3 Ads 113/2011 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 36/2014- 31 - text pokračování - 9 - 72 Ad 36/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., v právní věci žalobce J. Z., bytem D. 329, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze, Na Poříčním právu 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2014, č. j. MPSV-UM/9613/14/4S-OLK, ve věci zamítnutí žádosti o příspěvek na bydlení od 30. 4. 2014, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Včas podanou žalobou brojil žalobce proti rozhodnutí žalovaného, citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Olomouci ze dne 26. 8. 2014, č. j. 506001/14/OL, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení od 30. 4. 2014. [2] V žalobě žalobce namítal, že při rozhodnutí došlo k diskriminaci znevýhodněním, vyplývajícím ze zákona, což je v rozporu s ústavou a Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutí je dále v rozporu s evropskou sociální Chartou a dalšími mezinárodními úmluvami. Zákon o státní sociální podpoře zcela bezdůvodně znevýhodňuje (diskriminací) skupinu občanů a odpírá jim sociální pomoc. To žalobce popsal na modelových příkladech, které se týkají hlavně osob bydlících osamoceně v domácnosti. Příklad vychází ze skutečné a aktuální situace občana, který žádal opakovaně o příspěvek na bydlení, a ten mu byl vždy přiznán. Čísla uvedl žalobce pouze přibližně a mírně zkresleně, aby nebylo možné údaje zneužít k identifikaci. Občan v jednočlenné domácnosti měl příjem 5.000 Kč (není rozhodné, zda jde o mzdu či částečný invalidní důchod), měsíční náklady na bydlení asi 3.300 Kč a byl mu přiznán příspěvek na bydlení ve výši asi 3.400 Kč. Za obdobných podmínek osoba samostatně výdělečně činná na příspěvek nedosáhne, protože se vychází z fiktivního a ne reálného příjmu. Žadatel v zaměstnaneckém poměru s čistým příjmem 7.000 Kč měsíčně má nemocenskou asi 3.800 Kč měsíčně. Pokud tato osoba požádá o příspěvek na bydlení, počítá se jí jako příjem výše nemocenské tak, že na příspěvek určitě dosáhne. Pokud se do obdobné situace dostane osoba samostatně výdělečně činná, počítá se jí jako příjem tzv. fiktivní příjem a na příspěvek na bydlení nedosáhne. U částek blízkých životnímu minimu a u hranice, kterou je definována chudoba, je dopad nepřiznaného příspěvku na bydlení obzvláště drastický. Skutečný příjem žalobce byl mnohem nižší než fiktivní a odpovídal zhruba příjmu uvedenému v příkladu výše, ale příspěvek na bydlení přiznán nebyl. Z toho vyplývá, že osoby samostatně výdělečně činné jsou vyloučeny ze systému státní sociální podpory, a to je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, především s čl. 30. Není podstatné, zda je tato skupina občanů zněním zákona vyloučena explicitně nebo nastavením parametrů. Tím je popřen čl. 1 a 3 Listiny, která má být ochrannou menšin. Je porušen čl. 30 odst. 2 Listiny. Žalovaný ani soud v rozsudcích s obdobným meritem (sp. zn. 73 Ad 11/2012, 73 Ad 5/2013) prozatím v minulosti nijak uspokojivě nezdůvodnili, ani neospravedlnili výše uvedenou diskriminaci osob samostatně výdělečně činných. Dosavadní argumentace nejsou relevantní a mnohdy nevyhovují ani z hlediska logiky. [3] Žalovaný ve vyjádření k žalobě popsal řízení o žádosti žalobce o příspěvek na bydlení od 30. 4. 2014, výpočet rozhodného příjmu a částky normativních nákladů a jejich rozdíl, z něhož vyplývá, že nárok na příspěvek nevznikl. Podle žalovaného jsou práva podle čl. 26 a čl. 30 Listiny práva relativní, neboť jsou závislá na ekonomických možnostech společnosti a vyžadují aktivní účast státu. Zákonodárcům je dána možnost stanovit jejich rozsah běžnými zákony. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky pro nárok na dávky státní sociální podpory. Konstatování žalobce, že některá ustanovení zákona o státní sociální podpoře jsou v rozporu s ústavou, evropskou sociální Chartou a dalšími mezinárodními úmluvami (například Lisabonskou smlouvou), je příliš obecné a nelze z něj dovozovat, co má žalobce konkrétně na mysli, případně v čem spatřuje zmiňovaný rozpor. Nehledě na skutečnost, že není úlohou žalovaného posuzovat zákonnost, rozpory atd. jednotlivých ustanovení platných zákonů, nýbrž zákonnost či rozpory v rozhodování či v řízeních vedených úřadem práce právě ve vztahu k příslušným ustanovením zákonů odstraňovat. K námitce o znevýhodnění skupiny občanů a odepření sociální pomoci, kterou žalobce zdůvodňuje nekonkrétními vyfabulovanými příklady, žalovaný opětovně uvedl, že stanovení podmínek splnění nároku na sociální dávku je plně v rukou zákonodárce a lze ji přiznat jen tehdy, když jsou splněny všechny rozhodné podmínky stanovené zákonem. Žalovaný odkázal na § 5, 24 až 27 zákona o státní sociální podpoře, které tak shodně stanoví podmínky, za kterých je přípustné jednotlivým oprávněným osobám přispět, a to včetně osob samostatně výdělečně činných. Zákon stanoví, které druhy příjmu jsou pro stanovení nároku na dávku státní sociální podpory rozhodné a v jaké výši se do těchto rozhodných příjmů započítávají. Stejně tak je stanoveno rozhodné období v § 6 písm. b) téhož zákona. V § 5 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře je pak stanovena minimální, tzv. fiktivní částka příjmu. Fakt, že skutečný příjem žalobce byl nižší než příjem fiktivní, na postupu úřadu obce při rozhodování o nároku na dávku nic nemění. K námitce žalobce, že státní moc musí základní práva uznat a nikoliv je ignorovat, zrušit nebo prohlásit za neplatná, žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a zopakoval, že zákon o státní sociální podpoře určuje jednotně výchozí podmínky pro rozhodování, a to v obdobných věcech. Konkrétně jsou stanoveny podmínky pro poskytování příspěvku od státu na náklady bydlení nájemců či vlastníků bytů, kdy účelem zákona je přispívat příjemcům dávky, příspěvek na bydlení na náklady bydlení (nikoliv jen sanovat) a to za podmínek stanovených v zákoně o státní sociální podpoře. Zákonem stanovené podmínky jsou nepřekročitelné a nelze je aplikací či výkladem rozšiřovat. Účelem zákona o státní sociální podpoře je přispívat na náklady na bydlení, a to za podmínek stanovených v zákoně. Z vyjádření žalobce je zřejmé, že porozuměl důvodům rozhodnutí a má povědomí i o obsahu aplikovaných ustanovení, pouze s jejich obsahem nesouhlasí. Žalovaný ponechal na soudu vyjádření k námitce žalobce, že doposud žalovaný ani soud uspokojivě neospravedlnili ani se nevyjádřili k uvedené diskriminaci osob samostatně výdělečně činných. Žalovaný není osobou, která má zákon vykládat, ospravedlňovat či ohýbat, ale osobou, která je v jeho rámci povinna rozhodovat a aplikovat jej, přičemž zákon o státní sociální podpoře neobsahuje žádná ustanovení o možné diskriminaci. Žalovaný shrnul, že žalobce opakovaně po dobu několika let v odvoláních brojí proti nezákonnosti, diskriminaci, porušení jeho práv a požadoval poskytnutí dávky státní sociální podpory - příspěvek na bydlení bez tzv. diskriminačních omezení. Přitom žádá správní orgány, aby porušovaly právě v jeho případě právní řád ČR a aby nerespektovaly zákonem stanovené podmínky pro nárok na předmětnou dávku, neboli nabádá správní orgány k nezákonným postupům, výpočtům atd. Žalobce si je velmi dobře vědom právní úpravy upravující podmínky nároku na příspěvek na bydlení, pouze ji odmítá akceptovat a vymýšlí všeobecné případy, které jako úkol dává žalovanému k řešení. Je pak nespokojen, když žalovaný se výpočty hypotetických výkladu nezabývá právě pro jejich hypotetičnost bez jakéhokoliv vztahu k jeho konkrétní záležitosti. V tomto směru žalovaný žalobci skutečně nemůže pomoci a vysvětlit mu svůj postup, jinak než odkazem na zákonné ustanovení. Argumentaci a své rozhodnutí může opřít pouze o zákonná ustanovení, spekulovat považuje za nepřípustné. Žalobní námitky směřující nikoliv proti rozhodnutí jako takovému, ale zejména proti znění zákona o státní sociální podpoře se žalovanému jeví jako kontraproduktivní. [4] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 14. 10. 2014. [5] Ze správního spisu ve vztahu k souzené věci soud zjistil, že žalobce 30. 7. 2014 uplatnil žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 30. 4. 2014 na byt na adrese Dolany 329, v níž uvedl, že je vlastníkem uvedeného bytu a je v něm hlášen k trvalému pobytu. Podle dokladů o výši příjmu za I. čtvrtletí roku 2014 měl žalobce příjmy ze samostatné činnosti v ČR, tuto činnost vykonáv