1 Afs 76/2013 — Nejvyšší správní soud

65 Af 12/2014- 31 - text pokračování - 10 - 65 Af 12/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce Č. a.s., se sídlem Olomouc, Babíčkova 8a, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2014, č. j. 10001/14/5000-14203-711413, a ze dne 28. 8. 2014, č. j. 22070/14/5000-14203-711413, ve věci odvodu za elektřinu ze slunečního záření, t a k t o : I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobami podanými k soudu v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství: a) ze dne 14. 4. 2014, č. j. 10001/14/5000-14203-711413, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 9. 2013, č. j. 432721/13/4000-17104-505133, o zamítnutí stížnosti na postup plátce daně, odvod v období od 1. 5. 2013 do 30. 6. 2013, a ze dne 18. 12. 2013, č. j. 504874/13/4000-17104-505133, odvod v období od 1. 7. 2013 do 31. 8. 2013, a b) ze dne 28. 8. 2014, č. j. 22070/14/5000-14203-711413, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí správce daně ze dne 20. 1. 2014, č. j. 12846/14/4000-17104-500228, o zamítnutí stížnosti na postup plátce daně, odvod v období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2013, a ze dne 18. 3. 2014, č. j. 56204/14/4000-17104-500228, odvod za období od 1. 11. 2013 do 31. 12. 2013. Usnesením zdejšího soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 65 Af 12/2014-21, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2015, byla řízení o předmětných žalobách spojena ke společnému projednání. Žalobce podniká v oboru výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Žalobce je vlastníkem a provozovatelem fotovoltaických elektráren Č. a B.. Dne 30. 1. 2013 uzavřel žalobce se společností ČEZ Prodej, s. r. o. (dále také jen „distributor“ nebo „plátce daně“) smlouvu, na základě které se zavázal dodávat do distribuční sítě elektrickou energii vyrobenou žalobcem v jeho zařízeních a distributor se zavázal za takto dodanou elektrickou energii zaplatit sjednanou úplatu. Na základě těchto smluvních vztahů žalobce v období od 1. 5. 2013 do 31. 12. 2013 dodal elektrickou energii a vystavil faktury odpovídající jeho plnění. Distributor, namísto částek odpovídajících výši požadovaného plnění uvedeného ve vystavených a distributorovi doručených fakturách, uhradil žalobci požadovanou částku poníženou o částku odpovídající výši odvodu za elektřinu ze slunečního záření (dále také jen „odvod“) ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“). Žalobce zaslal plátci upomínky a žádosti o vysvětlení, neboť měl pochyby o správnosti výše odvodu. V odpovědích na jednotlivé žádosti bylo žalobci plátcem sděleno, že provedl srážku z elektřiny ze slunečního záření, kterou následně odvedl příslušnému správci daně, a to v souladu s účinnou právní úpravou. Žalobce následně brojil proti postupu plátce daně podáním čtyř stížností na postup plátce daně, a to dne 30. 8. 2013 (na postup v období květen, červen 2013), 6. 12. 2013 (na postup v období červenec, srpen 2013), 16. 1. 2014 (na postup v období září, říjen 2013) a 5. 3. 2014 (na postup v období listopad, prosinec 2013). Správce daně neshledal důvody uvedené ve stížnostech oprávněnými a rozhodnutími ze dne 18. 9. 2013, 18. 12. 2013, 20. 1. 2014 a 18. 3. 2014 stížnosti zamítl. Proti těmto rozhodnutím správce daně podal žalobce odvolání, o kterých bylo společnými rozhodnutími žalovaného ze dne 14. 4. 2014 a 28. 8. 2014 rozhodnuto tak, že podaná odvolání se zamítají a napadená rozhodnutí se potvrzují. Žalobce s rozhodnutími žalovaného nesouhlasí, považuje je za nesprávná a nezákonná a namítá, že: 1) postup žalovaného, správce daně i plátce je pro žalobce likvidační, má tzv. „rdousící efekt“ a zasahuje samotnou majetkovou podstatu žalobce. Povinnost plátce srazit, vybrat a odvést odvod je nepřípustným zásahem do ústavně zaručených základních práv žalobce na ochranu vlastnictví a práva na svobodné podnikání; 2) zakotvení povinnosti plátce srazit, vybrat a odvést odvod je dále porušením principu právní jistoty, respektive legitimního očekávání a zákazu retroaktivity; 3) právní úprava solárního odvodu představuje také, díky likvidačnímu charakteru, porušení principu přiměřenosti a rovnosti při zásazích do základních práv; 4) příslušná ustanovení o odvodu jsou v rozporu se směrnicí Evropského Parlamentu a rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána; 5) rozhodnutí správce daně jsou nepřezkoumatelná, a to pro nedostatek odůvodnění. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné a k žalobním bodům uvádí, že žalobcem namítaný rozpor institutu odvodu s ústavněprávními principy mu nepřísluší posuzovat, neboť toto je pouze v kompetenci Ústavního soudu. Dle názoru žalovaného jsou vydané zákonné normy, které prošly standardním legislativním procesem, platné, a orgány Finanční správy České republiky, jichž jsou žalovaný a správce daně součástí, jsou povinny se jimi řídit. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále také jen „nález Ústavního soudu“), ve kterém se Ústavní soud zabýval všemi žalobcem tvrzenými důvody protiústavnosti rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že zavedením odvodu sice došlo ke snížení faktické podpory poskytované provozovatelům fotovoltaických elektráren, ale nejednalo se o zásah, který by ve svém důsledku znamenal porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů. Žalovaný ve svém vyjádření dále odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde tento hodnotil, mimo jiné, možnost posuzování individuálních případů z hlediska dopadu solárního odvodu na výrobce elektrické energie (tzv. „rdousící efekt“), kdy rozšířený senát judikoval, že tyto konkrétní dopady nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení. Žalovaný uvádí, že v postupu plátce daně neshledal žádná pochybení a shrnuje, že vůči žalobci bylo postupováno zcela v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. 4. 2011 ve věci státní podpory stavebního spoření a namítaný rozpor úpravy solárního odvodu se jmenovaným nálezem nepovažuje žalovaný za relevantní vzhledem k tomu, že v otázce odvodu z elektřiny ze slunečního záření existuje obsáhlá judikatura, v souladu s níž bylo v dané věci postupováno. K žalobním námitkám ohledně garance 15 leté návratnosti investic do fotovoltaických elektráren žalovaný uvádí, že žalovanému ani správci daně nepřísluší pravomoc k posuzování ústavnosti platné a účinné úpravy, a dále nemají dle výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu pravomoc v průběhu řízení o stížnosti na postup plátce daně přezkoumávat konkrétní dopady na podnikání žalobce. Pokud tedy právní norma byla Ústavním soudem konstatována jako ústavně konformní, žalovaný a správce daně nijak nepochybili, když postupovali v souladu s její dikcí. K žalobcově námitce rozporu vnitrostátní právní úpravy s právem Evropské unie, zejména směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES, žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012-40 (chybně označen jako č. j. 1 Afs 80/2012-50) a uvádí, že pokud se vnitrostátní orgán nebo instituce zabývá právní úpravou odvodu z elektřiny ze slunečního záření, jde o aplikaci čistě vnitrostátní normy a dle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU se shora označená směrnice na daný právní vztah nepoužije. Odkaz žalobce na judikaturu ve věci státní podpory stavebního spoření a namítaný rozpor úpravy solárního odvodu s ní nepovažuje žalovaný za relevantní vzhledem k tomu, že v otázce odvodu z elektřiny ze slunečního záření existuje obsáhlá judikatura, v souladu s níž bylo v dané věci postupováno. Žalobce dále nesouhlasí s námitkou žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správce daně, neboť má zato, že rozhodnutí o odvolání žalobce je odůvodněno řádně a odůvodnění je dostatečné. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ústavností právní úpravy