7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

65 Af 7/2016- 55 - text pokračování - 11 - 65 Af 7/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Michala Rendy a Mgr. Barbory Berkové, ve věci žalobce R. s.r.o., se sídlem P. 5, U N. 2078/26, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 522, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2015, č. j. MF 52809/2015/1203-4, ve věci zajištění odvodu daně t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 30. 11. 2015 č. j. MF-52809/2015/1203-4 a zajišťovací příkaz Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava ze dne 12. 10. 2015 č. j. OKN-ZAJ 12/2015 se zrušují. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Hromádky, advokáta se sídlem Zlín, Rašínova 22. O d ů v o d n ě n í : A. Vymezení věci Žalobce se včasnou žalobou domáhal přezkoumání shora označeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „správce daně“) ze dne 12. 10. 2015, č. j. OKN-ZAJ 12/2015. Rozhodnutím správce daně byla uložena žalovanému povinnost zajistit úhradu daně (odvodu), která nebyla dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet ve výši 11.644.044,84 Kč, a to v souladu s ust. § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoR“) a podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“) na základě správcem daně tvrzené odůvodněné obavy, že by vybrání daně vyměřené teprve v budoucnu bylo spojeno se značnými obtížemi nebo v době vymahatelnosti daně by tato daň byla nedobytná, respektive nevymahatelná, přičemž k tomuto závěru správce daně došel na základě usnesení o trestním stíhání ze dne 15. 4. 2015 č. j. UOOZ.1389-270/TČ-292600, kterým bylo zahájeno trestní stíhání jednatele žalobce, a to z pomoci k zvlášť závažnému zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku a ze zločinu podplácení podle 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku s tím, že dle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPO“), lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu uvedeného dle § 7 TOPO, jestliže byl spáchán jednáním statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu. Dle zápisu ve veřejném rejstříku je jednatelem žalobce Ing. M. K. a z tohoto titulu je oprávněn zastupovat žalobce samostatně v plném rozsahu, přičemž jeho jednání, které mu je v rámci trestního stíhání kladeno za vinu, bylo v zájmu právnické osoby a dle správce daně tak byly podmínky trestní odpovědnosti právnické osoby stanovené zákonem naplněny. Správce daně s ohledem na probíhající trestní stíhání jednatele žalobce a jeho dispoziční právo s majetkem žalobce přistoupil ve smyslu § 167 odst. 3 d. ř. k okamžité vykonatelnosti zajišťovacího příkazu z důvodné obavy, že Ing. K. bude s tímto majetkem disponovat způsobem, který by mohl ohrozit případný nárok správce daně na navrácení neoprávněně poskytnuté dotace. Dle správce daně s ohledem na § 22 odst. 11 ZoR uloží v budoucnu příjemci odvod daně, popř. i penále a vydání zajišťovacího příkazu je jediným relevantním prostředkem naplňujícím cíle řádného výkonu správy s veřejnými prostředky K odvolání žalobce žalovaný napadené rozhodnutí správce daně potvrdil s odůvodněním, že v daném případě byla dána odůvodněná obava, přičemž poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 1 As 27/2014, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 9 Afs 57/2010 se závěrem, že byl naplněn předpoklad § 8 odst. 1 písm. a) TOPO a vzhledem k možnému nakládání s majetkem žalobce se důvodná obava správce daně jeví jako legitimní, když existence majetku je logickou podmínkou vydání zajišťovacího příkazu, neboť v době vydání zajišťovacího příkazu správce daně nemohl použít jiného, mírnějšího prostředku s tím, že správce daně předvídal situaci, která může v trestním řízení nastat a mít za následek nedobytnost v budoucnu stanovenému odvodu. Žalovaný připomněl, že zajišťovací příkaz je svou povahou rozhodnutím založeným na úvaze často hypotetické a za jednu z indicií je dle názoru žalovaného možné považovat i povahu žalobci vytýkaných pochybení, když na základě skutečností popsaných v protokolech o kontrole se lze domnívat, že popsaná pochybení žalobce nespočívala jen v pouhém opomenutí povinností, ale dle žalovaného je třeba je vnímat v kontextu dalších zjištění správce daně. Takový pohled na uvedené skutečnosti pak podle názoru žalovaného potvrzuje závěr správce daně o jisté rizikovosti žalobce. Co se týče výše zjišťované částky, tak zde žalovaný konstatoval, že správce daně svou úvahu o výši zjišťované částky založil na kvalifikovaném odhadu. Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že důvody, které správce daně uvedl, dostatečně odůvodňují obavy o možnosti výběru odvodu v budoucnu a vydání zajišťovacího příkazu žalovaný neshledal nezákonným, když veškeré důvody, které správce daně uvedl v napadeném rozhodnutí, možná jednotlivě neposkytují dostatečnou oporu pro vydání zajišťovacího příkazu, nicméně ve svém souhrnu zákonné požadavky naplňují a vzhledem k tomu, že žalobce ve svém odvolání zpochybňoval každý jednotlivý důvod samostatně, tak se mu dle názoru žalovaného nepodařilo zpochybnit úvahu správce daně jako celek. B. Žalobní body Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné (z důvodu, že žalovaný vyvodil nesprávné skutkové a právní závěry ze zjištěného skutkového stavu) a nepřezkoumatelné (s ohledem na nedostatečné a nesrozumitelné odůvodnění, neboť žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce uplatněnými v řízení před žalovaným, což žalobce konkretizuje v souvislosti s aplikací ust. § 167 odst. 1 d. ř.). Žalobce namítal, že v napadeném rozhodnutí je pouze citováno ustanovení zákona o TOPO, aniž by byla provedena aplikace tohoto ustanovení a chybí rozbor údajného skutku jednatele žalobce, upozornil na to, že trestného činu pomoci k trestnému činu podle § 329 trestního zákoníku se právnická osoba dopustit nemůže a zdůraznil, že žalobce jako právnická osoba stíhán není, když orgány činné v trestním řízení, oproti žalovanému nebo správci daně, patrně dospěly k názoru, že tu nejsou důvody trestně stíhat žalobce jako právnickou osobu, neboť jinak by zřejmě takové stíhání během uplynulého třičtvrtě roku zahájily. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že z napadeného rozhodnutí nikde nevyplývá, proč vznikla údajná obava z pozdější nevymahatelnosti daně právě v době vydání zajišťovacího příkazu, tj. půl roku po zahájení trestního stíhání jednoho z jednatelů žalobce, od něhož je důvodná obava dovozována a namítl, že touto skutečností se žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nezabýval, když navíc z napadeného rozhodnutí není dle žalobce zřejmé, z jakých konkrétních důvodů se žalovaný domnívá, že by mohl zmiňovaný jednatel žalobce nakládat s majetkem, když tak dosud ani náznakem nečinil s tím, že ani neuvedl, na základě čeho mělo být založeno předvídání správce daně, že tato situace může v rámci trestního řízení nastat. Žalovaný rovněž učinil závěr o „jisté rizikovosti žalobce“, aniž konkrétně uvedl, jaká pochybení žalobce má na mysli a v tomto směru jsou závěry žalovaného nedostatečně odůvodněné a zcela nepřezkoumatelné. Ve vztahu k žalovaným aplikovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 1 As 27/2014 a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 9 Afs 57/2010 namítl, že z napadeného rozhodnutí nikde nevyplývá závěr o nedobré ekonomické situaci žalobce ani jejím propojení s judikátem požadovanými indiciemi v uceleném a logickém okruhu a dodal, že předmětná rozhodnutí NSS požadují, aby zmíněný okruh indicií a závěr o ekonomické situaci daňového subjektu byl přesvědčivě popsán, avšak dle žalobce v napadeném rozhodnutí schází jak konkrétní indicie, tak vztah k ekonomické situaci žalobce s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání samo o sobě nemá žádnou vazbu k budoucímu vybrání či dobytnosti daně od žalobce, který je právnickou osobou a má mimo jiné i dalšího jednatele. Dle žalobce ze zjištěného skutkového stavu nevyplývala hrozba a nebyl důvod k obavě, že žalobce jako daňový subjekt nebude mít v budoucnu dostatečně prostředky na úhradu daně, žalovaný i správce daně tak vyvodil nesprávně skutkové a právní závěry ze zjištěného skutkového stavu. Dle žalobce z argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí plyne, že nerespektuje jednu ze základních zásad trestního řízení, a to zásadu presumpce neviny. Žalobce dále namítl, že v napadeném rozhodnutí není ani zmínka o úvahách správních orgánů ve vztahu k dodrže