2 As 338/2016 — Nejvyšší správní soud

22 A 117/2014- 69 - text  10 22 A 117/2014 č. j. 22 A 117/2014 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň Mgr. Jarmily Úředníčkové a JUDr. Miroslavy Honusové ve věci žalobce: GOLDEN GASTRO SERVICE, s. r. o. sídlem Musorgského 876, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupený advokátem JUDr. Vítem Rybářem sídlem 28. října 1610/95, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava proti žalovanému Česká obchodní inspekce sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2014 č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/Hl/Št, ve věci správního deliktu, takto: I. Výše pokuty, uložené žalobci rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého se sídlem v Ostravě ze dne 9. 7. 2014 č. j. ČOI 76009/14/4000, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 8. 2014 č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/Hl/Št, ve výši 50 000 Kč se snižuje na částku 5 000 Kč. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou doručenou soudu 13. 10. 2014 v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2014, č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/HI/Št (dále jen napadené rozhodnutí), kterým bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce, které směřovalo proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého, ze dne 9. 7. 2014, č. j. ČOI 76009/14/4000, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000,- Kč pro porušení ust. § 6 a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele v rozhodném znění, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. 2. Žalobce namítal, že správní orgány vykládají pojem diskriminace uvedený v § 6 zákona o ochraně spotřebitele velice extenzivním a dle jeho názoru nepřípustným způsobem. Napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, když vůbec nedošlo ze strany žalobce k porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele, a tedy ke spáchání správního deliktu. Závěry správního orgánu ohledně diskriminace nemohou obstát. Dle žalobce je nutné respektovat zákonný výklad pojmu diskriminace tak, jak je vymezen v antidiskriminačním zákoně. Ten nepovažuje za důvod diskriminace státní občanství. Podle § 2 odst. 3 v souvislosti s ust. § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde k diskriminaci pouze tehdy, pokud je s osobou zacházeno ve srovnatelné situaci jinak, a to výhradně z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Antidiskriminační zákon je vůči dalším zákonům lex generalis. Pokud tedy jiné zákony nevymezují pojem diskriminace jinak, odlišně, speciálně, použije se úprava antidiskriminačního zákona. Zákon o ochraně spotřebitele žádné speciální ustanovení neobsahuje, proto se v části neupravené speciálně použije lex generalis, a tedy antidiskriminační zákon. Antidiskriminační zákon pojem diskriminace vymezuje komplexněji a podrobněji, proto je i za použití analogie třeba aplikovat výklad obsažený v antidiskriminačním zákoně, byť na něj zákon na ochranu spotřebitele přímo neodkazuje. Žalobce nepovažuje za správný názor žalovaného, že v této věci se antidiskriminační zákon vůbec nepoužije. V souvislosti s jeho přijetím se nijak nezměnil, ani nenovelizoval zákon o ochraně spotřebitele, proto by se použít měl. Kdyby zákonodárce nechtěl, aby byl pojem diskriminace v § 6 zákona o ochraně spotřebitele vykládán v souladu s antidiskriminačním zákonem, mohl ustanovení novelizovat, změnit použitý pojem, nicméně se tak nestalo. Proto je nutné respektovat zákonný výklad pojmu diskriminace tak, jak je vymezen antidiskriminačním zákonem. Jestliže správní orgány dospěly k závěru, že se o diskriminaci jedná, dopustily se nesprávné aplikace právního předpisu. Protože tedy zjištěná jednání žalobce nenaplňují znaky diskriminace, jak jsou vymezeny antidiskriminačním zákonem, nemůže se jednat o diskriminaci ve smyslu zákona o ochraně spotřebitele. 3. Žalobce dále namítal, že se z jeho strany vůbec nejednalo o nerovné zacházení z důvodu státního občanství. Opatření žalobce mělo směřovat k tomu, aby neubytovával ty občany Ruské federace, kteří podporovali jednání, se kterým žalobce hluboce nesouhlasí a je proti všem jeho zásadám, nikoli aby z ubytování vyloučil všechny občany nějakého státu. Správní orgány nevzaly v potaz skutečnost, že v době, kdy mělo k údajné diskriminaci dojít, byla ze strany Ruské federace realizována anexe části cizího státu – Krymského poloostrova. Tímto nepřípustným porušením došlo k narušení územní celistvosti Ukrajiny, a tedy k bezprecedentnímu porušení mezinárodního práva. Za této situace přijala EU sankce proti vybraným osobám – občanům Ruské federace, jakož i proti právnickým osobám s domicilem v Ruské federaci. Je zřejmé, že se řada států sankčními opatřeními alespoň takto postavila proti porušování mezinárodního práva, stejně jako řada mezinárodních neziskových organizací. Je tedy otázkou, zda nelze postavit naroveň narušení celistvosti státu cizím státem za použití síly s podporou terorismu. Je tak nezbytné, aby bylo možné omezení provedené žalobcem ve vztahu k osobám podporujícím porušování práv jiných vykládáno v časových a historických souvislostech a nikoliv osamoceně. 4. Další výhrady žalobce směřovaly k výši uložené sankce, která je dle jeho názoru nepřiměřeně vysoká a nedostatečně odůvodněná. Správní orgán I. stupně dle žalobce nedostatečně zdůvodnil výši sankce, když pouhé obecné formulace nemohou podpořit závěr jím učiněný. Žalovaný poté neodstranil pochybnosti o takto uložené pokutě, když jen uvádí přitěžující okolnosti, jako složitý proces změny státního občanství a postavení silnější smluvní strany vůči spotřebiteli. Žalobce k tomu uvádí, že absence státního občanství jako jednoho z důvodu diskriminace uvedeného v antidiskriminačním zákoně je fakticky polehčující okolnost, neboť se nejedná o tak citlivé téma jako je rasa, náboženství nebo pohlaví. Postavení silnější smluvní strany pak nemůže být okolností přitěžující, neboť v případě správního deliktu diskriminace spotřebitele je postavení silnější smluvní strany jeho pojmovým znakem. 5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobce uplatnil obdobné námitky již ve svém odvolání a žalovaný se s nimi řádně vypořádal, proto odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že v ust. § 6 zákona o ochraně spotřebitele je stanoven obecný zákaz diskriminace. Podle tohoto ustanovení prodávající nesmí při prodeji výrobků nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat. Na rozdíl od antidiskriminačního zákona nejsou v zákoně o ochraně spotřebitele zakotveny důvody diskriminačního jednání. Žalovaný je toho názoru, že při posuzování porušení povinnosti podle § 6 zákona na ochranu spotřebitele není omezen důvody zakotvenými v antidiskriminačním zákoně. Uvedl, že před nabytím účinnosti antidiskriminačního zákona byla spotřebiteli poskytována ochrana před diskriminací, aniž by byl správní orgán vázán určitými diskriminačními důvody, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 20. 12. 2006, č. j. 1 As 14/2006-68). Spáchání správního deliktu spočívajícího v porušení zákazu diskriminace bylo možné konstatovat i z důvodu trvalého pobytu. Z předpisů evropského práva zapracovaných do českého právního řádu antidiskriminačním zákonem je zřejmé, že by měl být poskytován stejný standard ochrany jako před nabytím účinnosti antidiskriminačního zákona. Z uvedeného je tedy možné dovodit, že diskriminačním důvodem může být z hlediska zákona o ochraně spotřebitele i důvod, který není vymezen v antidiskriminačním zákoně. Co se týče vymezení pojmu diskriminace, zákon o ochraně spotřebitele tento pojem nedefinuje. Správní orgán se vymezením tohoto pojmu zabýval dostatečně. Správní orgán I. stupně tento pojem vykládal pomocí antidiskriminačního zákona a posléze odkazoval i na obecné definice výrazu diskriminace a na principy stanovené v Listině základních práv a svobod. Uvedl, že správní orgán II. stupně dále poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, kde je pojem diskriminace také vymezen. Správní orgány tedy při výkladu pojmu diskriminace nevycházely pouze z obecné definice, ale odkázaly i na zákonnou definici i na judikaturní závěry. 6. K námitkám žalobce ohledně použitelnosti výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, uvedl, že tento nález jistě dopadá i na řešenou problematiku, neboť vymezení diskriminace tak, jak to učinil Ústavní soud v předmětném nálezu, lze nepochybně vztáhnout i na oblast soukromoprávních vztahů. Žalovaný přitom odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2014-28. 7. Žalovaný dále uvedl, že žalobce jednoznačně rozlišoval zájemce o ubytování p