů neodrazilo. Pro žalobce by byla dostatečnou sankcí i pokuta ve výši cca desetiny doměřené spotřební daně, neboť majetkovou újmou je pro něj zbavení vlastnického práva k předmětnému lihu, jehož propadnutí bylo vysloveno. 7) Podle zákona o povinném značení lihu pojem líh musí nutně zahrnovat pouze líh ve spotřebitelském balení a nijak jinak, takže líh nemůže být nikdy neznačený podle ust. § 2 písm. s) bod 6 zákona o povinném značení lihu, protože takový líh není lihem. Podle žalobce není možné ukládat sankce v případech, kdy není jednoznačně a nepochybně vyložen obsah základních definic, na kterých stojí posouzení trestní odpovědnosti účastníka. Označené zákonné ustanovení obsahuje podle žalobce interpretační nejasnosti. 8) Žalobce pro případ, že soud dospěje k závěru, že nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, navrhl, aby soud od uložení trestu upustil nebo jej snížil v mezích zákonem dovolených jako zjevně nepřiměřený. Žalovaný ve vyjádření uvedl k jednotlivým žalobním bodům následující: - K bodu ad. 1): Zásadu ne bis in idem nelze v daném případě použít, neboť předpokladem jejího použití je, aby se jednalo o skutkově totožná jednání, což se v daném případě nestalo. V rámci trestního stíhání byl žalobce obviněn ve věci porušení právem chráněného zájmu společnosti, jímž je zájem státu na řádné evidenci a výběru daní. Napadené rozhodnutí se však týká skutku, který spočíval v nakládání s neznačeným lihem a kontrolními páskami ve smyslu zákona o povinném značení lihu, jehož následkem bylo porušení zájmu společnosti na zabezpečení prodeje kvalitního lihu pocházejícího z legální