1 Afs 6/2013 — Nejvyšší správní soud

22 Af 11/2016- 49 - text  10 č. j. 22 Af 11/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci žalobce Veolia Energie ČR, a.s. sídlem Ostrava, Moravská Ostrava a Přívoz, 28. října 3337/7 zastoupen JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem sídlem Jungmannova 24, 110 01 Praha proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015, č. j. 43056/15/5100-31461-701836 a 43061/15/5100-31461-701836, ve věci darovací daně, takto : I. Věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Af 11/2016 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015 č. j. 43056/15/5100-31461-701836 a pod sp. zn. 22 Af 12/2016 o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015 č. j. 43061/15/5100-31461-701836, se spojují ke společnému projednání, přičemž nadále budou vedeny pod sp. zn. 22 Af 11/2016. II. Žaloby se zamítají. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se svou žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 17. 2. 2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015 č. j. 43056/15/5100-31461-701836 a jemu předcházejícího dodatečného platebního výměru na daň darovací, vydaného Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) z 25. 9. 2013, kterým byla žalobci doměřena daň darovací ve výši 0 Kč. Napadeným rozhodnutím žalovaný částečně změnil rozhodnutí správce daně tak, že nově zjistil daň ve výši 55 939 968 Kč oproti původní nově zjištěné dani 64 013 440 Kč, neboť ji snížil o 8 073 472 Kč. 2. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 17. 2. 2016 se žalobce dále domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2015 č. j. 43061/15/5100-31461-701836 (toto a v bodě 1. uvedené rozhodnutí žalovaného budou dále uváděny jako „napadená rozhodnutí“), kterým byl změněn dodatečný platební výměr na daň darovací vydaný správcem daně dne 25. 9. 2013 tak, že daň darovací za rok 2011 byla nově zjištěna v částce 96 982 208 Kč oproti původní částce 110 979,072 Kč. 3. Vzhledem k tomu, že obě žaloby spolu skutkově souvisí, krajský soud je podle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) spojil ke společnému projednání. 4. Žalobce napadená rozhodnutí považuje za nezákonná pro absenci zákonného vymezení daně. Z ustanovení § 7a zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011 (dále jen „zákon o trojdani“) jasně plyne záměr zákonodárce podrobit darovací daní všechny bezúplatně nabyté povolenky v letech 2011 a 2012, nikoliv tu část, která odpovídá 10 % z počtu vydaných povolenek v pětiletém období od roku 2008. Žalobce souhlasí s názorem vyjádřeným Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 1 Afs 6/2013-184 ze dne 9. 7. 2015, že daň darovací, jak je upravena v § 7a zákona o trojdani, je v rozporu s článkem 10 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (dále jen „Směrnice“), a že jej proto nelze aplikovat. Žalobce má nicméně za to, že toto ustanovení není možno aplikovat ani na 10 % povolenek bezplatně nabytých žalobcem v pětiletém období počínaje rokem 2008 s ohledem na skutečnost, že předmět daně není dostatečně jasně vymezen zákonem. Podle názoru žalobce, nedostatek vymezení předmětu daně v zákoně nemůže Nejvyšší správní soud nahradit svým výkladem, neboť by tím jednal za hranicemi své pravomoci; pravomoc stanovit daň totiž má jednoznačně moc zákonodárná. Jak judikoval Ústavní soud v Nálezu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, interpretací zákona nelze dojít k závěru, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovené daňové povinnosti. Obsahem článku 10 Směrnice není povinnost stanovit předmětem daně 10 % všech nabytých povolenek, ale pouze možnost zpoplatnění až 10 % všech nabytých povolenek; tento výklad však nesmí vést k harmonizaci přímé daň, což je podle článku 113 Smlouvy o fungování Evropské unie nepřípustné, neboť se připouští harmonizace pouze nepřímých daní. Směrnice tak nemůže působit přímým účinkem tak, aby korigovala zákon o trojdani do té míry, aby na jeho základě mohla být uložena přímá daň. Pokud český zákonodárce zamýšlel tuto možnost využít prostřednictvím daně darovací, měl tak jasně učinit a tuto povinnost transponovat do zákona o trojdani tak, aby byla v souladu s článkem 10 Směrnice, přičemž transpozici měl provést před rokem 2008. Nestalo se tak, ustanovení § 7a zákona o trojdani není možné aplikovat a pro uložení daně darovací tak není zákonný podklad. 5. Dále žalobce namítl nezákonnost daně darovací pro rozpor se zásadou rovnosti před zákonem. Selektivní daň postihující pouze část odvětví energetiky ospravedlnil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku 1 Afs 6/2013-184 tvrzením, že ostatní odvětví, na které se směrnice vztahuje (tj. výroba a zpracování kovu, zpracování nerostů a ostatní činnosti), jsou dostatečně odlišná od odvětví energetiky. Volbu zákonodárce zdanit výrobce elektřiny produkované spalováním paliv, nikoliv např. rafinerie minerálních olejů a koksovací pece, nepovažuje Nejvyšší správní soud za diskriminační, protože tyto činnosti nejsou k výrobě elektřiny produkované spalováním paliv v konkurenčním vztahu. S tímto posouzením žalobce nesouhlasí. Příjemce povolenek, který je povinen uhradit daň darovací a vypouští emise CO2, je diskriminován vůči příjemci stejného druhu povolenek ze stejného odvětví, který daň darovací povinen hradit není, přestože emise CO2 rovněž vypouští. Rozhodující podle žalobce není, jestli jsou společnosti konkurenty na trhu, ale jestli emitují oxid uhličitý. Nadto zde není ani legitimní cíl, neboť spalovací zařízení průměrně produkují méně emisí CO2 (211 kilotun na jedno zařízení) než rafinérie minerálních olejů (produkce 999,5 kilotun CO2) a koksovací pece (1.048 kilotun CO2), které darovací dani podrobeny nejsou. Z ustálené judikatury Soudního dvoru je dále evidentní, že doložení konkurenčního charakteru není pro doložení selektivnosti (diskriminace) veřejné podpory pro účely článku 107 Smlouvy o fungování EU nezbytné. Žalobce proto dovozuje, že nezákonnost daně darovací vyplývá jak z porušení rovnosti, tak z rozporu úpravy s článkem 107 Smlouvy o fungování EU. 6. Dále žalobce namítl nedovolenou retroaktivitu zdanění, neboť bezplatná alokace určitého objemu emisních povolenek byla Národním alokačním plánem stanovena pro obchodovací období let 2008 až 2012. Teprve až novelou zákona o trojdani č. 402/2010 Sb. účinnou od 1. 1. 2010 bylo přidělení povolenek v letech 2011 a 2012 podrobeno darovací dani. Nejvyšší správní soud však interpretoval článek 10 Směrnice tak, že předmětem daně jsou povolenky přidělené v celém období, tedy v roce 2008 až 2012, což považuje žalobce za retroaktivitu. 7. Konečně žalobce namítl nesprávnost výpočtu provedeného žalovaným. Podle žalobce správný výklad je takový, že předmětem daně darovací by případně měly být povolenky přidělované až po překročení 90% limitu, tedy povolenky, které byly v rámci pětiletého období přiděleny nejpozději. Přirozeným postupem by proto bylo provést výpočet daně darovací z 10 % objemu povolenek, které měly být předmětem daně darovací, až po překročení zaručeného 90% limitu v rámci pětiletého období počínaje rokem 2008. Jelikož k překročení 90% limitu došlo v průběhu roku 2011, má žalobce za to, že předmětem daně darovací by měly být všechny zdaněné povolenky na emise skleníkových plynů, přidělené žalobci pro rok 2012 a část zdaněných emisních povolenek přidělených pro rok 2011. Žalovaný však postupoval tak, jak nastínil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, a zdanil 50 % alokovaných povolenek na rok 2011 a 50 % na rok 2012, což nemá oporu v zákoně a je výkladem nelogickým a nadto v rozporu se zásadou, že v případě, kdy je k dispozici více možných výkladů veřejnoprávní normy je třeba volit ten, který co nejméně popř. vůbec zasahuje do majetkového práva a daňového subjektu. 8. Dále žalobce navrhl, nechť krajský soud předloží předmětná ustanovení zákona o trojdani Ústavnímu soudu a navrhne zrušení předmětného ustanovení zákona. 9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhl její zamítnutí. Nesouhlasil předně s názorem žalobce, že výklad Nejvyššího správního soudu je faktickým dovoláváním se sestupného přímého účinku Směrnice a že pro uložení daně není zákonný podklad. Žalobci byla stanovena daňová povinnost zakotvená ve vnitrostátní normě zákona o trojdani, avšak s ohledem na článek 10 Směrnice je žalobci uložena nižší daňová povinnost, než jaká mu z vnitrostátní normy vyplývá. Nesouhlasil ani s názorem žalobce, že Nejvyšší správní soud při svém zvoleném výkladu v citovaném rozsudku porušil zásadu rovnosti; poukázal na to, že je nutné respektovat vůli zákonodárce k přijatým zvoleným opatřením, pokud jsou splněny podmínky legitimního účelu prosazovaného racionálními prostředky a současného vyloučení evidentní svévole, což v