1 Afs 6/2013 — Nejvyšší správní soud

22 Af 114/2016- 62 - text  12 22 Af 114/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., ve věci žalobce: ENERGETIKA Třinec, a.s. sídlem Průmyslová 1024, 739 61 Třinec-Staré Město zastoupená daňovým poradcem BDO Tax s.r.o. sídlem Muchova 240/6, 160 00 Praha 6-Dejvice proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 2016 č. j. 53789/16/5100-31461-701836 a ze dne 30. 11. 2016 č. j. 53795/16/5100-31461-701836, ve věci darovací daně, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 27. 12. 2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. 53789/16/5100-31461-701836 ze dne 30. 11. 2016 (dále jen „Rozhodnutí č. 1“) a rozhodnutí č. j. 53795/16/5100-31461-701836 ze dne 30. 11. 2016 (Rozhodnutí č. 2), kterými žalovaný částečně změnil rozhodnutí správce daně tak, že nově zjistil daň ve výši 51 997 540,- Kč oproti původně zjištěné dani ve výši 70 472 320,- Kč, neboť ji snížil o 18 474 816,- Kč (Rozhodnutí č. 1) a dále nově zjistil daň ve výši 29 992 512,- Kč oproti původně zjištěné dani ve výši 40 648 896,- Kč, neboť ji snížil o 10 656 384,- Kč (Rozhodnutí č. 2). 2. Žalobce v podané žalobě nejdříve zrekapituloval skutkový stav a právní rámec kauzy. Dále uvedl, že předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným je postup správce daně i žalovaného v daňovém řízení, kdy žalobce zejména zpochybňuje nesprávný a nezákonný závěr žalovaného týkající se zdanění části emisních povolenek přidělených žalobci v letech 2011 a 2012. Konkrétně žalobce uvádí tyto žalobní námitky: 1) Nesprávně zjištěný skutkový stav Žalobce již v průběhu správního řízení namítal, že skutečným skutkovým stavem v letech 2011 a 2012 byla situace, kdy emisní povolenky byly poskytovány bezúplatně a daň darovací z takto bezúplatně nabytých povolenek představuje poplatek zatěžující bezplatné přidělení povolenek na emise skleníkových plynů, který je neslučitelný s požadavkem bezplatnosti zavedeným směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (dále jen „Směrnice“). Je nutné odmítnout verzi, že část povolenek byla v letech 2011 a 2012 přidělena za úplatu. Daň darovací, tak nemohla respektovat žádnou (např. i 10 %) hranici pro přidělení emisních povolenek za úplatu. Argumentace žalovaného ohledně této námitky nemůže dle žalobce obstát, neboť žalovaný pouze odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C 43/14 ze dne 26. 2. 2015 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 6/2013-184 ze dne 9. 7. 2015, které mají být pro něj v dané věci směrodatné. Žalobce ale namítá, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku nezabýval skutkovým stavem, tj. zda povolenky byly a v jaké části poskytnuty za úplatu a pokud byly některé povolenky poskytnuty za úplatu, zda lze tyto úplatně nabyté povolenky podřadit pod předmět darovací daně. Správce daně je povinen v rámci daňového řízení zjišťovat a postavit na jisto, zda v dané věci byly emisní povolenky poskytnuty bezúplatně. Pokud by žalovaný došel k závěru, že emisní povolenky nebyly poskytnuty bezúplatně, ale za úplatu, je povinen zkoumat, prokazovat a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, zda úplatně nabyté emisní povolenky podléhají dani darovací a zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zdanění daní darovací. 2) Nesprávná kalkulace počtu emisních povolenek ke zdanění daní darovací Žalobce namítá, že v napadených rozhodnutích žalovaný uvádí, že ve sledovaném období bylo žalobci přiděleno celkem 9 289 513 emisních povolenek. Z napadených rozhodnutí není ale jasné, jakým způsobem žalovaný dospěl k názoru a o co opírá své zjištění, že úplatně přidělených povolenek bylo v roce 2011 464 475,65 kusů a v roce 2012 646 475,65 kusů. V takovém případě se jedná o pouhé ničím nepodložené tvrzení žalovaného bez jakékoli opory v důkazních prostředcích či skutkovém stavu. Bez jednoznačné identifikace těch emisních povolenek, které byly poskytnuty v letech 2011 a 2012 úplatně, nelze provést správný výpočet darovací daně. 3) Vnitřně rozporná argumentace žalovaného Žalobce namítá, že použitá argumentace žalovaného trpí vnitřním rozporem, kdy nelze současně pod předmět daně darovací podřadit bezúplatně (zdarma) přidělené povolenky a dále tvrdit, že povolenky byly přiděleny za úplatu. Pouze bezúplatně nabyté povolenky mohly být předmětem daně darovací a naopak, pokud by povolenky byly přiděleny za úplatu, nemohly by být předmětem daně darovací. Správce daně je povinen z moci úřední zkoumat naplnění zákonných podmínek pro uplatnění daně darovací, tedy i podmínku bezúplatnosti. Žalobce namítá, že se žalovaný s touto otázkou vůbec nezabýval, a to ani k námitce žalobce, ačkoli se dle žalobce jedná o stěžejní otázku. 4) Přidělení emisních povolenek „za úplatu“ Žalobce poukazuje na rozdíl pojmu poplatek a daň, přičemž za použití judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu uvádí, že neúčelový, neekvivalentní a jednostranný charakter daně potvrzuje skutečnost, že daň darovací nemůže být úplatou za nabyté povolenky. Podstata úplatnosti totiž spočívá v oboustranné výhodnosti transakce (jedna strana zaplatí a druhá strana poskytne plnění). Pokud by zákonodárce chtěl vybírat z poskytnutých povolenek poplatek, učinil by tak formou poplatku a ne daně. 5) Svévolné hodnocení důkazů Žalobce konstatuje, že daňový řád sice zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, nicméně toto hodnocení nemůže být svévolné. Žalobce tedy namítá, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně závěru, že část emisních povolenek byla poskytnuta úplatně. V napadených rozhodnutích chybí racionální a přezkoumatelná úvaha žalovaného, a to i přes námitku žalobce, k stěžejním skutečnostem rozhodným pro správné stanovení daně, tedy zda byly emisní povolenky přiděleny za úplatu či ne a jestli není aplikace daně darovací vyloučena. Hodnocení důkazů ve smyslu závěrů předestřených žalovaným považuje žalobce za svévolné, a to ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 518/10. 6) Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, a to vůbec nebo jen velmi povrchně, aniž by zdůvodnil své závěry, natož pak vyjádřil skutkové a právní úvahy, na jejichž základě byla rozhodnutí vydána. Žalobci tímto postupem bylo de facto znemožněno uplatnit žalobní body, které by mohly vyvrátit, popř. zpochybnit závěry žalovaného. 7) Porušení ústavních práv a svobod V závěru žaloby žalobce uvádí, že postupem žalovaného byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Konkrétně namítá, že zdanění bezúplatně poskytnutých povolenek daní darovací představuje uložení daňové povinnosti extra legem. Interpretace žalovaného založená na premise, že část emisních povolenek byla přidělená úplatně a úplatou byla daň darovací, není dle žalobce původním smyslem a účelem právní úpravy a tudíž je takovýto výklad příkladem zneužití práva. Postupem správce daně, respektive žalovaného dále došlo k porušení principu legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Nárok na bezplatné přidělení emisních povolenek v období 2008-2012 vyplývá z právního vztahu, který zde existoval ještě před nabytím účinnosti novely zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“) a tedy úplatné nabytí povolenek v letech 2011 a 2012 vyvolává účinky retroaktivity, neboť mění následky právního vztahu, který zde byl ještě před novelou. Zavedením úplaty ve formě daně darovací došlo také k porušení ochrany dobré víry a principu ochrany právní jistoty. Dobrá víra žalobce v bezúplatnost emisních povolenek vycházela především nařízení vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu. Žalobce dále namítá, že zákonem č. 402/2010 Sb. bylo zakotveno zdanění bezúplatně poskytnutých emisních povolenek dle Národního alokačního plánu selektivně pouze pro určitou skupinu provozovatelů zařízení (výrobce elektřiny produkované spalováním paliv), tímto došlo k odlišnému zacházení s těmito provozovateli zařízení. Tito provozovatelé byli ve srovnatelné situaci s ostatními příjemci povolenek a odlišné zacházení nesledovalo žádný rozumný a objektivní důvod. Žalovaný se tedy dopustil nerovného zacházení. Žalobce také namítá, že zdanění bezúplatně nabytých povolenek daní darovací je v rozporu s právem vlastnit majetek. Zdanění emisních povolenek daní darovací za stavu, kdy nikoli zákon, ale Ministerstvo životní prostředí stanoví cenu emisní povolenky, resp. základ daně darovací, který je základním konstrukčním prvkem daňové povi